(IN: MF Dnes – Vých. Morava XV, č.25, c4 ze 30. ledna 2004)
Význam frekventovaného pojmu „sexuální harašení“ dnes jistě není třeba nikomu objasňovat. A to i přesto, že slovní zásobu jazyka českého obohatil poměrně nedávno. Navzdory jeho novodobosti však způsob uvažování a jednání, který vystihuje, naprosto nijak nový není. Může nás o tom ostatně přesvědčit i následující příběh, poznamenaný do holešovských městských knih již v roce 1575.
Při provádění hlubších zemních prací v Holešově či Bystřici pod Hostýnem lze ještě i v současnosti narazit na zbytky starých sklepení. Jejich tvar chodby často svádí k domněnkám, že jde o pozůstatky tajných, únikových chodeb z nedalekého zámku. Budování těchto prostor v dávných dobách však mělo asi prostší příčinu. Souviselo nejen s rozšířením výroby piva, ale díky příznivému klimatu i pěstování vinné révy na tehdejší Moravě. Ač je to tedy k nevíře, pod řadou měšťanských domů obou sídlišť nacházely se v 16. století vinné sklepy a sklípky, kam si jejich držitelé ukládali produkty z vlastních hroznů.
Kam písaře dovedla ochutnávka vína
Právě někdy v předjaří nadepsaného roku vypravili se holešovští radní v čele se samotným purkmistrem do jednoho takového domu s vinným šenkem. Patřil místnímu fojtu Pavlu Střešňákovi, a zdá se tudíž, že šlo o posilování dobrých sousedských vztahů mezi zástupci města a představitelem jeho výkonné moci. Úředně se ovšem jednalo o „ohledávání vína“. Naproti očekávání však posezení nad pohárem vína málem přivodilo roztržku obou stran.
Aniž to sám tušil, hlavním hrdinou se měl stát městský písař Jan Sládek, který se koštování rovněž účastnil. Jak nasvědčuje záznam celého příběhu, přistupoval mistr brka a kalamáře k ohledávání vína až s mimořádnou služební horlivostí. Lze tak aspoň soudit ze skutečnosti, že jest „se od ouřadu holešovského ukrásti a do druhého sklípku, kde nějaký zelný hlávky, k sázení semen uloženo bylo“ zabloudil, přičemž i „viklán byl“ nejspíše zemskou tíží. Tím by ovšem patrně nedošlo ještě k ničemu mimořádnému. Ale jako naschvál narazil tam na fojtovu služebnici Kateřinu, dceru nebožtíka Jakuba Kose z Fryštáku.
Není jasné, za jakým účelem děvečka v těchto místech prodlévala. Známo je jen to, že se jí pokusil písař Janek vyhnout, což se mu však nezdařilo. A když ji tedy uchopil rukou – snad aby získal ztracenou rovnováhu, snad pro něco jiného – měl údajně „nějakých neslušných věcí a nenáležitých… po ní žádati.“ Tak to aspoň později uváděla ve své žalobě, podané u holešovské vrchnosti jejím hospodářem Pavlem Střešňákem, bratrem Kateřininým Pavlem Komínkem i švagrem Václavem Kašpárkovým.
Postup vyšetřovatelů
Stížností danou přímo na vrchnostenský úřad naznačil zřejmě fojt svoji nepodlehlost vůči městské radě. Brzy se ukázalo, že nemohl učinit lépe. Avšak z jiné příčiny. Holešovské panství totiž tenkráte náleželo urozené paní Anně ze Šternberka a její sestře, panně Elišce. Obě šlechtičny měly pověst laskavých a zbožných žen, ctících spravedlnost a pořádek. Rovněž v kauze obtěžování děvečky svého poddaného se osobně snažily zajistit řádný soud. Proto do Holešova pozvaly tři urozené přátele k rozhodnutí celé pře. Byli jimi: nejvyšší sudí Markrabství moravského Znata z Lomnice a na Říčanech, Karel ze Žerotína a na Starém Jičíně i Václav Gájovský z Gáje a na Žeranovicích. Jak jejich postup ukazuje, šlo o zkušené vyšetřovatele. I tak ovšem ještě dnes vzbuzuje obdiv, kolik práce si jmenovaní tři šlechtici dali s výslechy svědků, a vůbec s objasňováním celého případu. Zvláště, porovnáme-li je s vyšetřováním některých neblaze proslulých kriminálních činů v současnosti.
Pro Jana Sládka znamenal důsledný postup příchozích rozhodující obrat v posunu vah. Našli se totiž mezi konšely věrohodní lidé, kteří se shodou okolností stali svědky celého výstupu. Ti pod přísahou vypověděli, že se písař „nenáležitě nechoval… , nýbrž že jest dobrým úmyslem tak, jako by ji objíti chtěl a ruku na ni vložil, řkúc těmi slovy: „Nebuď děvečko tak zlá, musíš lidem rozuměti.“
Odkud vítr vál
V krátké době byl shromážděn dostatečně průkazný materiál, a mohl tak proběhnout soud. Ten se konal léta „léta Páně 1575 v pondělí po neděli Provodní (11. dubna) na zámku Holešově“. Zde moravský sudí Znata, Žerotín i Gájovský konstatovali, že prokázaná slova a jednání městského písaře nijak služebnici Kateřinu nepoškozují na její cti a počestnosti. Rozsudek tudíž zněl: „A poněvadž od přátel (myšleni příbuzní) ani hospodáře týž Kateřiny se na téhož Jana Sládka, podle žaloby naň učiněný, nic neukázalo ani toho dovedlo, aby co toho, což jeho cti a dobré pověsti na ublížení býti mělo, učinil, nemá to jemu na žádnou újmu poctivosti jeho nyní ani na časy budoucí býti.“
Došlo tedy k naprostému očištění písaře. Jistě v tom sehrálo svoji roli pochopení soudců pro přátelské obveselení nad pohárem lahodného moku. Navíc se odhalil motiv obvinění. Kateřina totiž neprozřetelně – patrně v zápalu emocí – vznesla v průběhu soudu ještě jedno obvinění. Stěžovala si, že „jedúc jeden čas s podzimku na vinobraní týž Jan Sládek, nějakými slovy úštipnými dotýkati a po ní povolávati měl.“ Prořekla se tedy služebná, že na Janka měla spadeno již delší dobu a pouze čekala na příhodnou chvíli, aby mu to mohla spočítat. Leč ani s druhou žalobou neuspěla. A své dobré pověsti, o níž dbaním se tolik zaštiťovala, nejspíše prokázala medvědí službu.
Jak kázal dobrý mrav, zbývalo ještě oběma stranám zavázat se, že vzájemný spor končí na vyneseném rozsudku, a více jej nikdy nebudou připomínat, tím méně se mstít. Páni navíc rozhodli, že se obapolný příslib pokoje spolu s ručením za jeho dodržení zapíše do městských knih. Tak se nám dodneška zachovala i jména přítomných ručitelů. Za Pavla Střešňáka slíbili rukou společnou a nerozdílnou Jan Brodský, Matyáš Chvalek, Matěj Komínek, Stach (Stanislav) Zámečník, Jan Pekař, Daniel Beránek, Matěj Chabale, Martin Machalec, Ondra Holandů ze Všetul a Jan Koza. Za Jana Sládka se zaručili Tomáš Hnát, Stanislav Křepčík, Jan Tučapský, Martin Mozkva, Jan Poledňák, Kuba Perdík a Stach Zámečník.
Pro jednu z holešovských sester – Elišku ze Šternberka – měl případ z vinného sklípku ještě svéráznou osobní dohru. Stala se totiž později manželkou Smila z Lomnice, bratra jednoho z pozvaných soudců. Její snaha zjednat svým poddaným spravedlnost tak možná došla odměny nalezením dočasného životního štěstí. Lze tedy zakončit naše vyprávění slovy Písma (Přísloví 13, 21): „Hříšníky stihá neštěstí, ale spravedlivým odplatí Bůh dobrým.“
Událost zaznamenává Červená kniha holešovská, uložená in: SOkA Kroměříž, AM Holešov, B-a 2, inv.č. 24/1.