(IN: Zlínské noviny 10, č.175, s.4. ze 22.12.1999; Magazín Zlín 3, 2012, s.12-13)
Když na podzim roku 1496 zlínský vladyka Vilém Tetour z Tetova vydechl naposled, čekalo některé z pozůstalých nemilé překvapení. V prvé řadě šlo o vdovu po nebožtíkovi – Barboru ze Žerotína a Fulneka. Té totiž zesnulý v závěti nepřipsal rodinné stříbro, jehož se vzápětí tudíž marně domáhala.
Další, kdo se Vilémovým testamentem cítil být poškozen, byl jeho vlastní bratr Fridrich. Zlínský pán totiž poručnictví nad třemi nezletilými syny přiřkl svým švagrům – Janu staršímu, Petrovi i Janu mladšímu ze Žerotína a bratru Hynkovi z Tetova – čímž je zároveň ustanovil správci svého rozsáhlého majetku. A přiznejme, že roztrpčení mělo i jisté opodstatnění. Vždyť to byla právě Fridrichova protekce, jež Vilémovi na počátku kariéry otevřela dveře do lukrativních služeb mocného Jana z Rožmberka. Oba sourozenci se poté rovněž společně zařadili mezi polní hejtmany uherského krále Matyáše Korvína. Právě v Korvínově vojsku pak oba bratři sklízeli slávu zejména za bojů ve Slezsku a Rakousích. Vilémovi se v uznání jeho válečných zásluh dostalo i zvláštní tehdejší pocty – pasování na rytíře samotným králem Matyášem. A ovšem i dalších odměn, mezi něž patřilo i udělení odumřelého zlínského panství týmž panovníkem.
Rovněž v Korvínových službách se Tetouři sešli s jiným českým válečníkem – Janem ze Žerotína a Fulneka. Vilém se s tímto spolubojovníkem zřejmě sblížil, a když zemřela jeho první žena, uherská šlechtična Markéta z Ďuláje (Gyulay), namluvil si za nevěstu právě Žerotínovu dceru Barboru. Po smrti fulneckého pána pak přenesl svoji přízeň na jeho syny – své švagry – kterým odkázal do péče své děti: Jana, Jiříka a Václava Tetoury z Tetova. Pro správu zanechaného majetku, a tedy i pro Zlín, to byla volba nesporně šťastná. Avšak Žerotínům nejednou přinesla trpké plody a nakonec i nevděk. Rozsáhlý, ale přitom nesourodý Tetourův majetek totiž přitahoval pozornost ziskuchtivců. A sotva jeho mocný držitel zavřel oči, honem toho řada z nich spěchala využít, aby si z velkého bochníku urvala svůj díl. Předním mezi nimi se stal slovenský zeman, Václav z Podmanína, jenž okamžitě vznesl nároky na dnes slovenský hrad Hričov. Díky podpoře svých příbuzných dosáhl toho, že již 20. ledna 1497 mu uherský palatin Štefan Zápolský připověděl nejen zmíněný hrad, ale i tvrz a městečko Bytča. Žerotínové se ovšem nespravedlivému rozhodnutí vzepřeli a za podpory věrných slovenských poddaných dokonce sáhli po zbrani. Současně ve prospěch sirotků intervenovali u soudobého českého a uherského krále Vladislava Jagellonského. Nedokázali sice ztrátě Hričova zabránit, dosáhli však finančního odškodnění svých svěřenců. Bohužel, vzápětí se sám král rozhodl využít situace a odejmout Tetourům zastavené majetky kláštera Hradiště u Olomouce. Ačkoliv tento panovník proslul svou ústupnou povahou, tentokrát souhlasné latinské „bene (dobře)“, jež se mu stalo i posměšným přízviskem, z jeho úst nezaznělo. Přece však úsilí bratrů ze Žerotína přineslo Tetourům Vladislavův úpis na 6 000 zlatých.
Asi největší potíže však Janu st., Petrovi a Janu ml. působil strýc chlapců – Fridrich z Tetova. Ten se žalobami u zemského soudu v Olomouci snažil zbavit je poručnictví. Tady je třeba rovněž se zmínit o tom, že především Žerotínové nesli břímě zodpovědnosti za správu dědictví po svém švagru, neboť starý Hynek Tetour byl již churav a zemřel ještě během jejich vlády nad Zlínem. Avšak bratři dokázali obstát ve všech nesnázích. K tomu jim rovněž napomohly pečlivost a smysl pro pořádek, u naší tehdejší šlechty jen zřídka obvyklé, jež rovněž blahodárně působily na zvelebení a rozkvět spravovaného majetku. Jejich podnikavý duch prospíval samozřejmě i rozvoji a prosperitě Zlína. Jak lze z pozdějších zpráv usuzovat, zvláště Jan starší ze Žerotína v údolí řeky Dřevnice často pobýval. Pozitivum celého tohoto období se projevilo zejména tím, že roku 1509 sám král Vladislav II. uznal Zlín městem. Označil je tak ve svém privilegiu, kterým Zlínským „dva jarmargky roční dáti a znovu vysaditi“ ráčil. Výsadu už ovšem panovník vydal na žádost někdejšího žerotínského svěřence a novopečeného pána nad Zlínem Jana z Tetova.
Zhruba po deseti letech předali Žerotínové vládu nad svěřeným majetkem právě nejstaršímu ze synů Viléma Tetoura – Janovi. Zanedlouho však ve Zlíně, Malenovicích i Březolupech zavládli jeho mladší bratři – Jiřík a Václav. A právě Václav to byl, kdo v roce 1518 nečekaně na své strýce a pěstouny podal žalobu na zemském soudě. Dnes už nezjistíme, zda obvinění vzešlo z jeho hlavy, či byl-li někým naveden. Dozvídáme se jen tolik, že vinil bratry ze Žerotína ze zpronevěry části odkázaných peněz, dále z nevyúčtovaného prodeje vrchnostenské zahrady jistému Matěji ze Zlína a dokonce z neochoty předat jemu a jeho bratrům statky po otci, ležící na dnešním Slovensku.
Jak zřejmo, jednalo se o velmi příkrá obvinění. Naštěstí v oné době zasedali na zemském soudě v Olomouci moudří mužové, pro něž obrana práva a spravedlnosti byla věcí osobní cti. Před ně tedy předstoupil Jan st. ze Žerotína a na Strážnici jménem svým i svých bratří. A díky pečlivě vedeným účetním registrům Václavovi dokázal, že on ani jeho sourozenci nebyli v ničem z dědictví zkráceni, či dokonce ošizeni. Tak se očistil z prvních dvou nařčení. Opatřit si však svědectví proti třetí žalobě vyžadovalo čas. Jednalo se totiž o Slovenské Pravno, Brieštie, Rudno, Liešno, Dubové a další majetky v Turčianské stolici, s nimiž Žerotínové nikdy nepřišli do kontaktu. Teprve 6. ledna 1519 tedy strážnický pán dosáhl zproštění i třetí obžaloby. Toho dne totiž Jiří z Vlašimě, Zikmund z Ludanic a vladyka Oldřich ze Svojkova jménem zemského soudu mohli vynést rozsudek: „…poněvadž pan Jan provodí, že Vilém Tetour, otec Václava Tetoura, za živnosti své těch vsí v království uherském Jiříkovi Francovi postoupil, že tomu odpovídati nemá.“
Nevděčně se ovšem k někdejším zlínským a malenovickým pánům ze Žerotína nezachoval jen Václav z Tetova, ale i sama historie. Jejich krátké období vlády totiž zcela upadlo v zapomnění. A přece se do dějin Zlína nezapsali jen jeho přípravou k dosažení městského statusu, což už bylo vzpomenuto, ale, jak později napsal pravnuk jednoho ze zmiňovaných poručníků – a sice Petra ze Žerotína a Šumperka – náš znamenitý předbělohorský politik Karel starší ze Žerotína, od dob vystoupení Husova nebylo v jejich rodě papežence (katolíka). Ano, Žerotínové se hlásili k utrakvismu (podobojí) a své náboženství přenesli i na zlínské a malenovické panství a patrně i na své chráněnce. Od jejich vlády počíná trvalé zakotvení protestantismu ve Zlíně, kde už v polovině 16. století přední český historik Josef Polišenský nenašel jediného katolíka. K odklonu od svého vyznání pak místní obyvatelstvo přivedla až pobělohorská rekatolizace.