(Ve zkrácené úpravě pod názvem „Ve Vizovicích stával kdysi klášter“ in: MF Dnes z 21.dubna 2000, s.4)
Je-li řeč o klášteře ve Vizovicích, zpravidla se posluchačům vybaví tamní řádová nemocnice Milosrdných bratří. Známa je příkladnou péčí o pacienty. Jen málokdo si však ještě dnes vzpomene na, byť i mnohem významnějšího, středověkého předchůdce tohoto zařízení. Stával na nízkém návrší nad říčkou Lutoninou (dříve „vizovská Dřevnica“) v místech současného vizovického zámku. Zakladatelem klášterního objektu se roku 1261 stal brumovský kastelán, Smil ze Střílek, se svojí manželkou Bohuvlastou. Pověst vypráví, jak kdysi jel pan Smil koňmo zdejším hvozdem. Byl zcela ponořen do truchlivých myšlenek o svém bezdětném manželství. Náhle jej upoutal pohled na překrásnou šípkovou růži. Utrhl ji a schoval do brašny u sedla pro svoji choť. Když však přijel na hrad Brumov, růži v zavazadle nenašel. Druhého dne se znovu vypravil do oněch míst a jaké bylo jeho překvapení, když květ nalezl na tom samém místě, kde ho předtím utrhl. To on i jeho žena považovali za Boží znamení a na místě šípkového keře založili zmíněný klášter. Na paměť neobyčejné příhody jej pak příznačně pojmenovali „Rosa Mariae“ – Mariina růže.
Doba rozkvětu
K osazení kláštera byli povoláni mniši řádu cisterciáků, známí svojí pílí a přičinlivostí. Ti důsledně naplňovali heslo „ora et labora“ zvelebováním zdejší krajiny. Jejich péčí povstávali na svěřené půdě nejen nové polnosti, rybníky, mlýny a další usedlosti, ale i celé osady. Z nich jmenujme zejména Jasennou, Bratřejov, Pozděchov, Prlov, Leskovec, Val. Polanku, zaniklý Svěradov, Rybník a snad i Lužnou. Mnoho příchozích z blízka i daleka tak v oblasti, jíž se později dostalo označení „Valašsko“, nacházelo nový domov, obživu i duchovní zaopatření.
Smilem ze Střílek vymezený základní klášterní obvod se kompaktně táhl od Želechovic na západě až k Polumnému za řekou Senice. Od Slušovic na severu se pak rozpínal do prostoru dnešních Vlachovic. Menší újezdy klášteru připadly na Uherskobrodsku, v oblasti Chropyně a brněnské Líšně a jinde na Moravě. K iniciátorům založení se přidali i někteří šlechtičtí sousedé. Předně Vilém z Hustopečí, pán v prostoru středního Podřevnicka, který klášteru věnoval díl Zádveřic, Lípu a polovinu Želechovic. Další, Petr ze Slopného spolu ze svými bratry, klášter obdaroval částí Slopné. Souvěký král, Přemysl Otakar II., jako nejvyšší zeměpán fundaci potvrdil, osvobodil klášter od berních dávek a udělil jeho správcům hrdelní soudní pravomoc.
Přízeň mocných feudálů však přinášela klášteru i fyzickou ochranu. Jen obava před silou zbraní světské moci totiž v dobách, kdy ještě platilo právo silnějšího, zaručovala nerušený rozkvět klášternímu majetku. Po smrti pana Smila a krále Přemysla nalezli mniši další vlivné zastánce v pánech z Obřan i správci zdejšího kraje, Oldřichu z Hradce. Právě ten 21. srpna 1298 potvrdil dar zbylé polovice vsi Slopné, kterou klášteru jako záduší odkázal již vzpomenutý Petr ze Slopného. Rovněž Jaroslav z Částkova odkázal roku 1321 řeholníkům šest lánů ve Zlámanci s tím přáním, aby byl v klášteře pochován. To už ale skončilo období převládající prosperity a nad vizovickými cisterciáky se stahovala hrozivá mračna majetkové kletby.
Věk uchvatitelů
Rozsáhlý pozemkový majetek cisterciáckého kláštera Mariina růže, či po svém zakladateli známého jako Smilheim, nedával spát závistivcům a uzurpátorům. Kupodivu první majetkový spor, o němž jsme informováni, vedli zdejší řeholníci se svým mateřským klášterem velehradským. Předmětem vzájemné nevraživosti se stala vesnice Plešovec u Kroměříže. Ta vyústila až v soudní proces. Se souhlasem obou stran byl generální kapitulou vyslán Jan, opat kláštera v Plasích u Prahy, aby přímo na místě vyšetřil právní nároky na zmíněnou obec. On taky poté vynesl rozhodčí výrok, dle něhož Plešovec připadl velehradským mnichům. O objektivitě posouzení však můžeme mít vážné pochyby, neboť soud proběhl na půdě samotného Velehradu. Nicméně opat Valter, převor Dětřich a další přítomní zástupci vizovického kláštera se v lednu 1306 nepříznivému rozsudku podvolili.
To ještě netušili, jaká zkáza čeká jejich pozemský příbytek v blízké budoucnosti. Neuplynulo však ani deset let, když oddíly uherského magnáta Matúše Čáka, "pána Váhu a Tatier" z nedalekého Trenčína, vyplenily a zpustošily (1314) vizovický Smilheim tak důkladně, že se vážně jednalo o jeho obnovení na úplně jiném místě ve vnitrozemí, co možná nejdále od uherských hranic. Těmto záměrům se však postavila generální kapitula ve francouzském Citeaux a zasadila se o jeho restaurování. Vydatnou injekcí k získání prostředků na takový nákladný podnik se stalo i udělení čtyřicetidenních odpustků pasovským biskupem Enochem 25. listopadu 1327. V polovině padesátých let pak Martin ze Štěpánovic pojistil místním mnichům roční plat půl hřivny (32 grošů) na štěpánovickém mlýně a krčmě. Měly se tak splácet čtyři hřivny, které klášteru ve své závěti odkázal jeho otec, Mikuláš Šenk, pro spásu duše své i svých blízkých. Tím ovšem nadějné časy skončily. Roztočilo se totiž kolo majetkových sporů, které neměly brát konce. Navíc držitelé fundátorského práva ke klášterství, páni z Obřan, na začátku 14. století vymřeli a jejich příbuzní, potomci zakladatelova mladšího bratra Kuna, páni z Kunštátu se patrně ještě nezhostili úlohy, plynoucí z nabytí fundátorského práva.
Přibližně v roce 1360, kdy dramatické události započaly, naši předkové ještě naprosto neznali nějaké katastrální mapy a plány. Většina pozemkových majetků byla ohraničena jen velmi nejasně, tím spíše, že též jednotlivé osady bývaly často rozděleny na dva i více vlastnických dílů, náležejících rozdílným držitelům. Tento stav vedl k četným majetkovým sporům a v některých případech sloužil i jako vítaná záminka k násilným záborům cizí půdy. V tomto směru opravdu mimořádné aktivitě museli čelit právě vizovičtí mniši. Skutečnosti, že jejich klášter v tehdejším čase postrádal vlivného světského ochránce, využila skupina okolní šlechty, převážně velmi mladého věku, k uchvácení řady řeholních statků. V čele opovážlivců stáli Alšík a Vilém ze Šternberka, páni na Světlově a Zlíně, kteří zabrali vesnice Vysoké Pole, Hrozenkov, Šanov, Pozděchov, Prlov, (Valašskou) Polanku, Leskovec, Lípu a polovinu Želechovic.
Jaký bouřlivý rozruch troufalý čin vzbudil, svědčí fakt, že se případem zabýval samotný papežský dvůr v Římě. Odtud vzešlo 16. března 1361 rozhodnutí předvolat provinilce k soudu do Apoštolského paláce. Preláti a duchovní pražské arcidiecéze, jimž přikázáno předvolání vyhlásit ze svých kazatelen, zároveň měli pohrozit tomu z předvolaných, který by se do 60 dní před soudní tribunál nedostavil, vyhlášením interdiktu čili zákazu bohoslužeb a podávání svátostí. Pro úspěšný průběh zahájeného procesu řeholníci zřejmě nechali vyhotovit falsum zakládací listiny kláštera Smilheim, na základě kterého bylo možno si nárokovat dokonce i ty majetky, jež ke klášterství nikdy nepříslušely. I přes osobní účastenství takové středověké autority, jakou byl papež, však reakce Říma nedosáhla příznivého obratu situace. Východomoravská šlechta dál zůstávala v držení zabraného majetku. Naopak svou rozhodností ještě strhávala další šlechtice, kteří spěchali urvat si z klášterního krajíce taky něco pro sebe. Zvláště, když následujícího roku nejvyšší ochránce vizovických mnichů, papež Inocenc VI., nenadále skonal. Hájení zájmů cisterciáků tak přešlo zcela do rukou Klimenta, opata benediktýnského kláštera P. Marie Skotské ve Vídni a protektora vizovických cisterciáků. Ten všechny obviněné šlechtice exkomunikoval a v roce 1464 proti nim zinscenoval soudní proces.
Avšak už v této době naše šlechta neuznávala platnost církevních soudů ve světských záležitostech. Naprosto proto nerespektovala ani vynesené rozsudky. Mnichům z Vizovic tudíž nezbylo, než prostřednictvím litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka iniciovat osobní jednání s jednotlivými uzurpátory. Tak dosáhli toho, že například bratři ze Šternberka roku 1367 svolili, aby jimi zabrané vesnice podrželi pouze do konce jejich života. Ne všechna vyjednávání však skončila smírným kompromisem. Některé sporné majetky zůstaly už nadále ve vlastnictví pánů z Kravař, vladyků z Vlachovic a dalších. O jiné pak propukaly tahanice a handrkování nové prakticky až do zániku samotného kláštera. V nouzi museli (1407) řeholníci zastavit ves Bochoř Kunovi z Drahotuš. Vizovický klášter přesto dál upadal. Proto se po smrti moravského markraběte Jošta rozhodl tehdejší opat Mikuláš a klášterní konvent požádat přímo českého krále Václava IV. o pomoc. Panovník však neučinil nic více, než že listinou z 11. března 1412 potvrdil vizovickým mnichům všechny výsady i majetkové dispozice, udělené již jeho předkem Přemyslem Otakarem II.
Za husitských časů
Ještě hůře se ale Smilheimu vedlo za rušných dob husitských. Již na samém počátku (1418) někteří okolní šlechtici vpadli do klášterních objektů a vydrancovali je. Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale v oněch bouřlivých časech vzal mnichy pod svoji ochranu jako jejich fundátor rozhodný husita, Boček mladší z Kunštátu. Naopak Smilheimu páchány škody vlastní náboženskou stranou. Tak svrchovaný obránce papežských zájmů, římský král Zikmund, zastavil jeho statky Chropyně a půl Zářičí už v roce 1421 Petrovi ze Sovince. Následujícího roku na prosbu opata Martina své rozhodnutí odvolal, ale s podmínkou, že mniši, kteří už tak tonuli v dluzích, hodnotu zástavy 600 kop grošů sami vyplatí. Patrně v odvetu za nedodržení slibu katolických Šternberků vpadl pan Boček (1424) na jejich lukovské zboží a důkladně je poplenil. Mocní Šternberkové si však na pomoc povolali náboženského fanatika, Jana Železného, olomouckého biskupa. Kunštát se přesile vojensky postavil u Slušovic. Podařilo se mu jen s vypětím sil odrazit jejich útok. V noci proto tajně ustoupil do kláštera, k jehož ochraně tam zanechal posádku. Odtud spěchal dále do bezpečí na pevný hrad Brumov. Biskupovi lidé ve vzteku vyloupili nechráněné Vizovice a byli by zničili i samotný Smilheim, kdyby prostředkováním vizovického opata pan Boček s prelátem neuzavřel nadiktované příměří.
Ani ukončení husitských válek nepřineslo mnichům vytouženou úlevu. Klášter musel vést o některé drobné majetky soudní spory (s Petrem z Konice o Lovčice, s Michalem řečeným Rot o slatinskou nivu, s Kunou s Kunštátu o Velké Lovčice, s Ondřejem z Kobylník o řeku Telnici a k ní přilehlé lesy a louky apod.). Ochrana velmože chyběla klášteru zejména ve čtyřicátých letech 15. století, kdy se na sousedních hradech Světlov a Sehradice usadil bezohledný uherský kořistník, Pangrác ze Sv. Mikuláše. Cestu aspoň ke zmírnění následků těžkých let hledali pak cisterciáci v zastavování klášterního majetku. Roku 1442 zastavili Janu Popovskému vesnici Šanov, r. 1450 prodali fojtství s krčmou a pivovarnickým právem Bartoňovi z Ubla, téhož léta opět zástavou přišli o třetinu platů z Chropyně, r. 1455 zastavili tehdy pustou ves Chrastešov Janu Koberkovi a jeho ženě Káči, a dále pozemky v Březolupech a Zlámanci Petru Romanovi ze Zlína. Dne 19. listopadu 1460 si opat Matěj a klášterním konventem vypůjčili od vizovického lazebníka Jana 30 zlatých na výkup jednoho ze zastavených statků. Nelze se ubránit úsměvu, čteme-li přitom ve stvrzovací listině, že i přes líčené svízele si mniši v dodatku neopomněli vymínit bezplatné dopřávání lázeňské rozkoše.
Dlužno však uvést, že velební sluhové Páně z Mariiny růže navzdory požitkům z koupele neměli na růžích ustláno. Ještě i v této době slyšíme o majetkových tahanicích. Nejasnost vymezení, co už patří Smilheimu a co nikoliv, patrně způsobila zabrání vesnic Drnovice a Slopné, o něž se řeholníci soudili (1460) s mocnými brumovskými Cimburky. Taktéž cisterciáckému řádu navždy ztraceny již dávno uchvácené osady Milenov a Rybník, v té době pustý Hrozenkov a Cetechovice u Zdounek. Ke všemu se ještě přidružili problémy s poddanými, když Nivničtí nejen odmítli (1464) zaplatit v Uh. Brodě mýto, ale navíc úředníka Jakuba Kočku, jenž se je k tomu snažil přiměti, zbili, zranili a dokonce oloupili o jeho zbroj. Snad právě na úhradu pokut za tento násilný čin byli pak mniši nuceni zastavit nivnické louky rodině hradišťského měšťana Andrla. Avšak největší pohroma pro klášter se teprve blížila.
Ve smrtelné agónii
V šedesátých letech 15. století si řada šlechticů po obou stranách moravsko-uherské hranice vylepšovala svůj rozpočet loupežemi. Uznávanou hlavou tohoto nechvalně proslulého společenstva byl držitel holešovský Matouš ze Šternberka a Lukova. Jisti sami sebou zůstávali komplici neteční k pohrůžkám samotného uherského krále Matyáše Korvína. Roku 1466 však došlo mezi nimi k roztržce. Václav Bělík z dnes slovenského hradu Lednica provedl pustošivý vpád na východní Moravu. Běsnění útočníků asi nejvíce postihlo právě vizovický klášter. Máme-li věřit samotným klášterním záznamům, ani za dob husitských válek neutrpěli jeho majetky takové škody. To se nejspíš stalo hlavní příčinou, proč už v roce následujícím český král Jiří z Poděbrad svěřil klášterství do péče (opravy) husitského velmože Jana Jičínského z Cimburka. Témuž Janu Jičínskému, pánu na Brumově, zapsal 12. března 1468 král Jiří Smilheim s jeho majetky do zástavy za prokazovanou věrnost. Nejspíše skrze pana Jičínského se klášteru zase vrátily vesnice Slopná a Drnovice.
V té době se ale Morava již zmítala ve válkách česko-uherských. Na jejich definitivním konci, o deset let později, nacházíme klášter ve zbědovaném stavu a prakticky všecky jeho statky rozpadlé mezi zástavní držitele. V čase nejvyšší nouze hledal poslední vizovický opat Beneš znovu oporu u pánů z Kunštátu. Ti ale po dohodě ze 7. prosince 1483 o postoupení zástavních práv Ctiborem Tovačovským z Cimburka ztratili zájem na obnovení zruinovaného kláštera. Tehdy vystoupili velehradští mniši s nároky na vizovické klášterství. Moravský zemský soud ovšem roku 1493 potvrdil přechod všech majetkových práv Smilheimu na Jana a Bočka Kuny z Kunštátu na místě jiných pánův z Kunštátu.
Tím se definitivně uzavřela existence východomoravského sakrálního objektu. Avšak kulturní a duchovní dědictví přetrvalo. Obce, které vizovičtí řeholníci založili či zvelebili, jsou nadále naším domovem. A poselství o vykoupení hříchů v oběti Božího syna, Ježíše Krista, jež tady rozsévali, dodnes přináší útěchu a odhodlání do srdcí těch, kdo opravdově touží po životě v lásce, pravdě a spravedlnosti.
.jpg)
Řádová nemocnice Milosrdných bratří ve Vizovicích se zámkem v pozadí - místa, kde se rozprostíral klášter.