(IN: ZVUK, jaro 2004, s.80-81)
Obec Chrósćicy (Crostwitz) byla české veřejnosti po dlouhá léta téměř neznáma. Pouze skalní příznivci nejmenšího slovanského etnika – Lužických Srbů – znali tuto ves nejen jako místo návštěvy T. G. Masaryka, ale zejména jako lokalitu s největším podílem (90%) lužickosrbského obyvatelstva v celém Německu. Díky podobnosti jeho jazyka s naším se zde doposud česky domluvíte prakticky všude: v obchodě, na poště, v hostinci i katolickém kostele.
Do širšího českého povědomí však Chrósćicy pronikly až teprve nedávno. Počátek nastal přibližně před dvěma lety, a to zásluhou Ministerstva kultu spolkové země Sasko, v jejímž distriktu se vesnice nalézá. Právě do kompetence uvedené instituce totiž spadala místní srjedžna šula. Vzhledem k již zmíněné koncentraci slovanského etnika šlo o jednu z pouhých dvou základních škol druhého stupně tzv. typu A, v níž se jako vyučovací jazyk předmětů uplatňovala lužická srbština. Na jaře 2001 uvedené saské ministerstvo oznámilo svůj záměr školu uzavřít. Odvolávalo se přitom na ustanovení zemských zákonů, které za nejnižší počet pro zachování třídy stanovují 20 žáků. Což v důsledku snižující se natality zde dnes už není možno splnit. Saská legislativa ovšem na rozdíl od té naší či států EU nepřipouští nižší limitaci pro jazykové menšiny. Škola však měla pro slovanskou mládež mimořádný význam. Umožňovala dětem osvojení srbské odborné terminologie základních vědních oborů. Tím se pro ně mateřština stávala funkčním pracovním nástrojem, v němž je možno vymýšlet, tvořit, konstruovat. Platí obecně, že pokud nositelé nejsou schopni plnohodnotně svůj jazyk používat, ztrácí pro ně jeho existence smysl. Navíc nesmírný význam měl už i sám pobyt v ryze srbském prostředí.
V důsledku uvedených skutečností vedl necitlivý krok úřadů ke zformování široké fronty odpůrců z řad těch, kdož si uvědomují jeho zhoubný dopad pro další trvání slovanského benjamínka. Do vlny protestů na počátku školního roku 2001/2002 (v Sasku často začíná již v srpnu – rotační systém) se vedle místní rodičovské a učitelské iniciativy zapojila převážná část lužickosrbské veřejnosti, opozice v saském zemském sněmu (sociální demokraté i SPD) a v neposlední řadě rovněž česká Společnost přátel Lužice a další organizace i jednotlivci z České republiky. Češi vzhledem k vlastní historické zkušenosti vždy citlivě vnímali jakékoliv zhoršení existenční situace maličkého lužickosrbského národa ze strany německých úřadů.
Do beztak vzrušené atmosféry však tragicky vpadly události 11. září 2001 v USA. Na znamení solidarity se aktivisté rozhodli slibně se rozvíjející kampaň za zachování druhého stupně v Chrósćicích předčasně přerušit. Saské ministerstvo delegovalo odpovědnost za školní infrastrukturu na okresy. Chrósćická záležitosti se tak dostala do kompetence vedení okresu Kamjenc (Kamenz, Kamenec). To přičiněním silné lobby CDU v prosinci 2001 schválilo uzavření místní školy z důvodu ekonomické nerentability. Za své vzala i naděje kladená do stížnosti podané u hlavního soudu v Budyšíně (Bautzen), který negativní rozhodnutí jen potvrdil. Nepomohly ani petice osobností kultury a pedagogiky z celé Evropy (rovněž z ČR), adresované přímo saskému ministrovi kultu prof. dr. K. Mannsfeldovi. V jednotné odpovědi na všechny přímluvné iniciativy a žádosti, pod nimiž nechybějí ani podpisy lidí ze Zlínska (za všechny např. ing. A. Kadlčíková, kancléřka University T. Bati, etnograf PhDr. K. Pavlištík, CSc., redaktorka Mgr. J. Brázdilová, historik PhDr. Pavel Krafl, Ph.D. a ředitelka Domu dětí a mládeže Astra Mgr. V. Bráblíková), ministerský rada Wolfgang Ihrcke zdůvodňuje akt v podstatě nerentabilitou provozu školy i ztíženou finanční situací. Nejasné zůstává, jakou souvislost s tím má v závěru jeho vyjádření informace o malé využívanosti příspěvku na zaměstnávání asistenta pro výuku cizího jazyka – češtiny v lužickosrbských školách. Takže jediné, co se zatím podařilo prosadit, je možnost, aby děti, jejichž rodiče si to přejí a jsou ochotni je vozit do obce Ralbicy (Ralbitz), mohly dokončit své základní vzdělání v tamní škole se srbskou výukou, která zůstala.
Určité naděje se ovšem ještě vkládaly do německého kancléře Gerharda Schrödera. Jeho vlastní politická strana, sociální demokracie, se k národním potřebám Lužických Srbů stavěla vždy s pochopením. Proto byla na 5. 9., u příležitosti kancléřovy návštěvy, svolána do Prahy demonstrace. Chtěla upozornit G. Schrödera na neblahou situaci srbského školství. Německý státník však opět prokázal, že demokracie je mu nade vše. Demonstrantům vzkázal: „Já, kancléř v Berlíně, jsem příliš malý pán na to, abych zemským vládám nařizoval, jaké školy mají zachovat (Lid.noviny 6. 9.).“
Dosavadní neúspěch všech jednání ještě více prohloubil nedůvěru malého etnika v jeho zastupující organizaci Domowina (nikoliv ovšem v kulturní instituce, jež zastřešuje). Je v tom i kus ironie – právě v Chrósćicích došlo k jejímu ilegálnímu obnovení v čase II. světové války. Jan Nuk, představitel Domowiny, sice k uzavření školy prohlásil: „Je to pro nás národní tragédie. Podporuji každého, kdo se proti tomuto rozhodnutí odvolá,“ řada Lužických Srbů je však přesvědčena, že jeho aparát za žádných okolností neměl až k uzavření školy nechat situaci dospět. Zápas o ohrožené právo na vzdělání v mateřském jazyce ovšem v Lužici ještě neskončil. Směřuje nyní především k prosazení změn v saském zákonodárství. Jinak se totiž naplní nápis jednoho transparentu zmíněné pražské demonstrace: „Srbové bez škol = Lužice bez Srbů“.