PILÁT - perspektivy "nezávislého" lidského rozhodování

Bůh uzpůsobil člověka ke svobodnému rozhodování tím, že jej vybavil určitými duševními předpoklady. Jimi se pozemšťan odlišuje od ostatních živočichů. Ač o tom zkušenosti s některými lidmi příliš nesvědčí, právě díky zmíněnému faktoru druh „homo sapiens“ není ovládán pudy. Má tudíž možnost volby. Latinský přídomek, znamenající „moudrý, rozumný, usuzující, rozvážný“, jímž se ve svém vlastním označení člověk hrdě odlišil od ostatních pozemských tvorů, prozrazuje jeho schopnost přemýšlet, systematicky kombinovat poznatky a dopředu zvažovat důsledky svého počínání. Od dob Velké francouzské revoluce nositel tento dar nadřadil jeho dárci, totiž Bohu, a tak si ze služebníka učinil pána. Řada lidí v zajetí pýchy na svůj intelekt dokonce tvrdí, že nevěří v Boha, poněvadž to odporuje jejich rozumu. Jak bolestný paradox!

Leč ještě jedno nesmírně důležité obdarování člověka vyčleňuje ze společenství ostatních známých živočichů. Vědomí zodpovědnosti! Zodpovědnosti nejenom za sebe sama, ale za celé stvoření! Tuto skutečnost měla lidskému tvoru připomínat „conscientia“. Zvláštní cit, zvaný „svědomí“. Uvedený nástroj osobní svobodu nepotlačuje. Jeho varovný hlas toliko hlásí každičké přestoupení Božího řádu a burcuje k náležité reflexi. Avšak ne všude! Jen tam, kde není utlumen či dokonce zcela odpojen příslušný reproduktor.

Přítomnost obou vzpomínaných darů u člověka jen dokazuje známou tezi: „Svoboda nespočívá v tom, že mohu dělat cokoliv. Se svobodou je neoddělitelně spjata i zodpovědnost“! Skutečně volný je totiž jen ten, kdo se dokáže oprostit všeho, čím by poškozoval svobodu svoji i druhých. Co zotročuje!    

Jsou však oba uvedené nástroje samy o sobě dostatečnými garanty správnosti lidského rozhodování? Správnosti ve smyslu dodržování limitu, daného konstantními a obecně uznávanými normami práva i etiky? Odpověď – snad na škodu, snad na prospěch věci – ale nehodlám opsat z knižních pouček. Chci ji společně s vámi hledat v příběhu jedné z nejznámějších biblických postav – Piláta s přízviskem Pontius. Důvodem je snaha právě na jeho rozporuplném jednání zvážit perspektivy správnosti rozhodování, založeného na kvalitních, leč čistě osobních, racionálních dispozicích. Zároveň budeme mít příležitost posoudit účinnost samotného lidského svědomí při ochraně člověka před porušováním základních etických hodnot.

Vstup na scénu

Jak už naznačeno, Pilát Pontský patří k nejznámějším osobám Písma. A to i přesto, že z hlediska časového rozpětí se jeho jméno biblí pouze mihne. Zásluhu na tom má především nezastupitelná role, kterou sehrál v novozákonních pašijích. Dokonce i židé jej přijímají jako historickou postavu. Novodobý zájem o Piláta pak přinesla II. světová válka. Či spíše následující období, kdy vyšlo prokazatelně najevo, že řada potentátů Hitlerovy Třetí říše byli lidé dostatečně vzdělaní a inteligentní, aby včas rozpoznali nesmyslnost, a dokonce zrůdnost fašismu. Bez jejich přispění by zločinný režim nemohl dosáhnout až těch rozměrů, do nichž se rozrostl. Šlo o odborníky ve svých profesích, lidi s patřičným rozhledem, jež nebylo možno demagogicky ošálit. Byli příliš schopní a inteligentní, aby včas rozpoznali, na jakém hrozném zločinu se podílejí. Přesto však byli manipulovatelní a nezorientovaní. Čím si to vysvětlit? Tady už palčivou otázku nešlo odbýt jen hořkým konstatováním: „Honores mutant mores (pocty mění mravy)“!

O Pilátově původu tušíme jen velmi málo. Vyšel z vyšší části střední vrstvy římské společnosti – tzv. „jezdců (equites)“. Jeho rod neznáme vůbec. O něm samotném slyšíme teprve roku 26, kdy jej císař Tiberius jmenoval v pořadí pátým prokurátorem říšské provincie Judea. Dějepisci Flavius a Eusebius shodně uvádějí, že nechal z chrámových peněz postavit vodovod, který Jeruzalém zásoboval vodou z asi 10 km vzdáleného pramene. Když proti tomu Židé protestovali a snažili se stavbu zamezit, poslal na ně římské oddíly. Vojáci způsobily masakr. Při něm zahynuli i někteří Galilejci – poddaní krále Heroda Antipy. Patrně z toho pak mezi vladařem a prokurátorem povstala ona hněvivost, o které Lukáš ve 23 kap., 12 verši píše: „I učiněni jsou přátelé Pilát s Herodem v onen den. Nebo předtím nepřátelé byli vespolek“ (srov. M.C.Tenney, O novém zákoně, Praha 19??, s.32).

Ke vzpomenutému usmíření došlo poté, kdy Pilát poprvé stanul tváří v tvář Ježíšovi. Ten mu byl předán židovskou radou s obviněním, že „převrací lid, brání daně dávati císaři, pravě se býti Kristem králem“ (Luk.23,2). Prokurátor již na základě předchozích zkušeností dostatečně znal židovskou aversi vůči římské nadvládě. A jako bystrý politik musel v náhlém, teatrálním sehrání bezmezné loajality Hebrejů vůči Římu vytušit špatně zastíranou snahu kněží o likvidaci nepohodlného člověka. Bezpochyby jej v duchu pobouřilo, že právě on jim má posloužit jako nějaký jejich nástroj. Vždyť aniž si dal přílišnou práci s vyšetřováním, stavěl se od počátku k židovské obžalobě odmítavě. Svůj postřeh ostatně prokázal, když obratným politickým manévrem přehrál odpovědnost za Ježíšův osud na svého dosavadního rivala, Héroda Antipu.

Kristovo setkání s galilejským králem viditelně neslo průvodní rysy prvních kontaktů současníků s Bohem. Hérodes toužil spatřit důkazy jeho nadpřirozené moci. A nejlépe působením zázraků ve svůj prospěch! Kým ale opravdu Ježíš je, ho už nezajímalo. Syn člověka ovšem královo očekávání nesplnil. Aby snad monarchu někdo nepodezíral, že se pověstmi o zázračném jeho působení nechal doběhnout, zakryl své zklamání zesměšňováním vězně. K hanebnému počínání svého chlebodárce se ochotně připojil i králův doprovod.

Soudcovy dispozice a postup

Ježíš byl předán nazpět Pilátovi. Vzápětí došlo k navázání přátelství mezi úředníkem a Herodem. Aby neriskoval narušení čerstvého svazku, přijal Pilát roli soudce v Kristově případu. A tady je třeba povšimnout si jedné zásadní skutečnosti. Římský prokurátor se ujal záležitosti v naprosté jistotě, že má moc učinit svobodné rozhodnutí. Jeho přesvědčení výmluvně dokládají slova, pronesená jím během výslechu k Ježíšovi: „Nevíš-liž, že mám moc ukřižovati tě, a moc mám propustiti tebe?“ (Jan 19,10).

Je však nevěřící člověk ve svém rozhodování skutečně svobodný? Pilát měl k tomu ze světského pohledu všechny předpoklady. V distriktu, který spravoval, se mu dostávalo takřka neomezené moci direktivní a represivní. V oblasti právní, jak ukazuje zmíněný výslech (Jan 18,33-38 a 19,9-12), byl dostatečně erudovaný, aby rozeznal nevinu Božího syna ve smyslu římských zákonů. A co víc – dokázal v něm rozpoznat přímého, čestného člověka, neschopného klamat. „Od té chvíle hledal Pilát propustiti ho.“ Dle mého domnění se však vlastní povýšeností už dopředu sám připravil minimálně o dva důležité předpoklady k učinění správného rozhodnutí. Za prvé: povšimněme si jen drobného příkladu toho, jak znal Pilát prostředí lidí, které měl spravovat. Jejich víru, zvyklosti, celkovou mentalitu! A to právě ve chvíli, kdy chtěl zodpovědnost za Ježíšův osud přenést zpět na židovskou radu: „Vezměte vy jej, a podlé zákona svého suďte ho. I řekli mu Židé: Námť nesluší zabíti žádného… Tedy Pilát všel opět do radního domu, i povolal Ježíše a řekl jemu: Ty-li jsi král Židovský? Odpověděl Ježíš: Sám-li od sebe to pravíš, čili jiní tobě pověděli o mně? Odpověděl Pilát: Zdaliž jsem já Žid? Národ tvůj a přední kněží dali mi tebe. Co jsi učinil?“ (Jan 18,31-35).

Kristovi žalobci tedy tvrdili, že podle svých zákonů nemají právo nikoho usmrtit. My ovšem z příběhu o zachráněné cizoložnici (Jan 8,3-11), a zvláště z líčení mučednického skonu Štěpánova (Sk.7,51-60) zjišťujeme opak. Už skrze Mojžíše obdrželi Židé nejen právo, ale dokonce povinnost trestat některé hříchy popravou. A to navíc exekucí nezvykle krutou – kamenováním (III.M.20)! Ostatně již následující verš potvrzuje, že Pilátovi skutečně zalhali. I to však zapadalo do Božího plánu. Vše totiž směřovalo k naplnění Ježíšových slov, „kterou by smrtí měl umříti“. Tedy nikoliv ukamenováním, ale ještě strašlivějším přibitím na kříž („zlořečený každý, kdož visí na dřevě“ V M.21,23; Gal.3,13). Tak vysoká cena musela být zaplacena za vykoupení člověka!

Existovala však ještě jedna cesta, jak mohl Pilát prohlédnout lež Židů. Nikdo z nás totiž není zase tak universálně vzdělán, aby vždy plně dokázal posoudit všechny aspekty možného rozhodnutí. Právě proto Bůh učí radit se před každým rozhodnutím, na němž nám záleží. V prvé řadě s Ním samotným! To ovšem u Piláta jako bezbožného člověka bylo vyloučeno. Boží slovo však nabádá i k vyhledávání rad moudrých lidí (Př.20,18;aj.). Ani to však prokurátor neučinil. Marně procházíme všechna čtyři evangelia, pátrajíce po drobné zmínce o tom, že by se sebevědomý Pilát tímto doporučením řídil. Nedal dokonce ani na varování vlastní manželky (Mat.27,19). On, domnělý pán nad životem a smrtí mnoha obyvatel Judska, se zřejmě nemínil zdržovat vyslechnutím názoru někoho, kdo mu v postavení není roven. Nanejvýš, kdyby tak ještě potvrzoval názory jeho vlastní!

Je obecně známo, že moc, plodící pýchu, vždycky zaslepovala. Přesto považuji za nutné upozornit, že Pilátova selhání se netýkají jen nevěřících. Uklouzneme naprosto stejně jako on, jenom k tomu mít příležitost. Jen získat možnost řešit problémy pod záštitou státní moci. Ultimativně! Ale už honem nazpět k předmětu našeho uvažování. I přes uvedené diskvalifikující momenty Pilát bezpečně rozeznal, že je Ježíš nevinen. Několikrát to sdělil židovským zástupcům, odvolávaje se dokonce i na postoj Heroda Antipy (Luk.23,15). Pokusil se je ještě uspokojit nižším trestem. Nechal Ježíše zbičovat. Ale Židé trvali na svém! „Ukřižuj, ukřižuj ho“ (Jan 19,1-6)!

Rozsudek

Když mluví lež, z svého vlastního mluví; nebo lhář jest a otec lži.“ Tak ďábla charakterizuje sám Ježíš Kristus. Boží nepřítel není ten přihlouplý čertík z českých pohádek. Jak se často můžeme sami přesvědčovat, jde o nesmírně inteligentní a lstivou bytost. Je to vyslovený přeborník v nalézání našich slabých míst. A jak skvěle nás skrze ně dokáže svést na scestí, zrovna když si myslíme, že jsme pevní v kramflecích. Škoda slov!

Oč spíše si ale satan dokáže najít slabinu u pohana. Opět se o tom můžeme přesvědčit u samotného Piláta. Diagnóza kritického bodu: „Kariérismus, obava ze ztráty mocenského postu!“ Nikdy už se nedozvíme, kdo první zasáhl jeho Achillovu patu výkřikem: „Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův: každý, kdož se králem činí, protiví se císaři.“ V novozákonním textu se pouze dočítáme, jak ochotně shromážděný dav přejal zlovolnou frázi. Ihned začal skandovat smrtonosná slova. Konečně jednou měl nad nenáviděným prokurátorem vrch. A všemocný Pilát se najednou ocitl v úzkých. Sílilo v něm tušení, že má v Ježíši co činit s nadpozemskou duchovní autoritou. Vnitřní hlas jej varoval: „Toto není obyčejný člověk. Od něho raději prsty pryč“(Jan 19,8)! Na druhé straně se jej stále více zmocňoval zbabělý strach z toho, o co všechno by mohl v krátké chvíli přijít, kdyby se Židům podařilo v nemilosrdném císaři Tiberiovi vzbudit jen špetičku podezření vůči jeho osobě. To pro Pilátův časný život mohlo mít fatální důsledky.

Mezi obecné znaky člověka patří, že ocitne-li se v úzkých, má schopnost vybičovat své mozkové závity k nevšedním výkonům. Prokurátor opět vsadil na své diplomatické schopnosti. K právě probíhajícím dnům židovského „svátku nekvašených chlebů“ se totiž vázal zvláštní obyčej. Milost pro jednoho hrdelního zločince. Zdá se, že Pilát dosud příliš nespěchal, aby tentokrát nějakého vězně amnestoval. Nyní mu situace přišla vhod. Nabídl tedy Židům Ježíšovo propuštění. Bohužel, žalující měli možnost si vybrat. Umíme my si  vybírat? Pro sebe – ne pro druhé!?

Vedle Krista tu stál ještě jeden kandidát. Zločinec Barabáš! Ale tonoucí se stébla chytá! Vždyť Ježíše při příjezdu do Jeruzaléma jásavě vítaly zástupy (Mat.21,6-11). Teď jim Pilát dal příležitost se proti „všemocným“ veleknězům ozvat. Jeho chytrost však jela po slepé koleji. Dav si jednolitě žádal Barabáše. Byl konec úhybných manévrů. Říman už neměl kam ucuknout. Musel vynést závěrečný verdikt. Jak dlouho mohl trvat souboj svědomí mocného jedince se zmanipulovaným davem, jenž se zaštiťoval obávaným císařem? Prokurátor se opakovaně přesvědčoval o Ježíšově nevině. A jistě taky cítil mrazivý dech strachu. On, který trestal jiné, se nyní sám bál trestu. Od neznámé duchovní moci, stojící za Ježíšem, i od lstivých kněží. Co kdyby se jim vskutku podařilo jej v Římě očernit? Syn člověka, nebo kariéra?

Rainer Imming zastává názor, že tady Pilát učinil ještě jeden geniální politický tah. „Ze svého soudcovského stolce se zeptal: „Krále vašeho ukřižuji? Odpověděli přední kněží: Nemámeť krále, než císaře (Jan 19,15)“. Podle vzpomenutého teologa se Pilátovi podařilo „hru otočit, takže tihle vzpurní Židé oficiálně prohlásili, že římský císař je jejich vládce“. Tím údajně získal příležitost si u mocného panovníka díky žalobcům naopak šplhnout. Vytěžit z justiční vraždy (R. Imming, Vy, kdo jdete kolem…, Ethos 2/2000, s.9). Důsledným rozborem popisů události všemi čtyřmi evangelisty však Immingův závěr nelze podpořit. Naopak se zdá, že prokurátora pramálo v oné chvíli zajímalo uznání římské svrchovanosti porobeným národem, jehož respekt si ostatně kdykoliv mohl mocensky vynutit. Tím více jej nyní muselo pobuřovat, že si tento „bezcenný“ lid právě na něm vynucoval likvidaci nepohodlného člověka.

Agónie vzdoru netrvala asi dlouho. Pilát zůstal sám – nenašel, o koho by se opřel. Zbývalo jen něčím si zakrýt oči a utišit svědomí. Sám sebe ospravedlnit před sebou i před tím, který z Ježíše promlouval. “A vida Pilát, že by nic neprospěl, ale že by větší rozbroj byl, vzav vodu, umyl ruce před lidem, řka: Čist jsem od krve spravedlivého tohoto. Vy vizte.“(Mat.27,24-25) Po souhlasné odezvě židovského davu, přijímajícího zodpovědnost za Kristovu mučednickou smrt, nechal římský prokurátor Judska, Pilát Pontský, ukřižovat obviněného, „aniž nalezena lest v ústech jeho“ (Iz.53,9; 1 Petr.2,22). Ježíš byl popraven ve věku 33 pozemských let.

Východiska

Čtvrtou část našeho zamyšlení začneme drobnou rekapitulací. Na základě dosavadního šetření si učiníme stručný soupis Pilátových osobních dispozic v době soudu nad Kristem. Na prvém místě vzpomeňme jeho značnou správní a vojenskou moc ve svěřené provincii. Prokurátor rovněž prokázal právní erudici a pohotovou dedukci. Bystře rozeznal, že je Syn člověka nevinnou obětí farizejského komplotu, a to nejen z pohledu římských zákonů. „Ano ani Herodes Krista hodného smrti“ neshledal (Luk.23,15)! Ač zřejmě Pilát nestál o radu lidskou či boží, vytušil vedle dvorského práva i Ježíšův čistý štít z pohledu židovského zákona. Trojí zákonodárství tedy svědčilo o Kristově nevině a Pilát byl dostatečně inteligentní, aby to rozpoznal (srov. Sk.4,27-28). Projevil tudíž značný intelekt, ale naproti tomu i silný kariérismus a strach ze svých nadřízených. Při střetu obou těchto složek v nitru bytosti pak zvítězila ta horší stránka. A tady se nabízí i určitá analogie s některými pohlaváry fašistického Německa, o níž už byla řeč hned v úvodu tohoto příspěvku. Možnost vyniknout, kterou schopným jedincům nízkého charakteru poskytují zejména totalitní vlády, znamenala pro nacistickou elitu podstatně více než zmařené lidské životy. Totálně tak propadla teze, že sama inteligence a vzdělání člověka umravňuje.

Mezi vzpomenutými potentáty Hitlerovy Třetí říše a Pilátem nalézáme ovšem jedno podstatné odlišení. Říman totiž na rozdíl od většiny z nich patrně nebyl všehoschopný. Můžeme u něj přece jen postřehnout určité morální hranice. Již vzpomínaný R. Imming sice vidí Ježíšova lidského soudce jako osobnost, předešlou životní poutí zbavenou jakýchkoliv skrupulí (Imming, l.c., s.8-9), přesto skutečně lze u něj vycítit jisté zábrany, vycházející z jeho nitra. Ty spolu s dalšími zmíněnými okolnostmi odrazovaly Piláta od vynesení rozsudku, rovnajícího se zjevné justiční vraždě. Velice výstižně to na jedné skupince vyjádřila sestra B. Prokopová (CB), když prohlásila, že jí Pilát připadá jako typický současný „člověk svědomí“. Tedy takový, který je přesvědčen, že k tomu, aby dokázal žít čestně a poctivě, si vystačí pouze se svým svědomím a dobrou povahou. A tudíž se o Boha opírat nepotřebuje.

Základní slabina tohoto názoru ovšem spočívá už v jeho vlastní podstatě. Totiž v chybném domnění, že ústřední význam křesťanské víry tkví v pouhé snaze o „slušné chování“ z obavy před Božím trestem. Není účelem příspěvku se podobnými lidskými představami dále zabývat. Mnohem důležitější pro nás je znova si připomenout, jak snadno lze vlastní svědomí ukolébat. Pouhé gesto s omytím rukou Pilátovi stačilo, aby prokazatelně nevinného člověka poslal na jistou smrt. Dlužno dodat – bestiální smrt. Prokurátor měl v sobě zřetelně vypěstován smysl pro dodržování římského právního řádu. Avšak ani vysoké společenské postavení, ani inteligence a nakonec ani svědomí nedokázaly člověku zabránit ve spáchání vědomého zločinu.

Při řešení otázky dosahu lidského intelektu a svědomí při volbě osobního rozhodnutí se musíme dotknout i otázky „předurčení“. Už jsme si povšimli, že byl předen určen způsob Kristovy smrti i jeho vzkříšení. Avšak trest smrti ukřižováním Židé neznali. Takový rozsudek tedy mohl vynést jen Říman. Na různých místech Písma dále čteme, že veškerá pozemská moc pochází z  dopuštění Božího. Sám Ježíš Pilátovi řekl: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno s hůry“(Př.8,15; Řím.13,1; Jan 19,11)! Je tedy zřejmé, že se prokurátor Judska neocitl ve svém postavení náhodou. Do jaké míry však nakonec mohl vynést jiný verdikt než ten, který vynesl, si dnes asi nikdo z lidí netroufne posoudit.

Jiná otázka ovšem je řešení následků selhání. Abychom si vůbec mohli dovolit něco takového zvažovat, je třeba najít ekvivalentní paralelu Římanovy situace. To se zdá téměř nemožné. Starší zlínského sboru, J. Šálek (KSb), mě však v jedné své službě z „Proroctví Daniele proroka“ na jeden srovnatelný případ upozornil. Nalezneme ho v šesté kapitole zmíněného biblického oddílu. Zde čteme, že obdobně jako Syn člověka farizeům, tak ani Daniel pro svůj příkladný, bohulibý život (i ve vysokém postavení) nedával spát satrapům a dalším vysokým úředníkům Perské říše. Právě oni přinutili panovníka Dáreia, aby proti své vůli odsoudil proroka k jisté, a přitom nezasloužené smrti. Daniel, jak známo, byl předhozen lvům. A rovněž Peršan (bible jej nazývá médským králem patrně proto, že byl monarchou prohlášen v Médii) dospěl k přesvědčení, že za Danielem stojí moc Boží. Rozdílné však bylo nejen postavení odsouzenců (Ježíš – Syn Boží a Mesiáš, Daniel – prorok), ale i následné chování obou soudců.

Pilát se spokojil tím, že navzdory Židům nechal na Kristův kříž přibít nápis: „Ježíš Nazarejský, král židovský“. Dále se již o Syna člověka nezajímal. A to i přesto, že se stal svědkem nevysvětlitelných úkazů. Proto ho velice překvapila zpráva,když se dozvěděl, že Ježíš je již po smrti. Nečekal, co se s ním bude dít dál. Hleděl si jen sám sebe a úředního postavení, o nějž projevil tolik strachu. A tak nebyl ani u toho, když došlo k zavalení Ježíšova hrobu kamenem, ani u jeho zmrtvýchvstání.

Stejně tak byla kamenem zavalena jáma se lvy, do níž uvržen Daniel. Sám Dáreios však stál u ní a prstenem vlastním ji zapečetil. Na svědectví sobě i těm, kteří pro jeho služebníka zosnovali úkladnou smrt. I oni museli z jeho rozkazu přístup svými pečetidly zajistit, aby později neměli výmluvy. Panovník se kvůli Danieli velice trápil: „I odšel král na palác svůj, a šel ležeti, nic nejeda, a ničímž se obveseliti nedal, tak že i sen jeho vzdálen byl od něho. Tedy král hned ráno vstav na úsvitě, s chvátáním šel k jámě lvové. A jakž se přiblížil k jámě, hlasem žalostným zavolal na Daniele. A promluviv král, řekl Danielovi: Danieli, služebníče Boha živého, Bůh tvůj, kterémuž ty sloužíš ustavičně, mohl-liž tě vysvoboditi od lvů?

Tedy Daniel mluvil s králem, řka: Králi, na věky buď živ“ (Dan.6,18-21). Ještě jednu skutečnost lze z úžasného, půl třetího tisíciletí starého příběhu vyrozumět. Perský panovník celým srdcem toužil poznat Boha! Toho, kterému jeho služebník Daniel vlastním chováním vydával tak zářné svědectví. Stal se tudíž dokladem zkušenosti, kterou rád připomíná můj milý přítel, Š. Varga (CB). Bůh se dává nalézt každému člověku (i ateistovi), pokud ten Ho opravdově hledá. Ale na rozdíl od satana respektuje lidskou svobodu. Proto se upřímná touha poznat pravdu o jeho existenci a díle musí nejprve zrodit v samotné lidské bytosti. Náš svatý Pán nemá zapotřebí někoho svádět, nabízet se, či dokonce vnucovat. Třebaže nás miluje! To je hrozná pýcha a domýšlivost! Člověk potřebuje Boha – ne Bůh jeho!

Naproti Dáreiovi Pilát učinil pravý opak. Třebaže se s Bohem osobně setkal, nechal Ho jít dál. Více jej zajímalo vlastní postavení a kariéra. Už zase zabředl do každodenních starostí a povinností. Měl, stejně jako perský král, naprosto svobodnou vůli se rozhodovat! Ba dokonce víc – stal se svědkem mimořádných úkazů! Ani to jej však nepřivedlo k otázce po původu věcí, jež se sběhly. Nehodlal se více zdržovat sledováním, co se s představitelem Božího království bude dít dál (srov. Tenney, l.c., s.196). Už s ním beztak ztratil spoustu času. A to jen z nějakého židovského rozmaru! Kvůli vrtochům národa, který sice měl spravovat a řídit, ale jenž byl příliš pod jeho úroveň, aby se ho pokusil poznat i chápat.

Vyústění

Dnes bych se Pilátovu jednání velice divil – kdybych se ovšem kdysi nezachoval stejně jako on. Taky ke mě Bůh promluvil svými mocnými skutky. Bylo však rovněž třeba se mu podřídit. A já se však nedokázal vzdát snahy zalíbit se lidem, svých návyků i životních představ, jež se mi přece – jako mnohému z vás – zdály tak chytré. On to totiž nikdo z vlastních sil nedokáže. Ovšem, tvrdé následky si neseme každý sám. Což si opět můžeme dokumentovat právě u Piláta, i jeho perského protějšku. Aneb poohlédněme se po tom, co o jejich dalších osudech zaznamenala samotná historie.

Začneme nejprve u krále Dáreia. Písemné záznamy i archeologické nálezy nám podávají výmluvné svědectví, že právě za jeho vlády dosáhla perská říše největšího rozmachu a rozkvětu. Administrativně rozčlenil svůj stát do jednotlivých provincií (satrapií), jimž vnutil vysoce funkční byrokratickou správu. Podnikl rovněž účinnou správní, měnovou a vojenskou reformu. Dal budovat úctyhodné pozemní a vodní komunikace. Například jako první spojil průplavem Středozemní moře s Rudým. Panoval úctyhodných 36 let (v l. 522-486).

Naproti tomu další osudy Piláta Pontského už tak slavné nebyly. V důsledku krvavých represí, opět vyprovokovaných Židy, obrátili se Samařané se stížností proti němu k jeho nadřízenému, syrskému místodržiteli Vitelliovi. Ten judského prokurátora odvolal z jeho funkce a namísto něj dosadil Marcella. Právě když se Pilát r. 37 plavil do Říma, aby se tu ospravedlnil, došlo k zavraždění císaře Tiberia. Jeho nástupce, Gaius Calligula, odvolání nejen potvrdil, ale dokonce jej poslal do vyhnanství. Svůj život tak Pilát dožil ve Vienne (dnešní Francie), vzdálen od rodiny a přátel. Jedna pozdní, a tudíž nespolehlivá zpráva navíc uvádí, že svůj pád neunesl a spáchal sebevraždu. U Tacita a dalších autorů byl líčen „se sklonem k zášti a mimořádně zlostný“. Samotná bible ovšem toho dokladem není. V každém případě se však na Kristově pozemském soudci stoprocentně naplnila slova Písma: „Čeho se bojí bezbožný, to přichází na něj; ale čehož žádají spravedliví, dává Bůh (Př.10,24)“.

Závěr Pilátova života navíc potvrzuje ještě jednu biblickou pravdu. Lidský hřích nelze odstranit obmytím rukou či nějakým dobrým skutkem. Ba ani tím, že jiní hříšní lidé proklamativně přijmou zodpovědnost za naši vinu na sebe. Ostatně, nikdy v dějinách neexistoval na světě právní systém, ospravedlňující účast na vraždě zmiňovanou procedurou. A není divu! Jen si představme, jak by to vypadalo, kdyby si kterákoliv nátlaková skupina mohla vynutit na soudci smrt člověka a ten by byl v důsledku uvedeného právního precedentu nepostižitelný. To by přece znamenalo konec právního řádu. Pak už by si svým životem nebyl jist ani sám soudce. Čili (quod erat demonstrandum) nakonec i Pilátův příběh jasně prokazuje, že není možné žádným jiným způsobem dojít Božího odpuštění než skrze očistnou moc oběti Ježíše Krista, přijímanou Duchem a vírou (Žid.10.kap.aj.).

Ústřední osou naší studie se ovšem stala otázka, nakolik se člověk může při svém rozhodování spolehnout pouze na vlastní intelekt a svědomí. Samozřejmě jen tehdy, chce-li ve svém jednání zachovávat obecně uznávané společenské hodnoty a normy. Za ideální kritický model jsme si zvolili biblickou postavu Kristova soudce, Piláta Pontského. Bude tedy jen logickým završením našeho úsilí zformulovat nyní na základě podniknutého šetření výchozí odpověď. Ta bude velice prostá, leč zřetelná. Jak jsme si na judském prokurátorovi povšimli, měl všechny předpoklady učinit svobodné a správné rozhodnutí. Na území, jež spravoval, byl téměř svrchovaným pánem. Nechyběla mu inteligence ani dostatečné vzdělání. Z dnešního pohledu se jednalo o schopného jedince. A dokonce jsme u něj mohli zaznamenat i smysl pro právo a hlas svědomí. Přesto totálně selhal! Ne nadarmo dosud existuje úsloví: „Vidí do toho jak Pilát do kréda (tj.: rozumí tomu jako Pilát víře)!“ Kde se ale tedy stala chyba?

Osudový omyl u judského prokurátora - stejně jako u dnešních nevěřících – spočíval právě v přesvědčení, že má své rozhodování plně pod kontrolou, a tudíž může učinit, svobodně a nezávisle, správné rozhodnutí. Naproti tomu však Písmo učí o dědičném hříchu, pod jehož mocí se člověk nachází. A který jej pudí k zápornému jednání (srov. Ž. 51, 5-7). Už v době Piláta Římané znali heslo: „Trahit sua quemque voluptas (Každý je ve vleku svých požitků.)“. Jinými slovy: ať už si to kdokoliv přizná nebo ne, jeho volní jednání je značně zatíženo všemi negativními rysy vlastní povahy. Pýchou, sobectvím, závistí, ctižádostivostí, kariérismem, nejrůznějšími emocemi a dalšími povahovými vadami. Potvrzuje to i věda, zvaná psychologie. Podle uvedeného oboru se i ti nejinteligentnější jedinci minimálně ze 70-80 % rozhodují na základě iracionálních pohnutek.

Další vážnou překážkou správného rozhodování je samotná existence zástupce zla – satana. I tady si můžeme vzít na pomoc selský rozum. Tvrdíme-li totiž, že Bůh je ztělesněním dobra, pravdy a lásky, pak zde nutně musí působit bytost, byť naprosto nikoliv Jemu rovná, opačného charakteru. Jinak by přece uvedená Boží podstata ztratila svůj identifikační význam. Ďábel je navíc bytost, jež svými schopnostmi člověka značně převyšuje. A velice rychle vystihne naši slabinu. To jsme ostatně zřetelně postřehli právě u Piláta, když podmaněný lid náhle rozpoznal jeho slabou stránku: strach z očernění u císaře. A ani svědomí pak nebylo dostatečnou ochranou před spácháním zločinu. K ospravedlnění vlastní prohry mocnému prokurátorovi stačilo pouhé obmytí rukou. A vlastně si u tohoto aktu ani nemůžeme být jistí, zda k němu skutečně došlo, či zda jej Matouš, který jediný z pisatelů evangelií nás o něm informuje, nezmínil pouze symbolicky (Mat. 27, 24). Židovský znalec Nového zákona P. Lapide totiž tvrdí, že rituál „obmytí rukou v nevinnosti“ je ryze biblický (např. Ž. 18,21; 26,6 aj.)  a římské právo ho neznalo. Není momentálně v naší moci takový názor ověřit. Ovšem týž Lapide taky s poukazem na pozdní redakci čtvrtého evangelia tvrdí, že apoštol Jan, jemuž je jeho autorství připisováno, si rozhovor mezi Pilátem a Ježíšem, který mladší evangelia neznají a jenž si tudíž nemohl být schopen uchovat v paměti, prostě vymyslel (P. Lapide, Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí?, Brno 1995, s.87, 80). Tady lze ovšem fundovaně namítnout, že Jan jako jediný z Ježíšových učedníků svého Mistra v době zajetí a popravy neopustil a sledoval veškeré dění kolem Syna člověka až do samotného ukřižování (srov. Jan 18, 15-16; 19, 26-27). Jeho svědectví o Pilátově procesu s Ježíšem má tudíž jako jediné autentickou povahu. Že mnozí lidé naprosto nepotřebují ani takovou chatrnou šupinku na oči, jako obmytí rukou, je dnes jistě zbytečné dodávat. Ze snesených dokladů lze tudíž dovodit, že samotná představa naprosté svobody a nezávislosti v důsledku popření Božích ustanovení i samotné existence Stvořitele je značně iluzorní.

Měl ale tedy Pilát vůbec nějakou šanci obstát? Z uvedených řádků se zdá, jako by karty již předem byly rozdány. Přesto si troufnu tvrdit, že ze své prohry mohl ještě i vytěžit. Důkaz, mimo jiné, lze najít i v případě perského krále Dáreia. Lidská svoboda spočívá především v tom, že je zcela ponecháno na naší vůli, zda se rozhodneme jednat pod Božím vedením, nebo si jdeme vlastní cestou. To je totiž jediné rozhodnutí, které je nucen přijmout i satan, jenž jinak na rozdíl od našeho svatého Pána svobodnou vůli člověka naprosto nerespektuje. Ale i tato opravdu nezávislá volba má svůj rub. Jeho název, jak jsme si připomněli hned v úvodu, je zodpovědnost. Bůh nabízí svoji ochranu, vykoupení i zbavení nemilosrdných pout hříchu už tady na Zemi v Ježíši Kristu. Tedy právě v tom, který stanul tváří v tvář Pilátovi.

Pro toho, kdo nikdy nezažil lásku a moc Ježíšovu, se uvedená slova mohou zdát nadnesená. A přitom nejde o nic jiného, než jen vroucně zatoužit poznat toho, který dodnes skromně stojí opodál a čeká, až jej lidské srdce pozve dál. Nikoho však nechce tlačit násilím. Chceš-li, klopýtej si klidně se svým rancem, plným jedovaté výbavy. S tím nákladem, který ohýbá a láme lidské charaktery. Jenž zabíjí! A buď připraven nést za své jednání plnou zodpovědnost před Soudcem nejvyšším.

Na tomto místě nemohu vynechat ani moudrá slova svého učitele, T. Paly (KSb): „Bůh je skutečný mistr v tom, jak dokáže i ty naše věčné průšvihy dokonce obrátit v náš prospěch! Musíme se mu však k nim umět otevřeně a s důvěrou přiznat.“ A to je velice často těžkým soustem. I křesťané jsou totiž jen lidé z masa a kostí, podléhající nejrůznějším slabostem a selháním. I oni se mnohdy dotazují svého Pána o radu a vedení teprve, až už jsou po uši zabřednuti v nějakých problémech. Taky tudíž svým chováním připomínají Piláta. Ale pokud upřímně a s dětskou důvěrou přijmou Boží rámě, vycházejí z vlastních ran ještě posíleni. Neboť právě ve svých strastech se stávají svědky nevyvratitelné moci nebeského Otce. Ne až po smrti, ale přímo tady na Zemi znovu a znovu zažívají fyzickou přítomnost a působení živého Boha. Toho, jenž jim v bolestech na golgotském kříži vydobyl skutečnou svobodu i záchranu.

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz