Lužičtí Srbové a český král

(IN: Zlínské noviny z 16. října 1992, s.10)

Když v roce 1618 vypověděli čeští protestantští stavové poslušnost habsburské dynastii a jejím protireformačním přisluhovačům, přidala se posléze na jejich stranu také evangelická šlechta obojí Lužice. Toho zneužil saský kurfiřt Jan Jiří I. Ač sám luterán, v očekávání zisku se postavil na stranu ultrakatolíka Ferdinanda II. Habsburského. Vojensky vtrhl do Lužice. Po měsíčním obléhání dobyl centrum zdejšího odboje – Budyšín – hájené též českým oddílem, přišlým pod velitelem Hanušem Kárnickým městu na pomoc. Po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 přimkli se lužičtí stavové z obavy před možnými sankcemi ke svému saskému souvěrci. Již 13. července 1621 přislíbili v Kamenci Janu Jiřímu poslušnost. Roku 1624 obdržel saský kníže Lužici jako zástavu za válečné výdaje přímo od Ferdinanda II. A Pražským mírem 30. května 1635 byla konečně Janu Jiřímu odstoupena obojí Lužice jako dědičné léno Koruny české s podmínkou, že v případě vymření panujícího saského rodu připadnou tyto země Koruně nazpět.

Lehce se lužickoněmecká šlechta a měšťané vzdávali svého svazku s českým státem, s nímž v trvalém spojení Dolní Lužice byla 262 let, Horní Lužice pak 306 let. Jinak tomu však bylo u Lužických Srbů, prapůvodních obyvatel obou zemí. Po dlouhá staletí se jim upíralo právo spolurozhodovat o osudech své domoviny. Ale v jejich četných, ústně tradovaných pověstech a příbězích dál přežívala vzpomínka na slavné časy panování českých vládců v Lužici. Připomeňme si i my nyní jedno takové vyprávění. Někdy na počátku 18. století je zachytil ve svém díle „Historia populi et rituum Lusatiae Superioris“, pojednávájícím o dějinách a životě slovanských obyvatel Lužice, významný lužickosrbský polyhistor a jazykovědec Abraham Frencel (19.11.1656 – 15.4.1740).

V roce 1611 vytáhl novopečený český král Matyáš do Budyšína, aby tam jako vrchní vládce země přijal hold lužických stavů. Zemský fojt se vypravil s pětisty rytíři z celé Lužice a několika čtvrťáky piva, které budyšínská městská rada posílala k občerstvení, panovníkovi v ústrety. Dne 3. září t.r. jej zastihli ve vsi Budestecy. Král právě obědval na zahradě místního hostince. Při té příležitosti držel budestečanský farář Michal Švach stolní pobožnost. Odcházeje král pravil: „Za svoji úslužnost si ty kněže, i ty krčmáři, smíte každý vyprosit nějakou milost.“ Farář bez dlouhého otálení prosil Jeho Výsost o nejmilostivější svolení, aby se v budestečanském kostele směla Památka Páně pod obojí způsobou – chlebem (hostií) i vínem z kalicha – sloužit. To jemu katolický král potvrdil a slíbil, že v tom chce jeho svatostánek chránit. Od té doby až podnes jsou Budestecy evangelickou obcí.

Krčmář, který byl zároveň ve vsi rychtářem, si trémou nemohl na nic vzpomenout, dokud král neodjel. Vtom jej něco napadlo. Běžel za panovníkem až na kopec k Rašovu. Jak jej spatřili jízdní králova doprovodu, volali v žertu: „Počkejte chvíli, Vaše Výsosti, krčmář utíká, asi se mu nedostalo spropitného.“ Král pozastavil a rozkázal krčmáři promluvit. Ten děl: „Já musím drahé pivo městu (Budyšínu) šenkovat a nic z toho nemám. Proto nejponíženěji prosím, Vaše Výsosti, udělte mi právo, abych směl v každé době ze džbánů, které hostům přináším, vypít první doušek.“

Nato se král rozesmál a to právo jemu propůjčil. Postupem času převzali od budestečanského rychtáře tento obyčej taky všichni ostatní srbští krčmáři a pod názvem „rychtářské“ nebo též „horské právo“ je užívají dodnes.  

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz