Nezdolná paní Kateřina z Bílovic

(IN: Malovaný kraj 46, 2010, č.3, s.9)

Žádost, se kterou se během sezení biskupského manského soudu v září roku 1437 obrátil Jan Kužel na olomouckého biskupa Pavla z Miličína, způsobila mezi přítomnými skutečný rozruch. Jmenovaný ho zde požádal, aby nyní po smrti Ješka Polukopě1 přešla na Ješkovu dceru a jedinou dědičku Kateřinu z Rýznburka polovina vesnice Bílovice, kterou nebožtík držel jako léno olomouckého biskupství. Kníže biskup se však tomu vzepřel s poukazem, že zřizovací listina vzpomenutého léna obsahuje investiturní formuli, dle níž jeho držiteli mohou být toliko příslušníci mužského pohlaví. Aby takový majetek mohl šlechtic odkázat ženě, musel nejprve získat předchozí souhlas svého lenního pána – olomouckého biskupa. To se ale v tomto případě evidentně nestalo. Biskup Pavel se proto obrátil na přítomný manský soud, aby spornou záležitost rozsoudil.2 Mani po poradě dospěli k závěru, že „taková věc a pře nikdá prve nebyla mezi many a jest jich k tomu nálezu málo. I odložili to do více manuov“.3

Jedno však citovaná zpráva neuvádí. Že totiž biskup zmiňované bílovické léno jako výpros již hezky za tepla udělil svému purkrabímu na Mírově Janu Horynovi z Lipan. Ten ovšem ještě na témže soudě sám žaloval paní Kateřinu, že „jemu drží bezprávně půl vsi v Bílovicích, ješto jemu je dáno pravým a řádným nápadem, a to chce okázati listem“.4 I na druhém stání mezi oběma soky – Horynou a Kateřinou z Rýznburka – opět rozhodnuto odložit celý případ do prvních suchých dnů roku 1438, kdy se soudcové sejdou ve větším počtu. Tehdy rozhodnou podle práva. Bílovické paní se dostalo svolení přijmout svého manžela, Petra Stojana, za svého poručníka (zástupce) na zisk i na ztrátu. Na třetí stání se však Jan Horyna pro nemoc nemohl dostavit. I přesto, že učinil plnomocným zástupcem svého druha, Mrakše z Pržna, k žádnému závěru se nedospělo. Až při dalším stání rozhodnuto, že paní Kateřina má to zboží v Bílovicích držeti, dokud pře mezi oběma nebude ukončena.5

Další zprávy nejen o případu, ale i samotném Janu Horynovi z Lipan mizí. Kateřina z Rýznburka dál zůstávala v držení poloviny Bílovic. K tomu jí připadl věnný plat z vesnice Sazovice, který jí její manžel, Petr Stojan z Přestavlk, nechal roku 1447 vložit do zemských desk.6 Přesto přese všechno neměla ještě nezdolná paní Kateřina vyhráno. V roce 1443 se jejím sousedem v Bílovicích stal její starý známý Jan Kužel ze Žeravic. Patrně po smrti Petra Stojana se zmocnil i poloviny zmíněné vesnice, kterou spravovala ovdovělá Kateřina. Aspoň o deset let později se ve Vyškově šlechtična z Rýznburka opovídala (veřejně ohlásila poškození) na „půl vsi manství v Bílovicích, kteréžto Jan Kužel z Kvasic drží a taky k některým listům, kteréžto on Kužel jí drží a vydati nechce“.7

Důvod incidentu není znám. I v tomto případě však byla Kateřina úspěšná. V prosinci 1460 se připověděla k půlce Bílovic a ke všemu, co k ní náleželo, a to i se svými dětmi, které se svým prvním manželem, nebožtíkem Petrem Stojanem, měla. V tu dobu už rodina Kuželů z Kvasic vedla spory o druhou polovinu Bílovic, kterou předtím držel Húse z Krumsína.8 Ale to už se Kateřiny zřejmě přímo netýkalo. Dne 11. listopadu 1466 naopak její diplomacie slavila vrcholný úspěch. Získala totiž od Tase z Boskovic listinu, kterou jí uvedený olomoucký biskup nejen pojistil držení půle Bílovic v rozsahu, jakým jí kdysi vládl Ješek Polukopě, ale svolil, aby se Kateřininými spoludržiteli vzpomínaného majetku stali i její synové Václav a Jiří Stojanové z Přestavlk. Tím bylo uznání nároků šlechtičny z Rýznburka dokonale završeno.9

Celkově případ bílovické paní prokazuje mylnost starších představ, že již od 13. století byl lenní institut v úpadku, „kdy se stalo lenní právo jen pouhou formalitou, jakýmsi formálním přežitkem“.10 Na uváděném příkladu však vidíme, že teprve po husitských válkách se soudci setkávají s tím, aby „vysazené“ mužské manství dědila žena, aniž by předem k tomu získala biskupský souhlas. Později slyšíme i o dalších ženských nápadnicích lén. V 16.století, kdy byla základní povinnost, vyplývající z lenního vztahu – vojenská služba – nahrazena platem, stalo se dokonce pouhou formalitou, zda manství drží muž anebo žena.11 Přesto však léna biskupství olomouckého trvala dál a trval i zájem šlechticů získat některé z nich do držení. Je tedy nutno předpokládat funkčnost lenního institutu a oboustrannou výhodnost lenního svazku mezi suverénem (olomouckým biskupem) a jeho manem. Třeba mít na paměti obecně platnou zásadu. Lenní poměr neznamenal vždy jen vztah vzájemné nadřízenosti a podřízenosti, ale byl to především vhodný způsob k tomu, aby dva svobodné a svéprávné subjekty měly možnost poskytovat si – bez újmy na své cti – vzájemné služby různého druhu (ponejvíce vojensko ochranné).12 Závěrem je ještě dlužno poznamenat, že hlavní příčina kladného výsledku tkvěla nejspíše především ve schopnosti Kateřiny z Bílovic i celé její rodiny poskytovat svým lenním pánům, olomouckým biskupům, všechny ty služby, kterými jim byli v souvislosti s držením léna povinováni.



1 Ješek Polukopí se na Bílovicích poprvé uvádí v r. 1408 – viz K. Lechner, Die ältesten Belehnungs- und  Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz, Brünn 1902 (dále jen L), I. s.26.

2  K uplatňování manského práva viz V. Brandl, Manský soud biskupství olomouckého, Časopis Matice moravské (dále jen ČMM) 15, 1891, s.5-18 a M. Sovadina, Lenní listiny biskupa Bruna, Sborník archivních prací XXIV/2, 1974, s.426 an.

3  L II, s.319.

4  L I, s.95; II, s.320.

5  L II, s.323, 326, 327.

6  Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren, edd. P. von Chlumecky, J. Chytil, K. Demuth, A. Wolfskron, Brünn 1856, X, č.588, 589.

7  L I, s.62, 106.

8  L I, s.99, 118; II, s.337; V. Brandl, Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové VI, s.67, 217.

9  Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I, red. F. Beneš a K. Beránek, sv.1/1, Praha 1980, č.2202; L I, s.109.

10  F. Graus, Lenní právo v Čechách, Český lid 39, 1952, s.69, pozn.18.

11 Např. 26. června 1476 uplatňovala nárok k (Valašskému) Meziříčí jako dědictví po svém otci Kunka z Cimburka  – L I, s.110; J. Jirásek, Manské statky olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století, ČMM 76, 1957, s.23.

12 Srov. F. Kavka, Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, Český časopis historický 88/3, 1990, s.225.

 

 

 

 

 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz