(IN: MF Dnes-Východní Morava XII, č.22 z 26.1.2001, s.6)
Celý spor o dědictví po Matěji Smětáčkovi se odehrál na počátku 17. století. A právě v době, kdy se dočasně Morava naposledy politicky oddělila od Čech. Vlastně neobvyklou kauzu zavinil sám nebožtík. Či spíše – o mrtvých jen dobře – nejasná formulace v posledním bodě jeho testamentu. Zde totiž zesnulý ohledně majetku, drženého v Tovačově, ustanovil: „Cožkoliv více statku mého jakéhokoliv zůstává, to přátelům (rozumí se příbuzným) svým nejbližším poroučím“. Jak už to v podobným případech chodí, okamžitě se o zmíněnou pozůstalost hlásili hned dva uchazeči. A každý z nich svorně tvrdil, že tím nejbližším příbuzným je právě on.
Prvním nápadníkem dědictví byl Matějův strýc, Eliáš Smětáček. Žil tenkráte v (Uherském) Hradišti, odkud vznesl své nároky na právo města Tovačova. Aby je náležitě podepřel, obvinil druhého kandidáta, Matějovu vlastní matku Annu z Napajedel, z odporného hříchu, jehož se měla v minulosti dopustit. Ta údajně po smrti svého prvního muže porodila tři nemanželské děti (pankharty), přičemž první z nich prý dokonce zamordovala. Proto „pak popravním mistrem vymrskána a z města vyvedena byla, takže až posavád do města Tovačova nesmí“! Sám zesnulý syn prý „pro její nešlechetné chování toliko posměchu a hanby se dočkal spolu s námi, přáteli krevními, takže se za ni styděti ani k ní za živnosti se znáti nesměl“. Tím též Eliáš odůvodňoval svůj požadavek, zamezit Anně přístup k městským knihám, kde se vedla evidence pozemkového majetku, neboť tyto spisy „nepoctivým lidem sloužiti nemohou podle práva“. Domníval se tudíž milý uchazeč, že tím napajedelská měštka pozbyla všech práv k synovu majetku. A poněvadž mu jeho sokyně a její současný manžel Urban (tím že si ji vůbec vzal) v počestnosti rovni nebyli, odmítal předem s nimi jakýkoliv soudní spor. Vždyť by mohla utrpět jeho vlastní dobrá pověst!
Aniž bychom některé straně chtěli nadržovat, musíme již nyní říci, že paní Anna možná něčím opravdu zapřičinila smrt svého dítěte, rozhodně se však nedopustila úmyslného zločinu. Na ten totiž soudobé právní normy znaly pouze jeden jediný trest. Ztrátu hrdla! Dnešním pseudohumanistům se může zdát takový ortel přehnaně krutý, ale 17. století jej vnímalo jinak. V očích soudobých vykonavatelů práva šlo naopak o akt křesťanského milosrdenství! Z jejich pohledu kající se odsouzenec sice v důsledku popravy ztrácel tělo, ale jeho duše tím zůstala zachována pro život věčný. Jejich vnímání dobra a zla tenkráte (u důsledných křesťanů se tak děje i v současnosti) totiž podléhalo interpretaci biblických pokynů. V našem případě by se konkrétně jednalo o ustanovení apoštola Pavla věřícím do řeckého města Korint. Skutečnost, že Matějova matka zůstala naživu, však svědčí o tom, že jí bezpochyby prokázána úkladná vražda nebyla.
Nyní se tedy podívejme, jakým způsobem se hájila obviněná strana. Obhajoby nařčené ženy se ujal sám její manžel Urban, a dlužno předeslat, že si počínal velice moderně. Začal poukazem na její mateřství. Zesnulý přece odkázal tovačovský majetek nejbližším příbuzným. A kdo může být člověku blíže, než jeho vlastní matka, která jej pod srdcem nosila, v bolesti na svět přivedla, řádně vychovala i liternímu umění učiti dala. Dále napajedelský měšťan tvrdil, že kdo jeho manželka dříve byla, o tom on nic nevěděl. Než co ji zná, chovala se řádně. A poněvadž za své provinění už dostatečně potrestána a také před Pánem Bohem pokání činila a dosud činí, nemají se ty věci více při právu vzpomínat. Navíc sám Matěj Smětáček ve své závěti ustanovil připadnutí projednávaného dědictví „nejbližším“ a nikoliv „poctivým“ příbuzným. Zdá-li se to jeho strýci správné, ať ji tedy žaluje kvůli ztrátě počestnosti, ale tady se jedná o kauzu příbuzenské vzdálenosti. Směšoval tedy hradišťský měšťan Eliáš dvě věci, jež spolu nesouvisely.
Naposled ještě Urban nezapomněl podotknout, že i on teď jako muž Matějovy matky patří do nejbližší rodiny. Bude-li se tudíž sporný majetek dělit, nechť je pamatováno i na jeho podíl. S tímto závěrem si tovačovští konšelé lámali hlavu asi ze všeho nejmíň. Ke cti jim ovšem slouží, že vůči oběma stranám zachovali vzácně nezaujatý postoj. A protože vskutku nevěděli, jak věc spravedlivě rozsoudit, dotázali se do Olomouce, kde se pro ně nacházela vyšší právní instance. A právě odtud taky obdrželi šalomounskou odpověď.
Naučení z Olomouce nepřišlo hned. Ačkoliv radní v Tovačově svoji žádost napsali již v pátek po sv. Františku (5. října) 1607, zpráva Olomouckých nese datum 22. května 1609. To prozrazuje, že si ani v Olomouci příliš jisti nebyli. Snad proto se poté usnesli na kompromisním řešení. Jak sami uvedli, „nešlechetné chování v svobodě (za vdovství) páchané z práva saského ženě na poctivosti, ale ne na spravedlnosti k újmě jest“. Annin nárok tedy nebyl podmíněn stavem její počestnosti. Konšelé dále dospěli k závěru, že obě strany jsou nejbližšími příbuznými zemřelého. Nakonec tedy rozhodli, aby se o pozůstalost podělili rovným dílem. Kdo čekal více, byl zklamán, kdo méně, naopak spokojen. A my se dnes už můžeme jen obdivovat smyslu našich předků pro právo a spravedlnost.
Událost zaznamenává Tovačovská kniha ortelů olomuckých s.69-73.