Uherský válečník Pankrác a jihovýchodní Morava

(IN: Malovaný kraj 41, č.4, 2005, s.12 /  autorem kresby erbu je Vladislav Dědek, jemuž děkuji za laskavé svolení k jeho užití.) 

Pankrác ze Svatého Mikuláše! Snad žádné jméno v celém středním Podunají nebylo okolo poloviny 15. století vyslovováno s většími obavami než právě jeho. On sám přitom nepocházel z královské ani knížecí krve. „Liptouiensis comitatus incola“ - jak napsal soudobý kronikář Jan z Turce - vyšel z prostého zemanského rodu, odnepaměti usedlého v kraji pod Tatrami. Dokonale však dokázal využít nebývalých možností, které dravým jednotlivcům skýtala doba, vyznačující se zápasy o český, rakouský a uherský trůn. Odhodlaně a beze všech skrupulí se vrhal do každého válečného podniku, z něhož mu kynula naděje na prospěch. Rovněž neváhal porušit dané slovo a za příslib zisku přejít od jedné soupeřící strany ke druhé. Tímto způsobem stal se ve čtyřicátých letech XV. věku téměř nezávislým vládcem rozsáhlého území na moravsko slovenském pomezí, které odtud zasahovalo až do Rakous.

Ač je to málo známé, stala se právě východní část Markrabství moravského kolébkou Pankrácovy vojenské slávy. Tady, na samotné výspě českého státu, tyčily se ve středověku dva pevné hrady - Brumov a Sehradice. Během husitských válek obě pevnosti načas získala uherská královna Barbora. Tato panovnice pak jejich správou a obranou pověřila právě Pankráce. Jeho úkolem měla být především obrana Uher před nájezdy husitů. Královnin služebník se v této roli skutečně osvědčil. Je to znát i z listiny, kterou mu Barbora 14. února 1432 za dlužný žold 1 972 zlatých zastavila povážské hrady Vršatec a Budatín. Součástí uvedené sumy se totiž stala i odměna za stavění vojenských oddílů proti husitům. O dva roky později už našeho válečníka zastihujeme na hradě Blatnica v Turci. Tam jako hejtman císaře Zikmunda působil až do roku 1437. Právě v Turci nás taky ponejprv docházejí na blatnického správce žaloby, že činí škody nejen nepřátelům, ale i císařovým věrným poddaným. Stalo se pak obyčejem, že neváhal využít každé příležitosti k násilnému obohacení bez ohledu na politické svazky. Snaha mocných zajistit si Pankrácovy kvalitní vojenské služby však zpravidla způsobovala promíjení jeho násilných skutků. V roce 1437 byl už uznávaným vojevůdcem. Tehdy jej císař Zikmund pověřil zformováním a vedením žoldnéřských oddílů, vyslaných proti Turkům. Někde na území Srbska se Pankrác sešel s jiným vynikajícím stratégem té doby - Janem Jiskrou z Brandýsa. Ten na Balkán přivedl bojovníky, najaté pro císaře v českých zemích. Mezi nimi byli i někteří východomoravští šlechtici, s nimiž se Pankrác už znal. U pevnosti Smederevo se křesťané střetli s tureckým vojskem. Zatímco Jiskra, uzavřený se svými šiky v proslulých vozových hradbách, zaměstnával nepřítele, podařilo se Pankrácovi v čele jízdy nepozorovaně obejít turecké voje a vpadnout Turkům do zad. Osmanů se zmocnilo nepopsatelné zděšení. V nastalé panice se usilovali zachránit útěkem, přičemž mnoho z nich našlo smrt v nedaleké řece.

Po návratu z Balkánu se Pankrácovi zřejmě nedostalo takové odměny, jakou očekával. V tom ovšem nebyl sám. Nedlouho nato zemřelý císař Zikmund po sobě zanechal zástupy věřitelů. Řada nespokojenců, kteří měli svá sídla kolem moravsko uherské hranice, uzavřela zvláštní spojenectví ke vzájemné podpoře při přepadání zejména královských statků a jejich obyvatel. Takto nemilosrdně pak nabývali kořisti. Vedle Pankráce, pána na pevném hradě Branč, patřili k tomuto loupeživému společenství skalický hejtman Ladislav z Necpál, Michal Orság z Gutu, proslulý „Pan Jan“ z Messenpeku, ovládající Uherský Brod, dále Smil z Moravan, Blažek z Borotína a Veselí, Vilém a Boček Puklicové z Pozořic, Petr Roman ze Zlína, páni z Lichtenburka a jiní.

Další vzestup Pankrácovy moci přinesl střet mezi Habsburky a Jagellovci o uherský trůn na počátku čtyřicátých let. Šlechtic pospíšil do Budína složit hold novému králi Vladislavu Varnenčíkovi, v jehož službách pak získal do zástavy Skalicu, Uhrovec, Žilinu, Starhrad, Strečno, Sučany, Liptovský hrad, opevněný Turčanský klášter a jiné majetky. Určitá práva měl i ke strmému hradu Hričov, o jehož postoupení rodině Necpálských se zasloužil. Do svých služeb jako hejtmana získal slovenského zemana Petra z Nebojse, jehož prostřednictvím se mu do rukou opět dostal východomoravský hrad Sehradice. O Petrovi pak naposledy slyšíme v dubnu 1444, kdy jako velitel Pankrácova doprovodu a svatomikulášský hejtman zavítal na uherský sněm. Byl zde však i se svým pánem napaden a zajat rozhněvanou uherskou šlechtou. Zřejmě pak životem zaplatil za zločiny svého představeného. Ten ovšem záhy prozíravě uzavřel spojenectví s budoucím uherským gubernátorem Jánošem Hunyadym. Uherský magnát jej pak už o rok později obhajoval před moravskými a rakouskými stavy, kteří proti pánu z Branče podnikli trestnou výpravu. Hunyady přitom poukazoval na jeho zásluhy v bojích proti Turkům.

Vedle Sehradic podařilo se Pankrácovi ve čtyřicátých letech opanovat ještě jeden moravský hrad - Světlov. Fortifikaci získal od jiného moravského výtečníka, Čeňka z Mošnova, ale nárok si na něj činil i Zdeněk ze Šternberka. Ten Pankráce 9. prosince 1447 žaloval na zemském soudě v Olomouci. Svých práv se ale Šternberk nedomohl. Tenkráte ovšem ani Pankrácovi moravští sousedé nezůstali ušetřeni troufalosti magnáta a jeho služebníků. Tak například oloupil slavičínského pána Miroslava z Cimburka či zabral majetek sirotků po blíže neznámém Buzkovi. Nebral už ohledy ani na své bývalé spojence. Proto když na počátku května roku 1449 moravští stavové znovu oblehli jeho nejvýznamnější pevnost - město Skalica - stáli proti Pankrácovi třeba i Jan Hlucký z Messenpeku nebo Petr Roman.

Ve stejném čase se v blízkosti Kremnice schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezi Pankrácem a jeho dávným spolubojovníkem Janem Jiskrou z Brandýsa. Tady zřejmě branečského pána zastihla zpráva o tažení Moravanů. Kvapně proto uzavřel mírovou smlouvu s Jiskrou a pospíšil do Skalice, aby zde vyjednával se zástupci Markrabství moravského. Jim se zavázal, že napraví všechna spáchaná příkoří a oba východomoravské hrady, ze kterých „mnohé a rozličné záhuby jsú se zemi tejto od mnohých let dály“, prodá za celkovou sumu 4 200 zlatých. Což se pak taky stalo. Světlov a Sehradice poté získali Burian z Vlčnova a Zich z Lipiny.

Z Moravy si však Pankrác neodnesl do Uher jen válečné umění, ale i kladný vztah k česky mluvícímu prostředí. Ostatně svého staršího syna pojmenoval Václav, což bylo v zahraničí v dobách, kdy samotné slovo Čech znamenalo takřka automaticky kacíře, velmi neobvyklé. V Pankrácových službách působilo množství žoldnéřů z Čech a Moravy. V písemnostech často užíval češtiny (za běžný úřední jazyk v Uhrách po celý středověk sloužila latina) a česky psaným listem též v roce 1448 vyhlásil válku samotnému římskému králi, Fridrichu III. Konflikty s tímto rakouským panovníkem trvaly až do léta 1450, kdy proti němu král Fridrich uspořádal rozhodující tažení. Pro nepokojného válečníka skončilo ztrátou města Skalica. Navíc mu jeho dřívější spojenec Jánoš Hunyady odňal jeho hlavní sídlo – hrad Branč u Myjavy. Člověk, který tak často měnil strany a zrazoval jiné, tak sám poznal chuť zrady. Tím také došlo k definitivnímu zamezení Pankrácova vlivu na Moravě. 

Hrad Branč byl po léta hlavním sídlem obávaného Pankráce / foto Lenka Hradilová

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz