(IN: Malovaný kraj 5, 2006, s.10-11 pod názvem: Jiřík Jaras a dění okolo Bánova na počátku 16. století)
Vůbec nejvýznamnějším hradem na východě českého státu se ve středověku stal Brumov. Jeho správě podléhalo rozsáhlé území s několika dalšími pevnostmi a pevnůstkami, mezi něž náležel rovněž Bánov. Vlastníci brumovské domény – čeští králové – si byli dobře vědomi, jak důležitý mocenský faktor ovládání tohoto pohraničního pásu představuje. Tak například v roce 1423, když Markrabství moravské postupoval svému zeti, Albrechtu Habsburskému, vymínil si král Zikmund výslovně ponechání hradů Brumov a Světlov. Četné dluhy panovníků však postupně přiváděly části teritoria do rukou šlechty. To se ještě v průběhu 15. století do držení slovenských rytířů z Podmanína, kteří však ekonomicky nebyli silní natolik, aby brumovský komplex udrželi pohromadě. Z rozsáhlého pozemkového majetku si jejich vlastní služebníci a věřitelé ještě dále ukrajovali. Některé drobečky se pak podařilo získat i nešlechticům z řad privilegovaných vrstev (fojtů, výběrčích, nápravníků apod). K nim zřejmě patřil též Jiřík Jaras z Bystřice pod Lopeníkem.
Již v 15. století se bánovské zboží ocitlo ve vlastnictví rodu Kuželíků ze Žeravic. Dva jeho příslušníci – Petr a Arnošt – potom na počátku roku 1511 nechali do moravských zemských desk pořídit majetkový zápis. Jím připsali „Jiříku Jarasovi, dětem jeho i všem potomkóm jeho z Bystřičky dvuor náš dědičný a svobodný ve vsi naší Bystřičce s rolí oranú o neoranú, s poplužím, s pastvami, pastvisčemi i s lukami kromě jed[né]…“. Záznam ovšem z nějaké neznámé příčiny zůstal nedokončen – snad pro nevelký rozsah majetku – a tak bohužel jediné, co k němu s určitostí můžeme dodat, je skutečnost, že vsí Bystřičkou se rozuměla právě Bystřice pod Lopeníkem, která v onom čase náležela k nově zbudované bánovské tvrzi. Jak dále můžeme usuzovat, že s Kuželíky vycházel Jiřík Jaras dobře. Horší časy mu nastaly, když ti nejspíše na podzim roku 1516 směnili Bánov za někdejší léno brumovského hradu Petrovská (dnes Francova) Lhota s jiným věřitelem Podmanických, Šťastným z Korotína. A to i přesto, že zřejmě právě Šťastnému (Felixovi) se stal bystřický dvořák Jaras ručitelem za splacení dluhu 640 grošů. K tomu patrně došlo v důsledku odbývání majetkových pohledávek, které na bánovském zboží měli další bratři Petra a Arnošta Kuželíků – Jan, Dobeš a Čeněk. Bývalo pak podle staročeského práva obyčejem, že v případě insolvence dlužníka vůči věřiteli se dlužná částka vymáhala po „rukojmím“, jak se tehdy ručiteli říkalo. Aby proto tito jistci sami neutrpěli škodu, pojišťovala se jim náhrada případné škody nejčastěji na nově nabytém majetku tzv. správním listem. Ačkoliv Korotínský už 17. dubna 1517 takový správní list vymáhal od Dobeše a Čeňka Kuželíků ze Žeravic, sám se k jeho vydání Jiříku Jarasovi neměl. Proto byl Jiřík v listopadu 1517 nucen obrátit se na zemský soud v Olomouci ke zjednání spravedlnosti. Účinek se dostavil téměř okamžitě. Ze zápisů půhonných knih se dozvídáme, že „jest Šťastný ten list položil,“ a tedy ještě před soudním posudkem „tomu dosti učinil.“ Ve stejném prameni čteme však i další žalobu, kterou musel držitel bystřického dvora podat. Je nadepsána „Kdož na budúcí časy svobody nač nemá“ a zní následovně: „Týž Jiřík Jaras pohoní téhož Ščastného z Korotína a na Bánově z dědin etc., z deseti hř[iven] gr[ošů] a tu jemu vinu dávám, že na gruntu svém bánovském dopustil jest mi vzíti vuoz, tři koně a dvě bečky piva brodského, kteréž mi z Brodu do Bystřičky vezli, práva k tomu nemaje a toho mi napraviti nedbá.“ Avšak proti očekávání páni na soudě rozhodli, že „poněvadž Jiřík Jaras neprovodí, aby na budúcí časy z mýtha bánovského vysvobozen byl, povinen jest mýtho v Bánově dávati.“
Z relace je patrné, že Jarasovi bývalo do této doby placení mýta na bánovské stezce promíjeno jen z dobré vůle. Proč ale ta náhlá změna? Co narušilo dosavadní dobré sousedské vztahy? Odpověď asi můžeme hledat v nákladu, jenž zabavený povoz z Uherského Brodu vezl. Za něj citovaný půhon udal brodské pivo. Je docela možné, že právě tato skutečnost popudila nejen Korotínského, ale i bánovské usedlíky. A to snad dokonce ještě více než požadavek na vyhotovení správního listu. Abychom takovému úsudku dobře porozuměli, je ovšem třeba vrátit se trošku do minulosti. V roce 1515 navrátil Vilém z Víckova bánovský statek zpět Petru Kuželíkovi ze Žeravic. Při jeho zaknihování nechal vesnici Bánov zapsat „s krčmami vařecími, s vinohrady a desátkem vinným.“ Právě tyto veřejně ohlášené údaje zřejmě přivedly uherskobrodské měšťany k rozpomenutí, že jejich město se pyšní mílovým právem. Podle výsad získaných ve středověku od markrabat a králů se totiž v okruhu jedné míle kolem lokality nesmělo vařit a šenkovat jiné pivo než tamější. Do tohoto mílového obvodu spadalo i bánovské zboží. Jak lze zjistit z pozdější žaloby, snažili se měšťané jeho majitele, Petra Kuželíka, nejprve přimět k zastavení uvedených živností jednáním. Nebyly ještě tak dávno časy, kdy na jejich provozování šlechticem bylo společností pohlíženo jako na něco nedůstojného vzhledem k jeho urozenosti. Ale v udané době se již v českých zemích hlásil novověk. Mentalita privilegovaných právě prodělávala výraznou proměnu, která z někdejších válečníků nenásilnou motivací činila podnikavé hospodáře. Za této situace nebyla šance, aby se Kuželík provozování lukrativního pivovarnictví vzdal dobrovolně. Uherskobrodští proto podali na bánovskou vrchnost žalobu u zemského soudu v Olomouci. Ale i verdikt zmíněné instituce, složené pouze z urozených, jasně ukázal, že mnohem bližší bylo soudcům podnikání šlechtice, tedy jednoho z nich, než ohánění se přežitým právem mílovým. Uznali sice měšťanům právoplatnost jejich privilegia, ale jelikož podle Kuželíkem vystaveného svědectví už „za jiných pánuov tu v Bánově piva vařili jsú a práva šla a měšťané toho právem nenaříkali“, zprostili Petra ze Žeravic obvinění. Dlužno dodat, že jinými pány v Bánově byl však míněn především Kuželík a jeho bratři, právě kteří roku 1513 zapsali do zemských desk bánovský statek Vilémovi z Víckova. Při té příležitosti také oni sami poprvé do zápisu nadiktovali údaj o místním vaření a čepování piva. Uherskobrodským nepomohlo ani ustanovení jejich pána, Jana z Kunovic, poručníkem ve svém sporu. Když pak roku 1519 Petr sám dodatečně vkládal Šťastnému z Korotína bánovské zboží do zemských desk, mohl na základě uvedeného soudního verdiktu už beze vší překážky opět ve výčtu majetku uvést i várečné krčmy a právo šenkovní. Šlechta ostatně vždy nelibě nesla jakékoliv zásahy do svrchovanosti své vlády. Sama ovšem přejímala a uplatňovala ta ustanovení, která jí vyhovovala. Tak, dala-li vařit ve vlastní režii pivo, nesměl v obvodu jejího panství žádný z poddaných odebírat a šenkovat chmelový nápoj odjinud než z vrchnostenského pivovaru.
Je jisté, že ačkoliv po svém nástupu Šťastný z Korotína ještě několik let neměl Bánov řádně zaknihován, už odpočátku těžil ze zavedeného a soudně vydobytého pivovarnictví. Jiřík Jaras však sice sídlil v jeho vesnici, ale jako vlastník svobodného dvora nebyl jeho poddaným a Šťastný mu tedy odběr místního piva nemohl nařídit. Jarasovo rozhodnutí dovážet pivo na svůj majetek (kde ho mohl se souhlasem měšťanů i prodávat) z Uherského Brodu ovšem nutně vzbudilo nelibost nejen Korotínského, ale rovněž některých bánovských sousedů, kteří na získaném šenkovním právu rovněž profitovali. Je tedy více než pravděpodobné, že mu to dali pocítit nejen vymáháním mýtného, ale i půhonem, který následně zase Šťastný z Korotína v Olomouci podal na Jiříka. V něm jej vinil, že mu „jest ten pych učinil a v gruntu mém brázdit a meze dělat, sobě zamezujíce ke dvoru svému grunthy mé, toho mi napraviti nedbá.“ Dnes už nezjistíme, co vše musel bystřický dvořák učinit a slíbit, aby v kause údajného neoprávněného přisvojení půdy nedošlo k soudnímu řízení. Jen z přípisu „Poklid právu bez pohoršení“ v půhonné knize lze vyčíst, že Šťastný záhy svoji žalobu sám stáhl.
Nápadnou rovněž zůstane neobyčejná loajalita, již od té doby Jaras vůči bánovské vrchnosti projevoval. Odrazila se i ve sporech, jež se Šťastným tentokrát vedl uherskobrodský pán Jan z Kunovic. Právě on totiž 4. prosince 1517 poháněl „Jarasa z Bystřičky z dědin etc. ze sta kop grošů širokých“, neboť ten dokonce ani před samotným moravským zemským hejtmanem nechtěl podat výpověď, zda použití cesty, která „jde od Komně k Brodu“ podmiňuje k placení mýta do Bánova. Ze stejného důvodu Jan pohnal též bývalého bánovského držitele Viléma z Víckova a samotného Korotínského, který nebyl ochoten k vydání svědectví přivést některé své poddané – Valjuše, Lukáše a Vrátila z Bánova, Filipa Filka ze Suché Loze, pak Baláše starého, Vaňka a Matěje Slováka z Bystřice pod Lopeníkem. Dále ještě Jan Šťastného obvinil, že třem jeho lidem z Uherského Brodu dal pobrat 10 volů. Vyšetřováním, jež se poté rozeběhlo, bylo zjištěno, že k odnětí tohoto dobytka došlo na svobodné silnici. To jest mimo dosah mýta. Proto soudci nařídili, že „povinen jest Šťastný lidem páně Janovým podle póhonu to napraviti.“ O tom, zda v pozadí uvedeného konfliktu stál výnosný obchod s pivem, zejména otázka jeho odbytišť, lze zatím jen spekulovat.
Právo vybírat mýtné na frekventované stezce do Uher však i nadále zůstalo důležitým nástrojem k vynucování respektu vůči jeho držiteli. Brzy ovšem Korotínskému vyvstaly závažné problémy z úplně jiné strany. Jeho nástupci v Petrovské Lhotě – Kuželíci ze Žeravic – museli řešit vleklé spory kolem tohoto statku s Petrem z Vlachovic. Vlachovický vladyka zde měl rovněž své pohledávky, neboť jako rukojmí za původní majitele, bratry z Podmanína, byl nucen platit jejich dluhy. A podle všeho očekával, že Šťastný převede lhotský statek právě na něj. V odvetu za nesnáze a škody, které mu tedy bánovský pán způsobil, podržel potom ve své moci městečko Slavičín, které naopak měl postoupit od zástavy právě Korotínskému. Ještě horší postihovatel však Šťastnému vyvstal v jeho bývalém pánu, Michalovi z Podmanína. Ukázalo se totiž, že původně se Korotínský při ujímání Petrovské Lhoty zavázal neodbývat ani neprodávat tento statek nikomu jinému než právě Michalovi. Když proto Michal z Podmanína zjistil porušení slibu, žaloval v dubnu 1518 Šťastného z Korotína, že „jest profrajmarčil Petrovi Kuželíkovi z Žeravic ves Lhotu, Lidče Horní, ves Seninku, ves pustú Zubruovku a mně prve o tom frajmarku neoznámiv podle podvolení svého.“
Tentokráte Korotínský vůči svým žalovatelům nemohl využít osvědčeného nátlakového prostředku – výběr mýtného v Bánově. Ani jeden z nich totiž nesídlil v jeho sousedství. Zároveň s podáním půhonu sáhl Podmanický k nátlakovým způsobům, jež jakoby opsal od Šťastného. Pod svým hradem (Povážská) Bystrica zabavil neoprávněnému směňovateli šest pltí (vorů) se dřevem, když se tudy plavily po řece Váh. Svízele pak Korotínskému narůstaly ze všech stran. Zdá se proto, že si nechal od Petra Kuželíka v roce 1519 zaknihovat bánovský statek jen z té příčiny, aby ho pak dále mohl „profrajmarčit“ s Burjanem Světlovským z Vlčnova za méně hodnotnou vesnici Nedachlebice, a tak se vymanit ze všech vleklých neshod. Nový bánovský pán Burjan, majitel hradu Nový Světlov a rozsáhlé pozemkové držby na východní Moravě, upíral více pozornosti k politické dráze, než-li ke stezce procházející i Bystřicí pod Lopeníkem. Snad právě to byl důvod, proč o Jiříku Jarasovi v souvislosti s bánovským mýtem zprávy poté umlkají.
Výběr z pramenů a literatury
Moravský zemský archiv Brno, Kniha půhonů olomouckých X, A3, inv.č.690, fol. 200-201, 247, 264, 266, 282-282v, 309-310v, 318, 325.
Krajča, Milan: Zaniklý hrad v Pulčínských skalách, Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně 12, 1996, s.28-35.
Krajča, Milan: Středověké manství v Bystřici pod Lopeníkem, Slovácko 38, 1996, s.203-208.
Krajča, Milan: Městská právní fundace a statutární postavení středověkého Zlína, Slovácko 40, 1998, zvl. str. 145, 151.
Moravské zemské desky, kraj Olomoucký II, vyd. F. Matějek, Brno 1948.
Václava Fr. Letochy Památky města Brodu Uherského, vyd. B. Sobotík, Uherský Brod 1942.