(IN: Zlínské noviny X, č.40 z 9.dubna 1999-nedělník; Malovaný kraj 50, 2014, č.1, s.9)
Příběh, který vám nyní budeme vyprávět, není vymyšlený. K události skutečně došlo,a to někdy v padesátých letech 14.století. Aniž pak kdokoliv z jejích účastníků mohl tušit, pro svou výjimečnost významně zasáhla do právního vývoje v českém státě. Nám navíc doposud dává příležitost užasnout nad moudrostí a právním cítěním našich dávných předků. Jak už to chodí, na počátku toho dne, kdy k události došlo, ještě nic v městečku Napajedlích nenasvědčovalo, že se stane něco mimořádného. Ale když nějakou dobu poté obdrželi hradištští konšelé žádost o řešení celé záležitosti od napajedelské městské rady, šla už pověst o ní od úst k ústům. Poslechněte si, co o zmiňované kauze vypovídá zpráva samotných Napajedlanů.
Synovi jakéhosi sedláka v Napajedlích se ztratili dva groše. Hospodář podezříval služebníka, který se staral o jeho spíž, ze spáchání krádeže. Přesto, že nepodal žalobu a nežádal rychtáře, zmocnil se sluhy, s rukama za zády obrácenýma jej za palce přivázal ke skřipci, vytahoval nahoru-dolů, aby jej přiměl se k domnělému skutku přiznat. Mučil ho též žárem a dýmem ohně, který rozdělal pod jeho nohama. Hrozný řev týraného, připomínající doslova vytí, po nějaké době přivolal sousedy. Ti se zběhli a štěrbinami i okny nahlíželi do sedlákova domu, co se děje. Když zpozorovali nelidské mučení člověka, rychle to oznámili rychtáři. Strážce pořádku nato poslal ke stavení svého pacholka. Dveře však byly pevně uzavřeny, a tak se biřic nemohl dostat dovnitř. Vylomil je tedy a trýzněného osvobodil. Pak ho přivedl před rychtáře a pozvané přísežné (tj. radní). Když se rychtář seznámil s případem, určil datum soudního jednání před napajedelským právem. Při soudním líčení pak služebník zopakoval vše, co zde uvedeno. Proti tomu se hospodář bránil odůvodněním, že se poddaný na mučení ke krádeži přiznal. Tomu čeledín odpovídal, ač zlodějstvím naprosto vinen není, přece jen se ke krádeži přiznal, aby si zachránil život, jakož lidská přirozenost sama nutí. Potom se již sedlák hájit nedokázal. Dále se tedy napajedelská rada dotázala do Uh. Hradiště, jaký rozsudek v tomto případě vynést. Hradištští však s podobným případem neměli zkušenosti a obecně závazný právní řád tenkráte ještě neexistoval. Obrátili se tedy do města Brna, jehož právem se spravovali, se žádostí o naučení. Brněnští měšťané odpověděli následovně: "Pokud jde o výše řečenou kauzu, která je neobvyklá, odpovídáme takto: muži, který svého služebníka-stolníka donutil mučením přiznat se ke krádeži, kterou podle všeho nespáchal, a tak si sobě nepříslušnou soudcovskou pravomoc lehkovážně, hanebně přivlastnil, čímž pohrdl mocí rychtáře i přísežných a svého sluhu týral i pálil, mají být uťaty oba palce. Tím bude plně zadost učiněno zmučenému i rychtáři. Pokud by se však odsouzený chtěl z tohoto trestu vykoupit penězi, zaplatí za každý palec výkupné ve výši 5 hřiven grošů pražských (1 hřivna=64 grošů), to jest celkem 10 hřiven. Z nichž služebníkovi postiženému týráním připadne 5 hřiven, rychtáři 3 a městečku Napajedlům (opido Nappaidl) 2 hřivny grošů.
Celý případ tedy uzavřela moudrost a právní způsobilost brněnských radních. Teď již bylo možno jen předpokládat, že se nad ním časem uzavře i hlubina lidského zapomnění. Leč nestalo se tak. Nevšední kauza totiž vzbudila pozornost brněnského písaře Jana. Ten ji i z ní vyvozené závěry poznamenal do právě sepisované právní knihy, aby tak do budoucna zachoval návod, jak obdobné případy spravedlivě posuzovat. Když potom Pavel Kristián z Koldína ve druhé polovině 16. století přistoupil ke kodifikaci českých práv městských, důležitým pramenem se mu stala i brněnská právní kniha. Proto taky v jeho publikaci nacházíme též Janovy formulace, související s temnou událostí napajedelských dějin. Nechybí zde, samozřejmě, ustanovení: "...skrze mučení pravdy od zločinců vyhledávati jest věcí soudce a přísežných“. Jedním z nejpozoruhodnějších závěrů je také konstatování, že tortura se má užít jen tam, kde jiné nezvratné důkazy již prokázaly vinu, ne "pro sama pouhá toliko domnění". "Právo zajisté útrpné jest věc nejistá, kterážto pravdu častokráte zklamává." A lépe prý tedy vinu nechat bez pomsty, než se vystavit riziku, že nevinný bude nespravedlivě odsouzen (…quam innocentem condemnare).
To ovšem ještě není vše, čím je pro nás uveřejněný příběh zajímavý. Právní kniha notáře Jana - včetně napajedelské kauzy - se v roce 1990 dočkala moderního vydání. Jeho editor, Miroslav Flodr, celý případ poměrně věrohodně datoval do let 1355-1357. O pět let později po výtisku Právní knihy města Brna spatřila světlo světa i publikace Zlínsko, přinášející mimo jiné i nejstarší historické zmínky o obcích v tehdejším okrese Zlín. Tady najdeme ( na str. 317, 319, 521)jako první zprávu o Napajedlích jejich poznamenání v soupisu osad, odvádějících tzv. mostné do Uherského Hradiště, z roku 1362. Zápis v knize notáře Jana je tudíž ještě starší. Ani to ovšem není korekce konečná. Prameny totiž skýtají doklad, jenž historickou existenci Napajedel posouvá ještě trochu dál do minulosti – až do roku 1348. Ale o tom až zas někdy příště.