(IN: Malovaný kraj 38, 2002, č.6, s.7)
Vzruchu a napětí nepostrádala krajina pod hradem Brumov nikdy. Tady, na samé výspě českého státu a daleko od jeho správních center, po dlouhá staletí vládlo právo silnějšího. Hradní páni si počínali zpupně a svévolně jako nějaká knížata. Téměř neustále vedli drobné pohraniční půtky a vzájemné kořistnické nájezdy se svými uherskými sousedy. I psanci, prchající před spravedlností a rebelové zde nacházeli příhodné útočiště. Byl to zkrátka svět sám pro sebe. Avšak k těm nejdramatičtějším okamžikům mělo dojít teprve, když se na Brumově zakoupil nechvalně známý Zdeněk Kavka Říčanský z Říčan.
Zdeňka Kavku stálo v roce 1574 rozsáhlé brumovské panství značnou sumu. Třicet sedm tisíc čtyřista osmdesát zlatých! Lze si tedy lehce domyslet, jak strašně tohoto náfuku muselo rozčilit zjištění, že usedlíci z jeho vesnice Střelná odvádějí poddanské platy na hornouherský hrad Lednica. Tato hrdá povážská pevnost náležela toho času zrovna tak nepokojnému šlechtici, jako byl Římanský. A sice Štefanu Telekéšimu! Jak ze vzájemné korespondence obou pánů vysvítá, přinesla dávky ze Střelné Telekéšiho předchůdci na Lednici, Rafaelu Podmanickému, věnem jeho manželka Jana z Lomnice a Brumova. To sice pan Kavka ještě byl ochoten připustit. Jak ale sám napsal: „…aby mně to na škodu býti mělo, neuznávám a bohdá nebude!“
Samotný Podmanický nebyl v té době již naživu. Oba šlechtici pak zpočátku předznamenávali snahu k smírné domluvě. A to tak, že o celé záležitosti rozhodnou nestranní císařští komisaři. Rovněž si oba hrdopýšci smluvili osobní schůzku na 25. 7. 1575 ve Střelné. Snad prý pan Kavka od Telekéšiho dokonce vyplatil nejen Střelnou, ale údajně i Francovu Lhotu. Očekávaného vydání obou vesnic se však rozhodně nedočkal. Tu se brumovský pán jal spřádat plány k dokázání, že svá slova míní smrtelně vážně. Údajně nechal zbořit ves Rakovou, kterou dle historičky V. Fialové dal jeho uherský soused vystavět u Střelné. Dále potají svolal své poddané – samozřejmě jen ty vládnoucí zbraní – jak z broumovského, tak i lukovského panství, kde byl tenkráte poručníkem. V pátek před svatou Kateřinou (18. 11.) 1575 se pod hradem Brumovem shromáždil několikasetčlenný dav. Takto svolaná armáda se ještě za noci brala Vlárským průsmykem na Slovensko. Tady se Říčanského přátelskou domluvou pokusil ještě zastavit pan Madočanský. Leč marně! Dobová posměšná píseň nám zachytila Kavkovu pyšnou odpověď: „Již sem na té cestě, zhodímť já ho s tej skaly, toť má shledat jistě. Však mám lidu zbrojného dosti úpravného, nejde mi z toho Uhra strachu nižádného.“
Jakmile vstoupili na Telekéšiho pozemky, dopustil se Říčanský osudové chyby. Velkomyslně dovolil svým lidem, aby si brali, na co přijdou. To měla být jeho velkodušná odměna. Když ovšem přitáhli ke dvoru Jana Prečínského, který s celou záležitostí neměl nic společného, rozkázal Kavka i jeho vrata a dveře vysekati. V pokojích se pak povedená kumpanie zmocnila náčiní cínového i jiných potřeb, z vylámaných truhlic pobrali hotové peníze, klenoty, stříbrné předměty, perly, šatstvo i koření. Pán rovněž dovolil svým poddaným víno, objevené v komorách konzumovat. Co nevypili, do toho nasypali mouku, aby tak vinný mok znehodnotili. Posíleni alkoholem a dál kořistíce došli až k domu pana Bratovského (stavení mohlo být totožné s kurií Jana Prečínského). Tady podle autora satirické písničky opět nalezli velké zásoby vína. Neukázněná kumpanie se okamžitě pustila do překotného pití a chlastání. Zapíjeli tak již předem své jistojisté vítězství. A aby toho ještě neměli málo, nápoj z révy navíc míchali s objevenou smetanou. A tudíž, když je jejich pán konečně přiměl k odchodu, stáli sotva na nohou. Mezitím Telekéši sehnal hrstku husarů a vyrazil jim v ústrety. Když se oba tábory setkali u Lednického Rovného, nebyli již údajně Kavkovi lidé schopni ani rozeznat, kolik nepřátel se proti nim řítí. Jejich červená kopí si prý pletli s krvavými praporci. A když začali pálit ze svých hákovnic, údajně to vypadalo, jako by stříleli po holubech. Brumovský hejtman Juryča okamžitě rozeznal, že je zle. Na nic nečekal a vzal do zaječích. Hned za ním následoval i jeho pán, ponechávaje své bezmocné vojáky napospas cvičeným husarům. Zlé jazyky později tvrdily, že se Říčanský nezastavil dříve než na Lysé. A teprve tady shledal další malér. Strachy si totiž naprášil do nohavic. Odtud navíc musel být potupně odvezen domů v hnojnicích.
Na Brumově jej jeho manželka, Johana Trčková z Lípy, přivítala se zármutkem: „Což to, pane, nového a nenadálého, já nevidím žádného z poddaného tvého?!“ Ten ale tři dny jen ve své komnatě ležel a naříkal. Rýmované vyprávění o jeho vojně končí Kavkovou proklamací: „Když se mi nezdařila nynější vojna má, nechci s Uhry bojovat na věky věkoma!“ V tom mu ale křivdilo!
Štefanu Telekéšimu mezitím narostl hřebínek. Bez respektu k nabídce stavů markrabství Moravského a Trenčianske stolice o zprostředkování pokoje začal napadat brumovské panství. Když se jeho pacholkům nevydařil v červenci 1577 útok na Francovu Lhotu, zajali u Valašské Senice tři poddané při kosení louky a odvlekli je „do Slovák“. Takové arogantní počínání zajistilo Říčanskému podporu zemského hejtmana na Moravě Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Kounicích i dalších moravských stavů. Ti se nejspíš navíc báli, že dojde k narušení historické moravské hranice ve prospěch Uher. Osmělen, zajal nyní zase Kavka několik lidí lednického pána a odehnal i nějaký dobytek. Vzájemné napadání a schválnosti pak skončily nejspíše až poté, kdy skončila vláda obou aktérů na jejich panstvích. U Zdeňka Kavky stalo se tak už 19. července 1582, kdy byl úkladně zavražděn. Smrt nepokojného pána mohl mít na svědomí i některý z jeho poddaných, kteří jej nenáviděli pro jeho zvůli a bezohlednost. Zakazoval pastvy dobytka a braní dřeva v panských lesích, znemožňoval měšťanům vaření a šenkování piva. Svobodnému zemanovi z Poteče spálil výsadní listinu a donutil ho robotovat. Zvyšoval roboty svých poddaných a činil další bezpráví. Víme rovněž, že poddaní z Kavkových majetků zbíhali pryč. Nejčastěji do Trnavy a jiných slovenských měst a městeček. Vizovičtí si na něj dokonce stěžovali u samotného císaře. Zlou pověst, kterou po sobě zanechal, ostatně odráží i záznam soudobého kronikáře o jeho úmrtí: „Července měsíce 19. urozený pán, pan Zdeněk Kavka Římanský z Říčan, dvě hodiny na den postřelen jest z Zádveřicích, když z Olomúce jel. A tak jeho Pán Bůh mizerně z toho světa pro jeho tyranství pojíti ráčil.“
Jak tedy násilně žil, tak i skončil. Ale pověst o jeho vojně do Uher pana Kavku přežila. Zanechala nám tím nejen jednu z nejstarších satirických skladeb, ale i názornou ukázku toho, jak uboze končívá všechna světská nadutost, okázalost a moc, na niž po krátký čas svého vezdejšího přebývání býváme tak pyšní.
Od hradu Brumov vytáhla Kavkova "armáda" na Uhra Telekešiho