Meč "Pana Jana" Mesmpeka z Rožnova

(IN: Kustod – noviny Okr.vlastivědného muzea ve Vsetíně, 1997, s.5; výtah in: Malovaný kraj 34, č.1, 1998, s.10.)

Procházíme-li zpětně minulostí východní Moravy, objevíme v ní celou řadu pozoruhodných osobností. Svojí činností tito lidé ovlivňovali nejrůznější oblasti dění nejen v uvedeném regionu, ale někdy též v měřítku národním či dokonce mezinárodním. Přesto jména mnohých z nich již vypadla z lidské mysli. Mezi vzpomínanými postavami zajisté přední místo zaujímá někdejší středověký držitel zboží rožnovského, vsetínského i meziříčského, jemuž je věnován tento příspěvek. Jedná se o Jana z Messenpeku, jenž v sousedních Uhrách a Rakousích proslul jako „Pan Jan“.

Náš hrdina se narodil patrně někdy před rokem 1411. Již jako dítě asi často pobýval na Slovensku. Tam totiž jeho otec působil jako kastelán na hradě Orava. Výborná znalost prostředí tehdejších Horních Uher se později stala odrazovým můstkem Janovy vojenské kariéry. V bouřlivém období husitských válek vstoupil po vzoru svého otce do služeb uherského krále Zikmunda. Stejně jako dříve jeho rodič, i on spravoval některé královy hornouherské statky. Nacházíme jej zde jako pečlivého úředníčka, o němž by nikdo nehádal, že se z něj v budoucnu vyklube znamenitý vojevůdce. A tady rovněž získal svoje pojmenování „Pan Jan“. Čechové jej pak celoživotně nazývali Janem Hluckým, ačkoliv samotný Hluk s tvrzí a dvorem záhy po smrti svého bratra Jiřího prodal a roku 1437 i vložil do zemských desk bratřím Ctiboru a Arklebovi z Kunovic.

Přibližně v roce 1430 nastal v jeho životě zásadní zlom. Jan přechází na stranu husitů a z poslušného služebníčka se mění v nebezpečného odpůrce „šelmy ryšavé“, jak býval věrolomný Zikmund Čechy nazýván. A tak když na podzim roku 1431 se Prokop Holý u Žiliny, kterou dobyl, spojil se sirotky a společně táhli dále proti toku Váhu, měla patrně již jejich výprava tímto krajem nejlepšího průvodce, jakého si jenom mohli přát. Právě na tomto tažení se zřejmě zrodilo celoživotní přátelství Jana z Messenpeku s obávaným velitelem legendárních spanilých jízd, Janem Čapkem ze Sán. Hřmot okovaných bojových vozů se rozléhal povážskými soutěskami a naháněl hrůzu obráncům opevněných míst. Výprava se však nezdržovala dalším dobýváním. Spěchala za náročnějším cílem. Pan Jan zřejmě získal nové spolubojovníky pro svůj odvážný záměr. Tou dobou zbrojnoši na hradě Likava ještě naprosto netušili, že právě jimi střežená pevnost je cílem protivníkova tažení do Liptova. Neměla o tom ponětí ani jejich paní, uherská královna Barbora Celská, která zřejmě na hradě  nechala pouze nezbytně nutnou posádku. V noci z 26. na 27. září proto mohly husitské oddíly návodem Janovým nepozorovaně přirazit k likavským hradbám. Znenadání vnikly do hradu a přiměly obránce složit zbraně. Že byl celý podnik dílem Messenpeka, je nasnadě. Vždyť ještě koncem r. 1429 je on sám doložen coby královský kastelán právě na Likavě.

Zatímco husité využívali svého úspěchu k načerpání nových sil i zásob, sbírala královna Barbora ze svého hradu Víglaš proti nim vojsko z celých Uher, aby zarazilo jejich další postup a navrátilo Likavu do její moci. Velením armády byl pověřen královský podkoní Štefan Pohárnok. Husitští hejtmané však nezamýšleli pokračovat v cestě dále na východ. Cílem jejich následného tažení se mělo stát jihozápadní Slovensko, kam právě z českých zemí směřoval třetí proud husitských vojů. Zkušení válečníci si ovšem byli dobře vědomi nebezpečí, jež jim na přechodu do údolí řeky Nitry skýtala příroda. V tamních zákrutech a horských průsmycích by se roztažená kolona bojových vozů jen těžko v případě nepřátelského útoku dala zformovat do proslulé obranné hradby. A právě tady přišla ke slovu další Messenpekova přednost. On nejen důvěrně znal slovenský terén, ale i své současné protivníky. Celá léta se totiž stýkal jak se členy panovnické rodiny, tak i jejich předními dvořany. To mu umožnilo vymyslet lest vpravdě geniální. Nechal napsat a odeslat výhružný list městu Kremnica. V něm hrozil Kremnickým, že přitáhne k městu a vypálí je do základu. Vystrašení kremničtí Němci o tom hned podávali zprávu své panovnici, doplněnou úpěnlivými prosbami o urychlenou pomoc. Kremnica se svými zlatonosnými doly a královskou mincovnou představovala v oněch časech takřka nejdůležitější místo celých Uher. Proto královna osobním listem ze 23. října 1431 své poddané ujistila, jen ať si Herr Jan přijde, ona je svojí silnou vojenskou mocí ochrání. A vskutku! Zatímco husitský konvoj, zanechávaje na Likavě svoji posádku, bez obtíží překročil Velkou Fatru i další přírodní překážky a někde v prostoru Hlohovce se spojil s již vzpomenutými oddíly souvěrců, Štefan Pohárnok v Pohroní vyčkával, až Pan Jan zaútočí na Kremnici. Místo toho husitská vojska udeřila na Nitru. Dobytí významného hornouherského města zpečetilo triumf Messenpekovy lsti.

Až nečekaně velký úspěch však mnohým husitským bojovníkům asi stoupl do hlavy. Bezprostředně po pádu Nitry totiž došlo mezi nimi k nevídanému úkazu – sporu o kořist. Rozvadění táboři v čele s Prokopem Holým opustili Slovensko, ponechávajíce sirotky jejich tragickému osudu. Přesto neodešli s prázdnou. Jak svědčí zpráva soudobého kronikáře, hlohovecký most se pod vahou jejich vozů, obtížených kořistí, dokonce propadl. Co je však pro naše vyprávění důležité: husitská výprava na podzim roku 1431 přinesla Panu Janovi značné renomé.To se odrazilo hned následujícího roku, kdy nejspíše on sám z hradu Lednica na moravskoslovenském pomezí zorganizoval a vedl tažení na Horní Nitru. Završeno bylo dobytím Prievidze a snad i Topolčan, pakliže k jejich obsazení nedošlo již za předchozí výpravy. Jistou kuriozitou pro nás může být zjištění, že ještě i tento podnik královská strana dlouho pokládala za uskutečňování Messenpekovy hrozby Kremnickým a teprve dodatečně shledala svůj omyl.


V roce 1434 zavládl konečně mír i na Moravě. Jan byl patrně jako mnozí další znovu získán do Zikmundových služeb. Ale běda! Císař měl plnou pusu slibů, přitom však děravou kapsu. Patrně to byl důvod jeho války se Zikmundovým nástupcem a dědicem, Albrechtem II. Habsburským, v jejímž důsledku se okolo roku 1439 za pomoci svých stejně nepokojných kompliců zmocnil Uherského Brodu i hradu a zboží Topolčany. Mezi jeho spojence tehdy patřil i proslulý uherský válečník Pankrác ze Sv. Mikuláše, o němž ještě bude řeč. Messenpek se účastnil jako žoldnéř i bojů o uherskou korunu. Jeho zájmy se už ovšem střetávaly se snahami prvního muže v zemi – nejvyššího moravského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka. A došlo i na Pana Jana. R. 1444 nevole mezi ním a moravskými pány dosáhla vrcholu. Se zbraní v ruce jej zemský hejtman přiměl k přísaze zachovávat zemský mír a uvést všechny stížnosti na svoji osobu do pořádku. Obtížnou situaci se Messenpek pokusil vyřešit šalomounsky. Směnil své helfštýnské panství, na němž vázly jeho četné dluhy a jež mu původní vlastníci – Kravařové – odmítali zaknihovat do zemských desk, s Vokem ze Sovince za rožnovské, vsetínské a valašskomeziříčské statky. Pan Vok však nebyl dnešní. Nechal si od Jana zaručit oddlužení nového majetku, „ačby jej kto nařekl o zboží Helfenštejnské právem zemským.“ A tak novopečenému pánu hradu Rožnov nezbylo nic jiného, než-li odprodat vsetínské statky bratřím Mikuláši, Janovi a Zikmundovi ze Šaumburka. Výnos z prodeje však nejspíše z větší části opět pohltila Janova válečná dobrodružství. Spolu s Janem Čapkem ze Sán a Hukvaldů jej totiž vzápětí nacházíme svádět šarvátky v Uhrách, Rakousích i Slezích.

Aniž víme, jak k tomu došlo, počal se Messenpek zase sbližovat se svým dávným husitským spolubojovníkem Janem Tovačovským. Snad to způsobila jeho věrná manželka Žofka z Mohylna, snad mu hlavu napravilo vězení, do něhož ho Cimburk uvrhl. Právě zemskému hejtmanovi se podařilo obrátit jeho vojenské nadání ve prospěch země. Tak v roce 1449 náležel rožnovský pán mezi přední muže Moravy na válečném tažení proti zemským škůdcům. Na jejich špici čelné místo zaujímal Pankrác ze Sv. Mikuláše a Branče. Tento uherský magnát se stal postrachem celého středního Podunají. Někdy na přelomu dubna a května oblehlo vojsko moravských stavů Pankrácovu hlavní pevnost – město Skalica. Branečský pán byl přinucen s veliteli moravské hotovosti zahájit vyjednávání. Mezi své zástupce k tomuto rokování si Moravané zvolili právě Jana z Messenpeku. On totiž jako jeden z mála vzbuzoval respekt i u obávaného Pangráce. Byla to tudíž především jeho zásluha, že zlosyn se za výkup podvolil odstoupit své východomoravské hrady Sehradice a Světlov, ze kterých "mnohé a rozličné záhuby jsú se zemi tejto od mnohých let dály a zavázal se k urovnání spáchaných křivd. Podobně platil i na jiné moravské výtečníky – Bernarda Šumperského či své sousedy Bítovské ze Šaumburka. Právě při té příležitosti asi získal nazpět Vsetín. Pro změnu zase v roce 1457 za něj a jeho spojence Jan Tovačovský urovnával konflikt s hornoslezskými knížaty.

Nyní přišel čas malinko odbočit a povšimnout si vztahu rožnovského pána k jeho poddaným. Jak jsme už poznamenali výše, jevil se v mládí jako nadaný hospodář. Coby likavský kastelán věnoval značnou pozornost kolonizaci a kultivaci svěřené půdy. Lze předpokládat, že své zkušenosti z uvedených let zúročoval i na svých rožnovských, vsetínských a meziříčských statcích. V oněch dobách si šlechta více než kdy jindy uvědomovala hospodářskou závislost na svém lidu. Proto se ze všech sil snažila jej chránit a podporovat. Nejinak činil i Messenpek. Z toho důvodu např. již v roce 1446 povolil Meziříčským zbudovat a svobodně užívat v městečku solnici beze všech jeho vlastních i jeho nástupců k ní práv. Dne 19. prosince 1459 Bartoňovi, fojtu v Horní Rokytnici (dnes Lhota u Vsetína) nejen potvrdil staré výsady, udělené již jeho předchůdci, ale navíc mu přidal i právo vystavět si vlastní pilu na místě, které si sám zvolí. Rovněž bratrům Jindřichu a Václavovi obnovil r. 1462 svobody fojtství v Zubří. Přitom texty starých latinských listin nechával zásadně přepisovat a obnovit v českém jazyce. I u něj lze pozorovat nesmírně příkladný, vroucí vztah naší tehdejší šlechty ke své mateřštině. Asi nejvíce však obyvatelům jeho majetků prospěla ona pověst obávaného válečníka. Třebaže měl hodně věřitelů i nepřátel, neslyšíme, že by se kdokoliv odvážil napadnout a plenit jeho zboží.

Svůj rozsáhlý majetek však už neudržel dlouho. Vydržování vlastní žoldnéřské roty byla v oněch zlých časech sice prospěšná, ale i velmi nákladná záležitost. Messenpek pro své dluhy postupně pozbýval jeden majetek za druhým. A zvolna zapadalo i slunce jeho vojenské slávy. Na scénu přicházela nová generace válečníků, jejichž jména už začínala vzbuzovat úžas i obavy po celé střední Evropě. Za všechny uveďme aspoň Ladislava a Blažeje z Podmanína, Tetoury, France z Háje, Švehlu, či Václava Vlčka z Čenova. Rovněž o své označování „Pan Jan“ přišel. V Uhrách tak už nazývali jiného českého dobrodruha – Jana Vítovce z Hřebene. V roce 1466 se už jeho věřitelé ani nesnažili vymáhat dluhy po jeho osobě, protože neměl nic, co by bylo možno zabrat soudní exekucí. Jan Hlucký zemřel chudý jako kostelní myš, do konce svých dnů zlořečen mnoha poškozenými. Neúprosný příval věků pak odnesl vzpomínky na kdysi slavného válečníka do hlubin zapomnění. A dnes již sotvakterý i z obyvatel východní Moravy zná jméno muže, jenž střídavě podpíral i kácel trůny předních evropských panovníků.

 

 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz