(IN: Živé slovo 4, 2002, s.23-24)
Zjevně tristní spirituální stav českého národa dnes působí dojmem nadčasovosti. Snad proto má naše současná křesťanská komunita tak málo důvěry ve vlastní duchovní poznání, a tak horlivě přejímá každý nový podnět a myšlenku zejména ze „země za velkou louží“. To však ještě neznamená, že bychom ve vlastní historii nenacházeli pozitivní momenty, na něž můžeme navazovat. Zkusme si jeden takový přiblížit a uvidíme, že naše současná křesťanská komunita se nemusí za podněty ohlížet stále někam jinam. Horlivé a nekritické přejímání nových myšlenek odjinud často odhaluje, jak málo jsme zakotveni ve vlastním duchovním dědictví. Jak by se asi mnozí podivili, kdyby zjistili, že s mnohými z převzatých „vzorů“ jsme už sami kdysi přišli a máme je taky sami v našem prostředí odzkoušené. I proto se k tomuto odkazu potřebujeme vracet.
Za jeden z možných dokladů takového tvrzení nám může sloužit i menší výročí, které jsme si letos mohli připomenout. Dne 18. května 1432 uzavřeli zástupci českých husitů a basilejského koncilu spolu dohodu o podmínkách, za kterých se povede jednání o opětovném sjednocení českých husitů a katolické církve. Podle místa, v němž k události došlo a sedmého bodu dokumentu je tento dodnes nazýván „soudce chebský“. Než si připomeneme jeho obsah, podívejme se nejprve, co jeho uzavření předcházelo.
Česká reformace už od počátku usilovala získat pro své názory co nejširší spektrum tehdejšího křesťanstva. To se zřetelně zračí již u Husa, který se pro obhájení a publicitu svého učení vystavil jisté smrti. Pokusy přesvědčit o poznané pravdě, a tak dosáhnout smíru, pak zaznamenáváme u jeho nástupců ve zvýšené míře dokonce i v době, kdy husitská vojska stála na vrcholu své slávy. Jako příklad mohou sloužit jednání v Prešpurku (dnešní Bratislavě r.1429), na Beheimsteině (1430) a v Krakově (poč.1431). Druhá strana se ovšem rezolutně stavěla proti jakémukoliv jednání s českými kacíři. Celá katolická Evropa totiž znala jen dvě autority, totálně svrchované rozhodovat o tom, co je pravda a co nikoliv. Míním papeže a koncil. A právě ve sledované době vrcholil uvnitř západního křesťanstva zápas o to, která z obou institucí bude té druhé nadřazena.
Důležitou kartou ve vrcholné politické hře se stávala česká otázka. Avšak křížová výprava, mající svým vítězstvím zajistit převahu stoupencům konciliarismu, skončila 14.8.1431 u Domažlic naprostým fiaskem. Její hlavní strůjce, kardinál Giuliano Cesarini, prchl z Čech rovnou do Basileje, kde už se sešel známý církevní koncil. Tady jej uvítal Jean Beaupere, známý z procesu s Johankou z Arku. Právě ten kardinála přesvědčil, že bude mnohem efektivnější získat Čechy k návratu do lůna katolické církve cestou přátelství a laskavosti namísto „via belli“. Výsledkem se stalo pozvání zástupců husitů do Basileje.
V Českém království vyvolala zpráva nadšený ohlas. Nejprve však bylo třeba dojednat podmínky vyjednávání na koncilu a zejména záruky bezpečného návratu husitského poselstva zpět do vlasti. Stále totiž platilo usnesení kostnického koncilu, že slib daný kacíři je neplatný. Proto došlo 8. května 1432 k vyjednáváním poslů z Basileje s husitskou stranou. Ta byla representována Janem Rokycanou, Petrem Paynem, Martinem Lupáčem, Mikulášem Biskupcem a Markoltem ze Zbraslavic. Nejdůležitějším na straně římanů se stal Jindřich Toke, dobře obeznámený s husitskou věroukou. Čechům se sice nepodařilo vyjednat takové bezpečnostní záruky, jak si představovali, dosáhli však toho, že výše uvedené ustanovení kostnického koncilu bylo zrušeno. Zato však dosáhli mimořádného diplomatického vítězství v prakticky nejdůležitější otázce. Jednalo se o to, kdo bude rozhodovat disputaci o základních článcích husitské víry: čtyřech artikulech pražských. Basilejští mluvčí považovali za samozřejmost naprostou svrchovanost koncilu pro rozsuzování všech sporných otázek. Ale neústupnost českého poselstva a nátlak některých německých kurfiřtů i samotných Chebanů, toužících po míru, způsobil skutečný zázrak. Rozhodčím kritériem pro posouzení pravdivosti teologických výkladů se měl stát zákon Boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církve spolu s uznanými patristy. Jinými slovy: za nejvyššího soudce ve sporu o to, na čí straně je pravdu, byl přijat Nový zákon.
Dnes si ani nedovedeme domyslet, jak naprosto převratnou událost v dějinách evropského křesťanství přijetí nadepsaného ustanovení znamenalo. Princip posuzování výkladu Písma Písmem samotným byl po tisíci letech vzkříšeným fenoménem, předznamenávajícím začátek nové éry světu latinské civilizace. Navíc příznačné je, že co bylo pro husitskou společnost již dávno živoucí praxí, koncilní otce zcela zaskočilo. Něco takového si západní Evropa ještě dlouho nedovedla vůbec představit. Stejně tak budil údiv požadavek husitů, aby na koncil byli přizváni i zástupci řecké, arménské a dalších křesťanských denominací. Tedy přetvoření koncilu na skutečně ekumenické shromáždění křesťanů. V době, kdy se katolická Evropa utápěla ve sporu nadřazenost dvou svých čelných církevních institucí, nastolil tak český národ zcela nový precedens ke hledání skutečné pravdy.
Pro nás dnes ovšem největším paradoxem zůstává, že zatímco dokonce i marxističtí historici obdivně hodnotili prosazení chebského soudce za největší diplomatický úspěch husitské reformace, my dnes nemáme ani zdání, že právě z naší země zasvitlo před 570 lety světlo celému světu. A s jakými obětmi je naši předkové probojovávali! Abychom my dnes mohli říci, že stejně jako vstup prvního člověka na měsíc byly chebské úmluvy jen malým vykročením z duchovní tmy ke světlu pravé lidské svobody z Ducha svatého. Ukázaly však jasný směr, který vyústil v reformaci a vznik nezávislých a probuzeneckých hnutí moderní doby.