O vojně pana Kavky do Uher

(IN: Malovaný kraj 38, č.6, 2002, s.7)

Vzruchu a napětí nepostrádala krajina pod hradem Brumov nikdy. Tady, na samé výspě českého státu a daleko od jeho správních center, po dlouhá staletí vládlo právo silnějšího. Hradní páni si počínali zpupně a svévolně jako nějaká knížata. Téměř neustále vedli drobné pohraniční půtky a vzájemné kořistnické šarvátky se svými uherskými sousedy. I psanci prchající před spravedlností a rebelové zde nacházeli příhodné útočiště. Byl to zkrátka svět sám pro sebe. Avšak k těm nejdramatičtějším okamžikům mělo dojít teprve, když se na Brumově zakoupil nechvalně známý Zdeněk Kavka Říčanský z Říčan.

Zdeňka Kavku stálo v roce 1574 rozsáhlé brumovské panství značnou sumu. Třicet sedm tisíc čtyřista osmdesát zlatých! Lze si tedy lehce domyslet, jak strašně tohoto náfuku muselo rozčilit zjištění, že usedlíci z jeho vesnice Střelná odvádějí poddanské platy na slovenský hrad Lednica. Tato hrdá povážská pevnost náležela toho času zrovna tak umíněnému šlechtici, jako byl Říčanský. A sice Štefanu Telekéšimu! Jak ze vzájemné korespondence obou hradních pánů vysvítá, přinesla dávky ze Střelné Telekéšiho předchůdci na Lednici, Rafaelu Podmanickému, věnem jeho manželka, Jana z Lomnice a Brumova. To sice pan Kavka ještě byl ochoten připustit. Jak ale sám napsal: „…aby mně to na škodu býti mělo, neuznávám a bohdá nebude“!

Sám Podmanický nebyl již v té době mezi živými. A když pak osobní sjezd obou hrdopýšků ve Střelné 25.7.1575 nejenže nepřinesl smírnou dohodu, ale naopak ještě více přilil olej do ohně, jal se pan Kavka spřádat plány k dokázání, že svá slova míní smrtelně vážně. Potají nechal svolat své poddané – samozřejmě jen ty vládnoucí zbraní – jak z brumovského, tak i lukovského panství, kde byl tenkráte poručníkem. V pátek před sv. Kateřinou (18.11.) 1575 se pod hradem Brumovem shromáždil několikasetčlenný dav. Takto svolaná armáda se ještě za noci brala Vlárským průsmykem na Slovensko. Tady se Říčanského přátelskou domluvou pokusil ještě zastavit pan Madočanský. Leč marně! Dobová posměšná píseň nám zachytila Kavkovu pyšnou odpověď:

Již sem na té cestě, zhodímť já ho s tej skaly, toť má shledat jistě.

Však mám lidu zbrojného dosti úpravného,

 nejde mi z toho Uhra strachu nižádného.

Jakmile vstoupili na Telekéšiho pozemky, dopustil se Říčanský osudové chyby. Nařídil svým lidem, aby brali, na co přijdou. To měla být jeho velkodušná odměna. Tak kořistíce došli až k domu  pana Bratovského. V něm našli velké zásoby vína. Neukázněná kompanie se okamžitě pustila do překotného pití a chlastání. Zapíjeli tak již předem své jisté vítězství. A aby toho ještě neměli málo, nápoj z révy navíc míchali s objevenou smetanou. A tak když je pán konečně přiměl k odchodu, byli údajně tak zpití, že sotva stáli na nohou. Mezitím Telekéši sehnal hrstku husarů a vyrazil jim v ústrety. Když se oba tábory setkali u Rovného, nebyli již údajně Kavkovi lidé schopni ani rozeznat, kolik nepřátel proti nim stojí. Jejich červená kopí si pletli s krvavými praporci. A když začali pálit ze svých hákovnic, vypadalo to prý, jako by stříleli po vrabcích. Brumovský hejtman Juryca okamžitě rozeznal, že je zle. Na nic nečekal a vzal do zaječích. Hned za ním následoval i jeho pán, ponechávajíce své bezmocné vojáky napospas cvičeným husarům. Zlé jazyky později tvrdily, že se Říčanský nezastavil dříve než na Lysé. A teprve tady shledal další nedopatření. Strachy si totiž nadělal do nohavic. Odtud navíc musel potupně být domů odvezen na hnojnicích.

Na Brumově jej jeho manželka, Johana Trčkovna z Lípy, přivítala se zármutkem: „Což to, pane, nového a nenadálého, já nevidím žádného z poddaného tvého?!“ Ten ale jen tři dny ve své komnatě ležel a naříkal. Rýmované vyprávění o jeho vojně končí Kavkovou proklamací: „Když se mi nezdařila nynější vojna má, nechci s Uhry bojovat na věky věkoma!“ V tom mu ale křivdilo!

Štefanu Telekéšimu zatím narostl hřebínek. Bez respektu k nabídce stavů markrabství Moravského a Trenčianské stolice o zprostředkování pokoje začal napadat brumovské panství. Když se jeho pacholkům nevydařil v červenci 1577 útok na Francovu Lhotu, zajali u (Valašské) Senice tři poddané při kosení louky a odvlekli je „do Slovák“. Takové arogantní počínání zajistilo Říčanskému podporu zemského hejtmana na Moravě, Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Kounicích. Osmělen, zajal nyní zase on několik lidí lednického pána. Vzájemné napadání a schválnosti pak přestaly až poté, kdy skončila vláda obou aktérů na jejich panstvích. U Zdenka Kavky se tak stalo již 19. července 1582, kdy byl úkladně zavražděn. Smrt nepokojného pána mohl mít na svědomí i některý z poddaných, kteří jej nenáviděli pro jeho zvůli a bezohlednost. Víme, že z Kavkových majetků zbíhali pryč – nejčastěji do Trnavy a jiných slovenských měst a městeček. Zlou pověst, kterou po sobě zanechal, ostatně odráží i záznam soudobého kronikáře o jeho úmrtí: „Července měsíce 19. urozený pán, pan Zdeněk Kavka Říčanský z Říčan, dvě hodiny na den postřelen jest v Zádveřicích, když z Olomúce jel. A tak jeho Pán Bůh mizerně z toho světa pro jeho tyranství pojíti ráčil.

Jak tedy násilně žil, tak i skončil. Ale pověst o jeho vojně do Uher pana Kavku přežila. Zanechala nám tím nejen jednu z nejstarších satirických skladeb, ale i názornou ukázku toho, jak uboze končívá všechna světská nadutost, okázalost a moc, na niž po krátký čas svého vezdejšího přebývání býváme tak pyšní.

Od hradu Brumov vytáhla Kavkova "armáda" na Uhra Telekéšiho 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz