Odkud se psal škůdce vizovického kláštera Oneš

(IN: Region Podřevnicko 9, 1996, s.10-13)

Pro mnohé z nás se zkoumání minulosti dosud překrývá se vzpomínkami na úmorné hodiny dějepisu, během kterých vyučující nutil své žáky „našprtat se“ řadu letopočtů, dále již nepotřebných k ničemu, i celé pasáže textů z učebnic, jimž ani on sám často nerozuměl (tím více pak zpravidla vyžadoval jejich doslovnou citaci u zkoušek). Přesto však stále zůstává dost těch, kteří poznali, že rovněž historie se může stát napínavou detektivkou. Stačí vyhlásit pátrání po nějakém jevu, události, či osobě. Zvláště díky tomu, že naše dějiny často více než k poctivému výzkumu slouží jako cylindr, z něhož novodobí kejklíři pouhým hmátnutím zázračně vyčarovávají argumenty ke zdůvodnění nejrůznějších politických frází, není o neobjasněné záhady v naší minulosti – a ještě dlouhé roky nebude – žádná nouze. A tak teď všechny milovníky záhad můžeme na jedno takové pátrání přizvat.

Pro příznivce historie nebude jistě žádnou novinkou informace, že od roku 1261 význačnou část dnešního Zlínska zaujímaly statky vizovického kláštera, po svém zakladateli zvaného Smilheim. Želechovický potok je na západě odděloval od pozdějšího zlínského panství. Odtud se území kláštera kompaktně táhlo až za řeku Senici, kde svým severním ramenem dosahovalo Vsetínské Bečvy. Na jihu sousedilo s lénem biskupství olomouckého Sehradicemi, na jihovýchodě se zeměpanskou doménou brumovskou. Ze severu je ohraničovalo nejprve markraběcí, později šternberské zboží, příslušející ke hradu Lukov. Menší majetky Smilheimu pak byly rozesety na nejrůznějších místech Moravy.¹ Při tehdejší neexistenci katastrálních map i plánků není divu, že tak rozsáhlá pozemková držba, navíc nejištěná vkladem do trhových desk², záhy nutně vábila okolní feudály k pokusům o aspoň drobné územní zisky na úkor kláštera či k loupeživým nájezdům. Avšak o jednom skutečně mimořádném záboru církevního zboží se dozvídáme ze sporu, odehrávajícím se v roce 1361.³ V unikátním díle Františka V. Peřinky můžeme o celém případu číst toto: „Záhy však vznikli klášteru noví nepřátelé. Listinou, danou dne 16. března 1361, vyznává papežská kurie, že klášter Panny Marie ve Smilheimu až dosud klidně držel a užíval pozemských statků svých, totiž vsi Zářičí, Liptálu, dvojí Rokytnice (dnes Lhota u Vsetína), Leštné (myšlen Leskovec), Polanky, Pozděchova, Prlova, Vysokého Pole, Hrozenkova, Šanova a polovice vsi Želechovic a Lípy se vším, co k nim příslušelo… Nyní však klášteru v tom překážejí biskup zvěřínský Albrecht ze Šternberka s bratrancem svým Alšem a páni Jan z Kravař, Beneš ze Strážnice, Oneš z Lípy (u Vizovic), Ješek a Stašek ze Sehradic. Aby mezi těmito šlechtici a klášterem vzniklý spor byl urovnán, nařizuje papežský dvůr rozhodčí soud, do něhož volá biskupa, děkana a probošta olomouckého, faráře a kustoda od sv. Petra v Brně a opaty hradištského i strahovského a celou řadu jiných.“⁴ Jenom pro zajímavost doplňujeme, že mezi povolanými kleriky byl i duchovní správce kostela v Tečovicích. Dále se už naše pozornost bude upírat na postavu jednoho ze zmíněných uchvatitelů. A jak sám název článku napovídá, půjde o Oneše (Ondřeje) z Lípy. F. V. Peřinka se o něm zmiňuje opět v pasáži, věnované obci Lípa. Tady jej však mylně jmenuje jako Aleše.⁵

Onešova titulace je však v rozporu s tím, co již známe. Víme totiž, že vesnici Lípu odkázal už v zakládací listině z 21. srpna 1261 vizovickému klášteru Vilém z Hustopečí.⁶ Od té doby ji až do svého zániku spravoval Smilheim, aniž slyšíme o komkoliv jiném jako o majiteli. Přesto by tu jistá možnost byla. Ve středověku totiž existoval zvláštní právní akt: propůjčení pozemků v léno. To znamená, že majitel rozhodujícího středověkého výrobního prostředku – půdy – ve snaze zabezpečit si své postavení propůjčil její díl tomu, kdo se za její obdržení zavázal poskytovat osobní, zejména vojenské služby. Nový nabyvatel pak tento závazek stvrzoval manským slibem, jehož složením svému propůjčovateli a nastávajícímu lennímu pánu se stával řádným držitelem léna a pobiratelem z něho plynoucích užitků. Jak takový slib zněl, nám nejlépe dokumentuje formule přísahy, kterou byli na počátku 15. století povinni skládat vazalové olomouckých biskupů: „Já… na to přísahám, že knězi panu biskupovi a kostelu olomúckému věren budu, jich dobrého pomáhati a jejich zlého vystříhati. Tak mi Buoh pomáhaj i všeckni  světí.“ I z toho kratičkého textu cítíme, co bylo základní povinností všech středověkých leníků a nápravníků. Totiž obrana lenního pána a jeho práv. Není proto divu, že zvláště u církevních institucí činil tento akt častou praxi.⁷ Z nastíněného lenního poměru pro nás plyne jeden důležitý závěr. Léna vznikala z potřeby posílit ochrannou moc majetku svého zřizovatele.⁸ Pokud by Oneš skutečně stál v lenním svazku s vizovickým klášterem, znamenala jeho účast v řadách narušitelů monasterní držby popření samotné podstaty tohoto poměru. To se rovnalo nejen ztrátě léna, ale i ztrátě cti, což ve středověkém nazírání představovalo závažný společenský hendikep.⁹ Na druhé straně hledáme marně dostatečně vysoký zisk, aby motivoval k takovému kroku. Zvláště připomeneme-li si, že o vesnici Lípu usilovali bratři Aleš a Vilém ze Šternberka, kteří ji posléze celou skutečně získali, byť jen doživotně.¹⁰

Abychom mohli pokračovat ve svém pátrání dále, musíme nyní zalistovat ve sbornících vydaných středověkých listin – moravském diplomatáři. Zde k roku 1361 nacházíme zprávu, z níž Peřinka čerpal uvedené informace. Oneš se tady spolu s dalšími provinilci uvádí celkem dvakrát. Jednou jako „Onesch de Lipna“, podruhé „Onesch de Lippa“.¹¹ Více už jej v celém svazku neobjevíme. Pod textem editované listiny však nacházíme odkaz na její původ. Údaj nás přivádí k ručně psanému opisu listin, vztahujících se k dějinám moravských cisterciáckých klášterů, mezi něž patřil i Smilheim. Dílo pořídil roku 1805 jistý řeholník jménem Gerard Lefebvre a nazval je „Moravia monastica, aneb diplomatickochronologická historie všech klášterů, které někdy existovaly či taky nyní existují v prostoru Markrabství moravského. Podklady přitom čerpal ze sbírek Pešinových a Dobnerových.¹² Již letmým porovnáním předlohy s publikovaným textem zjišťujeme drobný rozdíl v Onešově titulaci. V Lefebvrově opisu se totiž v obou případech uvádí „de Lipna“.¹³ Procházíme-li čtvrtý díl zaznamenaných listin dále, narážíme navíc na novou zprávu o záhadném Onešovi. Třebaže jde vlastně jen o pouhý fragment, dozvídáme se z něj, co vůbec bylo příčinou nevole mezi ním a vizovickým klášterem. Z nesouvislého latinského textu vyrozumíváme asi toto: „Proti nějakému… Onešovi je skrze les Bošonov, který nemůže býti spojován. Přece však jednáním prokurátora Petra Egidia, zástupce opata Petra a konventu, Oneš za nenáležitou uzurpaci a škody odsouzen jest. Les tedy navrátit i škody 40 hřiven uhradit byl přinucen; a uloženo mu věčné mlčení stran lesa a jiným výše uvedeným (záležitostem). Týž prokurátor Petr jménem předřečeného opata skrz prsten opata ochránce a soudce¹⁴ slavnostně byl potvrzen.“¹⁵

Samotné torzo rozsudku zařadil G. Lefebvre mezi opisy zpráv z roku 1364 a nadepsal je „Deest (což znamená zaniklý, chybějící)“. Jak jsme sami mohli číst, Oneš je v něm jmenován bez uvedení sídla. Podobně však, jako v často zmiňovaném listu papežské kurie, i zde je označen latinským výrazem „armiger“. Ten jsme záměrně vynechali, neboť se jím ještě na příslušném místě budeme důkladněji zabývat. Dále tedy musíme vycházet ze čtyř poznatků:

1. Obec, kterou hledáme, ležela v blízkosti klášterních pozemků.
2. Jméno hledané obce začínalo na Lip…
3. Aspoň nějaký majetkový díl v ní patřil člověku jmenem Oneš (Ondřej).
4. V jejím dosahu se nacházela lokalita jménem Bošonov nebo Božonov.

Vyloučíme-li Liptál, roku 1361 uváděný jako „Luptal“,¹⁶ zbudou nám pouze tři vesnice, odpovídající svou polohou i začátečními písmeny. Jsou to Lípa, Lipová a Lipina. Zkusme nyní postupně prověřit, zda u některé z nich nenalezneme údaje, shodující se se zbylými dvěma poznatky.

Lípa. Jak už víme, obec se ve 14. století nacházela v majetku vizovického kláštera. O jakýchkoliv jiných držitelích zde nic neslyšíme. Přesto Z. Pokluda vyslovil názor, že Oneš z Lípy byl nižší šlechtic, sloužící v bojové družině zlínských Šternberků (tedy již vzpomenutého původce záboru Aleše a jeho bratra Viléma ze Šternberka a Světlova).¹⁷ Jeho tvrzení o služebném poměru Onešově vůči pánům ze Šternberka vychází patrně z onoho latinského termínu „armiger“, jímž je náš tajuplný rušitel pokoje pokaždé označován. Slůvko bývá často překládáno jako zbrojnoš, znamená však „ozbrojený člověk – ozbrojenec“. Je dobré si též povšimnout, že v listu papežské kurie ze 16. března 1361, od něhož se odvíjí a kolem něhož se točí naše pátrání, jsou takto spolu s Onešem označeni rovněž bratři Ješek a Stašek ze Sehradic. A hrad Sehradice, dříve uváděný i jako Engelsberg, spolu s příslušnými vesnicemi a městečkem Slavičínem náležel mezi významná léna biskupství olomouckého. Těžko věřit, že by jeho držitelé sloužili coby zbrojnoši v družině světlovských Šternberků, nehledě ke skutečnosti, že v určitém služebném poměru – lenním – již byli. A ještě k tomu vůči významnějším hodnostářům – olomouckým biskupům. Navíc ve stejném listě jsou vedle hlavních viníků – zvěřínského biskupa a Aleše ze Šternberka – označováni  ostatní uchvatitelé (tedy i naši tři jmenovaní) jako jejich „complices“. To znamená spoluúčastníci, společníci.¹⁸ Jelikož samotná obec Lípa je v souvislosti s několikaletým jednáním o navrácení zabraných vesnic zmiňována celkem čtyřikrát, povšimněme si jejího zapisování. Zjistíme, že byla psána ve tvaru „Lippe, Lypa“, nikdy však ne jako „Lipna“.¹⁹ Rovněž v okolí Lípy marně hledáme lokalitu, odpovídající svým názvem jménu Božonov.

Lipová. Vesnice byla ve 14. století, podobně jako Sehradice, lénem olomouckých biskupů. Snad bude vhodné na tomto místě poznamenat, že Morava ve středověku takřka nikdy netvořila jednotný politický celek. V době, o níž mluvíme, nacházela se na moravském území tři navzájem nezávislá léna České koruny: Markrabství moravské, Opavské vévodství a Olomoucké biskupství.²⁰ Z toho důvodu se též držitelé statků posledně jmenovaného útvaru (a to i nešlechtici) nespravovali zemským právem moravským, ale své spory vedli na tzv. manském soudě). Rovněž držbu zboží náležejícího biskupství fakticky získávali teprve složením přísahy každému nově investiturovanému biskupu, o čemž se vždy pořizovaly zvláštní zápisy do manských desk. Jak taková přísaha zněla, jsme si již ukázali výše. Poddaní uváděné církevní instituce – včetně leníků – byli podobně jako osedlí v markrabství povinni odvést při korunovaci biskupa tzv. „biskupskou berni“. Kromě nejdůležitějšího poslání – poskytování vojenské služby lennímu pánu – patřilo rovněž k manským povinnostem tvořit biskupův doprovod při některých významných ceremoniích.²¹ Právě za leníka olomouckého biskupství považoval našeho Oneše známý moravský badatel G. Wolný.²² Jak později zjistíme, v tomto případě správně vyložil výraz „armiger“ jako leník či-li man. Celkově by jeho slova naznačovala Onešův původ zrovínka v Lipové. Nezbývá nám tedy, než zalistovat ve vzpomínaných manských deskách biskupství. Zde právě k roku 1362 nalézáme důležitý zápis. Tehdy totiž Zdich z Podhradí ohlásil na manském soudě ztrátu vsi Lipová, kterou „drží synové někdy Peška z Veletin bez práva.“ O rok později Zdislav před toutéž institucí svoji „opověď“ opakoval. O rytíři z Podhradí víme, že měl bratra jménem Hereš. Jeho otec se jmenoval Herbord.²³ Marně však hledáme jméno Oneš. Oni obvinění synové zesnulého pana Peška byli Ješík a Pešík z Veletin. Dozvídáme se o tom z pozdějšího sporu mezi nimi právě v důsledku spravování vsi Lipová. Roku 1389 ji držel Ješík společně se svým mladším bratrem Záviškou. Posledním ze synů Peška z Veletin byl Mikšík. Ani mezi těmito držiteli Lipové neshledáváme žádného Oneše.²⁴ A rovněž v dosahu obce marně pátráme po hledané lokalitě. Zbývá nám tedy poslední alternativa.

Lipina. Za nejstarší zmínku o vesnici byla dosud považována zpráva z 10. prosince 1407, zaznamenaná v půhonných knihách. Čteme v ní, že Oneš(!) z Lipiny pohání Šimona z Nezdenic kvůli hřebci a dalším věcem, které mu pohnaný sebral ve dvoře zděděném po otci. Naposled o tomtéž Onešovi slyšíme v roce 1415, kdy pečetí stížný list českých a moravských stavů kostnickému koncilu proti upálení M. Jana Husa.²⁵ Takřka současně nalézáme ale ještě další feudály, píšící se po Lipině, aniž dokážeme zjistit jejich vzájemný příbuzenský poměr. Tak ze 7. září 1408 můžeme číst půhon na Arkleba z Lipiny, odjinud z Kobeřic. Téhož roku (25. 11.) pak činí Anna z Lomnice svého muže Arkleba z Lipiny zástupcem ve sporu s Heraltem z Kunštátu. V následujícím roce  získává týž Arkleb díl Rašovic a konečně 26. června 1417 mu Jindřich Plumlovský z Kravař vložil do zemských desk vesnici Vlčnov se dvorem, kostelním patronátem a vším příslušenstvím. Odtud se potom on i jeho potomci psali „z Vlčnova“.²⁶ Jako třetího a posledního objevujeme Mikuláše řečeného Onšík(!). Roku 1412 dává své manželce Kateřině z Říkovic zaknihovat věnné právo na vsi Městkovicích (zaniklé již v 15. století) a na třech čtvrtinách v Nezdenicích. Zároveň se poznamenává, že Mikulášův bratr Jan z Lipiny s tím souhlasí. Od Mikuláše a Kateřiny měl svůj původ rod Onšíků z Bělkovic.²⁷ Samotné přízvisko „Onšík“ nám napovídá, že rytíři z Lipiny buď s oblibou křtili jménem Oneš, anebo byl Mikulášovým předkem zvlášť vynikající nositel tohoto jména. Tak to aspoň zřetelně vidíme např. u Kunů z Kunštátu či Franců z Háje.²⁸

Předpokládáme-li polohu dvora, který Husův zastánce Oneš vzpomíná ve své žalobě, v Nezdenicích, zjistíme, že všichni v souvislosti s Lipinou jmenovaní spravovali právě v této vesnici nějaké zboží.²⁹ Zkusme tedy trochu nahlédnout taky do její minulosti. A kupodivu na počátku roku 1374, tj. 10 let od ukončení sporu o les Bošonov, skutečně jistý Oneš z Nezdenic pojistil své manželce Anně na zdejším dvoře 40 hřiven grošů věna. Dne 3. června 1374 žaluje na téhož Oneše Hereš z Krakovce, že mu odebral skotu za 12 hřiven grošů a i když opakovaně upomínán, navrátit ho odmítá. Dále se s ním setkáváme v roce 1376, kdy dal zapsat Janovi z Nezdenic a jeho ženě Markétě poplužní dvůr tamtéž.³⁰ Na tomto místě je zapotřebí uvést, že obec Nezdenice byla v oné době rozdělena mezi několik majitelů, část dokonce patřila samotnému moravskému markraběti. Dříve mu patřila celá, některé díly však zřejmě panovník za prokázané služby postoupil svým manům do svobodně dědičného (alodního) držení. Manských dvorů stálo v Nezdenicích několik, některé zde přetrvaly až do 16. století.³¹ Markraběcím manstvím, náležejícím ke hradu Brumov, byla rovněž Lipina. To znamenalo, že její držitelé měli v případě ohrožení za povinnost tvořit vojenskou osádku Brumova, případně organizovat obranu jiných míst na doméně panovníkově. Pod vedením brumovského kastelána, zastupujícího jejich lenního pána, se rovněž zůčastňovali válečných i diplomatických výprav. Každý jeden man a jeho dědicové měli svá práva i povinnosti přesně vyznačeny ve svých privilegiích.³² Jak vyplývá z našeho dosavadního šetření, doložit mezi držiteli Lipiny jméno Oneš bychom mohli. Co ale onen hledaný les Božonov?

Nedaleko Lipiny leží vesnice Drnovice. Svah, pojící hradbu Vizovických vrchů s kopcem Humenec, vysunutým na jih, ji odděluje od vedlejšího Tichova. V jednom místě hranice drnovického katastru překračuje hřeben svahu a vkliňuje se do tichovských pozemků. Ve výběžku se rozkládá trať Božnovy, přecházející na katastr Tichova pod názvem Božnov. Les bychom zde dnes marně hledali. Jen k jižní straně poněkud přiléhá lesík Hložca. Jak nám dokládá falsum zakládací listiny vizovického kláštera, hlásící se k roku 1261, probíhaly hranice klášterství právě těmito místy, kopírujíc východní a jižní obvod drnovického katastru. Z potůčku Smolinky (Smolina) totiž po temeni horského hřbetu míjelo zřejmě jeho pomezí z východu vrchol Humence a vklouzávalo do Tichovského potoka (Kamenec)³³ v údolí, kterému se dodnes říká „Kamence“. Tichovským potokem se vinula hranice, oddělující církevní zboží od zeměpanské državy, dál. V luční trati Horní Kamenec spolu s uvedeným potokem ústila do Klášťůvky (Višňová – ovšem pokud není nesprávně psáno „Byschnova“ namísto „Boschnova“), kterou procházela až k jejímu soutoku s Bojatínkou (Bojněčín), neznámo proč dnes na turistických mapách označenou jako Benčice.³⁴ Vedle vymezení příslušného ohraničení však ještě musíme připomenout, že se uvnitř klášterního majetku nacházel díl Drnovic a Vysokého Pole, který ovšem Smilheimu nenáležel. Podobné majetkové díly, skládající se často jen z jednotlivých lánů, lze objevit v celé řadě středověkých osad.³⁵

Ale vraťme se k otázce lesa Božonova alias Božnova. Z drobné poznámky v moravské monastice víme, že se Oneš pokoušel lokalitu spojovat (combinari). Musel tedy mít díl lesa v držení. Tomu nasvědčuje i přechod stejnojmenné trati do obvodu tichovských pozemků. Katastr Lipiny však až do těchto míst nikdy nesahal. To tedy znamená, že Oneš musel být roku 1361 rovněž držitelem Tichova. A skutečně, sice z pozdější doby, se nám zachovala zpráva, dokládající příslušnost obce k lipinskému lénu. V roce 1422 totiž král Zikmund nechal zapsat vsi Lipinu a Cíchov – manství hradu Brumov – neznámé osobě. Zápis je dosud považován za nejstarší písemnou zmínku o Tichově.³⁶ Co se tedy týče Lipiny, všechna dosud zjištěná fakta hovoří pro ni. Stále nám však chybí přímý důkaz (v detektivním žánru „corpus delicti“), že se odtud Oneš skutečně psal. Celé naše šetření vyšlo z listu papežského dvora ze 16. března 1361 s jím ho také ukončíme. Naštěstí se nám totiž zachoval originál tohoto vzácného dokumentu. Objevíme jej v Archivu Národního muzea. A v něm můžeme opravdu zřetelně číst „Onesch de Lipina“.³⁷ Co k tomu více dodat? Jedině následnou závěrečnou rekapitulaci poznatků, plynoucích z našeho šetření.

1. Prokázali jsme, že se jeden z účastníků uchvácení části majetku vizovického kláštera nepsal, jak se vytrvale tradovalo, „z Lípy“, nýbrž „z Lipiny“. Navíc jsme zjistili, že nejspíše rověž užíval domicilu „z Nezdenic“.
2. Tento Oneš byl patrně předkem Onšíků z Bělkovic, jimž snad dokonce propůjčil příjmí.
3. Objevili jsme doklady, posouvající nejstarší písemně doložení obcí Lipina a nepřímo i Tichov asi o půlstoletí hlouběji do minulosti – přesněji do roku 1361.
4. Podařilo se nám lokalizovat zmiňovaný les Božonov a přesněji vytyčit část limitu klášterního újezdu.
5. Nakonec ještě můžeme připojit drobnou zprávičku ohledně několikráte jmenovaných sehradických bratří. Roku 1364 se Stanislav (Stašek), syn někdy Vojše (Vojslava nebo Vojtěcha) ze Sehradic, musel vzdát, podobně jako Oneš, předmětu sváru s vizovickým klášterem. Šlo o Studniční les, rozkládající se mezi obcí Slopná a hradem Engelsberg, i se statky k němu náležejícími. Navíc byl mnichům nucen uhradit mnichům ušlý zisk ve výši 100 hřiven stříbra pražských grošů (1 hřivna = 64 grošů). V opisu listiny, informujícím nás o ukončení Staškova sporu, najdeme rovněž doklad, že jsme výraz „armiger“ chápali jako leník-man zcela správně („Staschek natum quondam Voyschonis de Zehredicz militis armigerum dicte Olomucensis Dyocesis“).³⁸ A to je definitivní tečka za naším šetřením.