(IN: Zlínské noviny 6, č.2, s.4 ze 6.1.1995; MF Dnes 15, č.53, C4 ze 3.března 2004)
Mimořádnou roli v našich středověkých dějinách sehrávaly kostely. Plnily totiž nejen funkci náboženskou, ale stávaly se též místem – mnohdy jediným – kde se naši předkové mohli seznamovat s opravdovým uměním i nabýt nejzákladnějšího vzdělání. Díky pozemkovým fundacím a obdarováním ze strany světských vlastníků pak rovněž společensky pozvedaly své duchovní správce.
Na Zlínsku měl mimořádné postavení chrám ve Štípě. Svým stářím nejspíše předcházel kostely ve Fryštáku i samotném Zlíně. O jeho významu svědčí i skutečnost, že propůjčil pojmenování vesnici Kostelec. Stával totiž původně na kosteleckém chotáru. Je tedy docela možné, že předcházel i založení vlastní Štípy. V letech 1464-1466 už slyšíme i jméno místního duchovního pastýře. Právě z oné doby můžeme číst žalobu: „Kněz Mikeš, farář štípský, pohoním Alše z Zástřizl etc., z pěti a ze čtyřidceti hřiven grošů dobrých stříbrných, že mi drží dědictví mé od mého kostela v Lískách, ježto já k tomu lepší právo mám. Zná-li etc., chci to dskami pokázati. Škodu opovídám a poručníka činím pana Jiříka ze Šternberka, pána svého.“ Obsah zprávy nás nutí položit si zásadní otázku – kdy a jak přišel štípský kostel k majetku až ve vzdálené vesnici na Koryčansku? Bezpochyby dobře informovaný farář Mikeš se ve své žalobě odvolával na zemské desky. Zkusme tedy nahlédnout tam. A musíme zalistovat pěkně hluboko. Teprve k roku 1381 totiž můžeme objevit hledané údaje. Latinská zpráva nám zde oznamuje nabytí části osady Lísky mocnými lukovskými pány Zdeňkem a Ješkem ze Šternberka. Přitom už asi tolik nepřekvapí, že majetkový díl obce oba bratři získali od Protivce ze Zástřizl. Tedy předka žalovaného Aleše.
Od zmiňovaného zápisu do zemských desk uběhlo deset let, když v tomtéž pramenu opět čteme o majetku v Lískách. Tehdy jeden z bratrů – pan Zdeněk – dal svůj díl zaknihovat Mikulášovi ze Skalice. Naproti tomu druhý Šternberk, Ješek, naložil se svojí částí majetku diametrálně jinak. Jak už lze asi předpokládat, obdaroval jím právě sakrální stánek ve Štípě. Ve snaze naklonit si co nejvíce nebe (a přiznejme si, že nepokojný pan Ješek toho opravdu měl zapotřebí) přidal k ročnímu platu 4 ½ hřivny (= 288 grošů pražských) v Lískách ještě i 4 hřivny mínus 4 groše (= 252 grošů pr.) v Pačlavicích. O uváděné donaci se dozvídáme v roce 1391 ze zápisu, jímž tehdejší moravský panovník Jošt vyjádřil souhlas a potvrdil obdarování, ale vymínil si povinnost odvodu zemské berně z těchto platů. Jeho zaznamenání má pro nás ještě jeden důležitý význam. Je nejstarší písemnou zmínkou o existenci Štípy. Již v době jejího pořízení ovšem platila jedna stará, smutná pravda. Totiž, že shoda mocných má jen krátký život.
Sotva stačil inkoust záznamu oschnout, už si oba jeho aktéři veřejně vyhlašovali nepřátelství. Příčinou se stalo vymření světlovské větve Šternberků, a tedy otázka dědění rozsáhlého příslušenství hradu Světlova a zlínských statků. Moravský markrabě navzdory vzneseným nárokům Ješkovým postoupil odumřelé světlovské zboží sestřenici Alberta – posledního mužského příslušníka linie – Elšce ze Šternberka. Zlín si pak dokonce nějaký čas sám ponechal. Tím ovšem v Ješkovi Lukovském probudil nesmiřitelnou zášť. Ačkoliv však poté mezi oběma stranami řinčely zbraně, zůstal už nadále díl v Lískách nezpochybněn v majetku štípského kostela. Tedy až do chvíle, kdy jej uzurpoval již zmíněný Aleš ze Zástřizl.
Už v době, kdy došlo k nadání chrámu ve Štípě, stávaly se písemné dokumenty závažnou právní pojistkou. Chránily spolehlivě své příjemce před případnými nároky zpochybňovatelů a soupeřů. Vedle nich jevila se ústní svědectví jako nespolehlivá a na soudech neobstála. Z toho důvodu zvyšoval se počet vydávaných listin a deskových zápisů. Naši předkové stále méně spoléhali na veřejné sliby i přísahy a o to více požadovali písemné fixace právních aktů. Nárůst vydávaných dokumentů a snahy o jejich ochranu pak vedly k budování speciálních úložných prostor – archivů. Zvláště vzdělanější církev pochopila, že mít bezpečně a přehledně archivované doklady znamená nejjistější vlastní právní ochranu. U šlechty však ještě dlouho přetrvávala nepořádnost a spoléhání se na čest. A to dokonce i přes velkolepý příklad samotného Otce vlasti – Karla IV. – který pro umístění korunního archivu nechal v letech 1348-1365 zbudovat hrad Karlštejn. Ale písemné doklady neměly všechny stejně průkaznou hodnotu. Nejvyšší právní záruku poskytovaly právě zápisy do již zmíněných zemských desk. Již v letech 1389, 1397 a 1408 se soud zemský v Čechách usnesl, že „nad dsky paměti žádné jiné není a desk nemuož přesvědčiti.“ Stejná zásada platila i na Moravě. Nejstarší zdejší právní kodex – Tovačovská kniha – o tom podává výmluvné svědectví: „Dsky… více nežli které jednání jiné váží a jako řkúc, všeho práva konec a všech jistot jistota jsú.“ Svědectví desk stíralo jakákoliv svědectví jiná. To ostatně bylo příčinou, proč se do nich „trhové“ zápisy vlastně pořizovaly.
Rozhodující význam deskového svědectví pro vynesení spravedlivého rozsudku si uvědomoval i kníže Viktorin Münsterberský (syn Jiřího z Poděbrad) a páni na moravském zemském soudě, před něž se dostala Mikešova žaloba. Bezprostředně ověřit knězovo tvrzení nahlédnutím do vzpomínaných záznamů si však nemohli. K tomu je zavazoval neúprosný přístupový rituál, který bezpečně chránil desky před jejich zneužitím. Proto se soudcové v lednu 1466 rozhodli odročit celou záležitost k následujícímu sněmu do Brna. Tam měl být přinesen i výpis záznamu, na nějž se farář Mikeš odvolával. V Brně se ukázalo, že štípský duchovní spravuje svůj farní archiv opravdu pečlivě. Doklady, jak jsme si to už v průběhu šetření mohli sami ověřit, svědčily ve prospěch jeho kostela. Proto mohl být roku 1466 konstatován na zemském soudě sice stručný, ale jednoznačný rozsudek: „Mezi knězem Mikšem, farářem štípským a Alšem ze Zástřizl kníže milost a páni nalezli; poněvadž kněz Mikeš dczkami prokázal, že k tomu platu v Lískách on lepší právo má!“ Tento, pro nás dnes málo srozumitelný, výrok znamenal farářovo naprosté vítězství.
O knězi pak již dále neslyšíme. Jeho jméno nečteme ani v opisu darovací smlouvy, jíž Václav z Hiršfeldu, písař ve službách zmíněného Jiříka ze Šternberka a Lukova, postoupil „v ten pátek před svatým Egidiem (31. srpna) 1464 svoji lukovskou louku „Pod vápenicí“ kostelu ve Štípě. Z dokumentu však zaznívá hluboká zbožnost a opravdová víra lukovského písaře. Můžeme tedy i tento skutek připsat působnosti pozoruhodného člověka, jakým štípský farář Mikeš určitě byl.
Dnešní kostel ve Zlíně-Štípě