O pokladu v Kralovic hoře

(IN: Česko-lužický věstník 23, č.2, 2013, s.16)

Zimní měsíce jsou obdobím, kdy si dříve naši předkové krátili dlouhé večery vyprávěním nejrůznějších zkazek, historek a povídaček. Dělo se tak nejen u nás, ale i v Lužici. Rád bych na tuto pěknou tradici navázal a podělil se s vámi o jednu krátkou pověst, kterou v roce 1888 zaznamenal lužickosrbský badatel Arnošt Muka. V té době byla obec Prěčecy (něm. Prischwitz) nedaleko Budyšína, k níž se děj našeho příběhu váže, ještě ryze srbská. V onom čase zde žil druhý největší sedlák ve vsi, Bohuwěr (Traugott) Král. Jeho jméno se patrně přeneslo do názvu vyvýšeniny, kde měl svá pole a o níž pověst vypráví. Dnes už v obci, bohužel, tak jako i v mnoha dalších vesnicích jen některá místní příjmení (Kubasch, Nowak, Kheschka aj.) připomínají někdejší slovanské osídlení. Tolik na úvod a nyní už rychle k vlastnímu příběhu.
V Královic vrchu u Prěčec se v dávných dobách ukrývala pivovarnická pánev, plná zlaťáků. Palečci, maličcí skřítci, na ni dávali pozor, aby peníze někdo neodnesl. Všichni Prěčečtí o tom věděli a dlouho jim to nedávalo spát. Až jednou konečně jejich lačnost po rychlém zbohatnutí zvítězila nad zdravým selským rozumem. Smluvili se, vzali potřebné nástroje – motyky a lopaty – a vypravili se na kopec. Kopali dlouho. Už se smrákalo, když najednou narazili na ucho od nádoby. V duchu se už začali radovat, jak se zakrátko budou mít dobře. Ale vtom náhle zpozorovali, že celá jejich vesnice tone v plamenech. Prěčečtí všeho nechali a o překot utíkali do vsi. Když tam však celí ulopocení doběhli, zůstali stát v úžasu. Po ohni ani památky! Vše tu stálo v pořádku na svém místě. I vrátili se tedy na kopec, aby pokračovali ve své práci. Ale žádnou nádobu ani její pozůstatek tam už vícekrát nenašli. Marně se pak tloukli do hlavy a svalovali vinu jeden na druhého. Nebyli-li by se postrašit dali, když měli ucho pánve již v rukách, mohli mít tolik peněz, že by to bohatě stačilo na vystavění deseti takových Prěčec.
 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz