(IN: Mladá fronta Dnes – Východní Morava 14, č.302, s.C4 ze 30.prosince 2003)
V době předbělohorské se na návrších za převážnou částí našich měst a městeček výhružně tyčila šibenice. Poutníkům z blízka i daleka výmluvně signalizovala, že se přilehlá obec pyšní právem hrdelním. A nejenže se jím může pochlubit! Popravení, visící v oprátce, i doprovodný mrtvolný puch prozrazovali praktické uplatňování pravomoci vůči všem provinilcům. Hrůzná podívaná měla posloužit k preventivnímu zastrašování všech darebáků. Z toho důvodu byly šibenice zřizovány na nepřehlédnutelných místech nedaleko sídliště: na vyvýšeninách a kopcích, či na rozcestích.
Pro vystupňování psychologického efektu navíc nebylo dovoleno mrtvoly z ráhna sejmout ani po vykonání rozsudku. Musely se tam houpat za postupujícího se rozkladu dlouhou dobu. Často až do chvíle, kdy předešlého nahradil nový oběšenec. Jen výjimečně, pokud se odsouzený před smrtí veřejně kál za své viny, povolen výpros jeho mrtvoly k pohřbení. Ta i potom však nesměla být pochována na hřbitově, ale zakopána daleko od lidských příbytků. Nejčastěji přímo pod popravištěm. Vůči ženám se trest smrti oběšením nikdy neuplatňoval. Nikoliv však ze soucitu. Dělo se tak jedině proto, aby mrtvé ženské tělo, zavěšené pak veřejně na šibenici, nevzbuzovalo pohoršení. Ale nezřídka se i uvedené zastrašování míjelo účinkem. Právě toho důkazem nám může být případ fryštácký. A to dokladem vskutku kuriózním! V městečku totiž jednou už krátce po výkonu hrdelního rozsudku došlo ke krádeži. Vtip byl ovšem v tom, že se ztratil právě samotný oběšenec, který měl odstrašující roli vlastně plnit. To v oné době znamenalo zlehčení práva a poškozovalo autoritu místní městské rady jako garanta jeho dodržování. Proto se po opovážlivci, jemuž v případě dopadení rovněž hrozila ztráta hrdla, začalo intenzivně pátrat.
Ve Fryštáku žil v tom čase jistý mlynář. Ten, aniž tušíme z jaké příčiny, vyrukoval s udáním jistého Martina – jinak Machálka – jako zloděje oběšence. Z dochované zprávy se sice nedozvídáme, jaký motiv by Machálek ke svému činu mohl mít. Než samo přízvisko (tenkráte ještě u poddanského obyvatelstva nebylo dědičných příjmení) mlynářovo „Nemel“ prozrazuje, že se žalobníček ve své profesi zrovna dobré pověsti netěšil. Však se jeho svědectví příliš důvěryhodné nezdálo ani místním konšelům. Těm, jak se zdá, spravedlnost příliš ležela na srdci, než aby obviněného odsoudili k smrti bez dostatečných důkazů. Proto raději přenesli zodpovědnost za vynesení rozsudku na nadřízenou instanci – městský soud v Olomouci. Olomoučtí radní byli zkušenými soudci. Však se na ně se žádostí o právní naučení obracela velká řada moravských obcí. Nespokojili se tedy jen s písemným vylíčením případu, ale předvolali si obě strany k vyslechnutí. Jejich závěr odráží oznámení, které do Fryštáku v roce 1600 odeslali. Čteme v něm: „Poněvadž z vyznání všech svědkův proti tomuž Machálkovi nic jistého, že by on a ne jiný tím skutkem vinen byl, se nenachází, má toho všeho obvinění neboližto podezřelosti a mnohem více vězení sproštěn býti. Actore enim non probante reus absoluitur (neprokázáním skutku je obviněný žaloby zproštěn). Nicméně vidíli se Machálkovi téhož Nemela pro nejistou a nedůvodnou správu jeho něčím pohledávati, že toho svobodnou vůli má.“
Olomoucká městská rada tedy postavila mlynářovo svědectví na úroveň pomluvy. Dokonce ještě i přiznala Machálkovi právo Nemela žalovat pro křivé nařčení. Co se doopravdy s nebožtíkem stalo, to už patrně nikdy nezjistíme. Může nám však celý případ být svědectvím o pravdivosti slov biblického proroka Ozeáše: „Poněvadž vítr rozsévají, takéť vichřici žíti budou!“ Totéž ostatně platí i o následující kauze.
Fojti na vesnicích v minulých dobách neměli na růžích ustláno. Stávali se vlastně prostředníky mezi vrchností a poddanými. Před panstvem zodpovídali za pořádek v obci, náležité odvody předepsaných dávek i provádění nových nařízení, svým sousedům zase měli zaručovat spravedlnost, ochranu i nabývání práv. Ze svého specifického postavení dokázali často pro sebe vytěžit znamenité výhody, mezi něž patřilo i privilegium provozovat vlastní řeznictví (mastný krám). Ale někdy také sklízeli z obou stran projevy nevole. Jejich postavení tak vyžadovalo značnou dávku obezřetnosti i důrazu. Zdá se ovšem, že fojt z vesnice Ostrata u Zlína energií přímo překypoval. Někdy v průběhu roku 1602 měli neblahou příležitost se o tom přesvědčit dva místní usedlíci.
Nevíme už přesně, v jaké příčině navštívili jednoho dne Martin Hunka a panský řezník, Jiřík Masař, ostratského fojta Pavla. Snad to souviselo právě s masným obchodem. Faktem zůstává, že šlo o choulostivou záležitost, v níž obě strany zastávaly krajně odlišné stanovisko. Jednání totiž skončilo naprostým fiaskem. Ostratský fojt se opět nechal unést zlostí. Jak sám posléze před právem doznal, rozkázal své čeledi nezvané hosty bíti, až „oba žalobníci sekyrú nemale zraněni jsou.“ Dotyční sousedé se proto obrátili se stížností na městský soud ve Fryštáku, pod jehož jurisdikci Ostrata náležela. Zdá se však, že si fryštáčtí radní ani jednu ze stran nechtěli pohněvat. Postoupili tedy opět celou při k rozhodnutí do Olomouce. Nastalo zdlouhavé prokazování viny. Spravedlnost však přece jenom nepřišla zkrátka. Dne 21. března 1603 se totiž Martin Hunka a Jiřík Masař dočkali určitého zadostiučinění. Na samém prahu jara soudcové konečně rozhodli, že „povinen jest odporník žalobníkuom to napraviti a od bolesti ran zaplatiti, záplatu barvířskou s nimi… narovnati.“ Jestli se ovšem postiženým vrátilo i mnohem cennější zdraví, o tom už soudní záznamy mlčí.