(IN: Živé slovo 37, č.2, z 1.června 2005, s.20-21)
Při slově „válečník“ si jen stěží dokážeme vybavit zbožného člověka. Vždyť jde o muže, jemuž ničivá, vražedná válka skýtala obživu i cestu ke kariéře. Již sama nutnost vzbuzovat u otrlých bojovníků kázeň a poslušnost vyžadovala potlačení osobních citů a mnoha ohledů. Tím více nás proto ohromí zjištění, že jeden z nejslavnějších českých válečníků, Petr Aksamit z Kosova a Plavče, velice pečlivě naslouchal slovům bible, a dokonce při ustanovování vojenských řádů prakticky dbal vzorů Božího jednání. Tato jeho prostředí naprosto neobvyklá akceptace učení evangelia ostatně překvapovala i jeho protivníky. Právě jednomu příslušníku opačného tábora, Eneáši Sylviu Piccolominimu, autoru slavného díla o českých dějinách a pozdějšímu papeži Piu II. vděčíme za písemná svědectví o této originální pozoruhodnosti.
Část jedné jeho zprávy jsme se rozhodli uveřejnit i na stránkách Živého slova. Podáváme ji podle překladu slovenské historičky Alžbety Gácsové(†), pořízeném v padesátých letech minulého století. Jeho původní latinský text, bohužel, jsme dosud neměli příležitost shlédnout. Ještě dříve však, než-li přistoupíme k publikaci autentického svědectví, dovolujeme si poněkud přiblížit jeho hlavního hrdinu i dobové okolnosti.
Jeden z největších českých válečníků
Petr Aksamit náležel k plejádě drobných českých zemanů XV. století, které chudoba přinutila provozovat jediný stavovsky přijatelný způsob zaměstnání urozeného člověka – vojenské řemeslo. Uplatnění našel v táborských rotách, jež se po skončení husitských válek nechaly najímat do služeb vládnoucí dynastie i cizích panovníků. K roku 1440 se Petrovo jméno (Axamithus) poprvé připomíná v uherských kronikách. V tom roce přichází ve vojsku slavného vojevůdce Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko, aby zde hájil nároky sotva narozeného Ladislava Pohrobka na uherský trůn. Vedle něj se už tenkráte objevují i tři jeho nejznámější spolubojovníci: Jan Talafús (Talephus), Jan Keřský (Chelzecus) a Slováčko (Zlowachus). V roce 1443 se jim podařilo ovládnout Spišský hrad, kde o několik let později zastihujeme Petra na postu místního hejtmana. Odhodlaně pak stál na Jiskrově straně v zápase s jeho mocným rivalem, Jánošem z Hunyadu.
V jedné důležité věci se však oba věhlasní válečníci lišili. Zatímco Jiskra byl katolík, Aksamit neochvějně vyznával utrakvismus táborského směru. Spišský hrad se tak pod jeho vládou stával již v průběhu čtyřicátých let XV. století baštou pozůstalých husitských rot i ohniskem šíření kalicha na Slovensku. Dokládá to i žádost uherského sněmu v roce 1449, který vyzýval papeže k finanční podpoře války proti Jiskrovi a jeho „nevěřícím“ žoldnéřům s tvrzením, že jejich vlivem už celé oblasti v zemi přijímají pod obojí způsobou. Šlo bezesporu o nadsazenou, prospěchářsky motivovanou argumentaci, nicméně již sama skutečnost, že do vojenských bratrstev vstupovali vedle Čechů v nemalém počtu i Slováci, Poláci a Rusíni, opravňuje předpokládat určité srovnávání se ve víře alespoň u nejbližšího okolí. Nezanedbatelnou roli jistě sehrála i domnělá neporazitelnost jejich zbraní, jež se projevila třeba právě fiaskem pompézního tažení Hunyadyho strany na podzim r. 1449, a která nutně vzbuzovala otázku po příčině „zázračných“ vojenských úspěchů.
Sotva načas pominulo nebezpečí, došlo nenadále k roztržce mezi Petrem a Janem Jiskrou. Aksamit vystoupil ze služeb Ladislavových, ale východní Slovensko neopustil. Z rozptýlených námezdných vojenských rot dokázal vytvořit samosprávnou, nezávislou organizaci. Při jejím budování se řídil právě biblí. Řadoví bojovníci, rotmistři i hejtmané se navzájem oslovovali „bratře“. Odtud plynulo i jejich označování „fratres (bratři, bratříci)".
Měsíční žold se vyplácel podle Kristova podobenství o dělnících na vinici
Velení bratříků bylo kolektivní. To znamená, že bez ohledu na dominantní postavení Petrovo o všech závažnějších věcech rozhodovala podle apoštolského vzoru dvanáctičlenná rada. Když například v závěru roku 1455 Bardějovští rozhlašovali, že Aksamit „sobě volně chtěl válku počíti“, hejtman je ve zvláštním listu upozornil, že o tomto dramatickém kroku rozhodne až porada s bratry. On sám s nimi „přátelsky chtěl bydleti.“
Měsíční žold se podle Kristova podobenství o odměně dělníků za práci na vinici Páně (Mat. 20, 1-16) vyplácel pravidelně ve stanovený den a ten, kdo se přidal až třeba na konci období, dostával stejnou částku jako zbrojnoš, sloužící celý uplynulý měsíc. Některé další aplikace novozákonních textů ve správních řádech bratrstva bude možno ještě dále vyčíst ze zprávy Eneáše Sylvia.
Skutečně mezinárodní věhlas si Petr Aksamit získal poté, kdy král Ladislav na naléhání Hunyadyho strany odvolal Jana Jiskru v prosinci 1452 z Uher a v únoru následujícího roku zbavil všech hodností i tamních majetků. Řada jeho pozůstalých hejtmanů (Čechů, Slováků i Poláků) ve snaze udržet si získané postavení se přidružila k bratříkům, jejichž vůdce na odchod z východního Slovenska vůbec nepomýšlel. Naopak projevil netušenou aktivitu. Právě totiž v době, kdy jeho bývalý velitel okoušel hořkost nevděku, v Čechách zemský správce Jiří z Poděbrad ovládl Tábor a potlačil místní, pokročile utrakvistický náboženský směr. Jeden vypuzený kněz táborského ritu údajně nalezl útočiště u Aksamita. To byl zřejmě zásadní impuls k velkolepému podniku Petrovu. Vůdce bratříků dal se do budování Tábora ve své nové vlasti. Příhodné místo nalezl na Zelené hoře u Hrabušic. Ve Spiši tak roku 1453 vyrůstalo hrazené centrum bratrského svazu, jež mělo převzít duchovní odkaz vzdáleného husitského města na řece Lužnici.
Bratříci nebyli bojovníky za sociální spravedlnost a rovnost, ale především tvrdí a otrlí chlapi
Aksamitovi bohužel nebylo dopřáno svůj stavební záměr dokončit. Dvůr Ladislava Pohrobka nemohl připustit, aby se část Slovenska vymanila z jeho poddanství i církevní autority. Sám král se účastnil organizace válečného tažení do Spiše, v němž významnou roli sehráli žoldnéři najatí v Rakousích a na Moravě. Ladislavova armáda, vedená starším synem Jánoše Hunyadyho, oblehla nedostavěný Tábor. Statečný odpor obránců však útočníky přiměl ke kompromisní dohodě. Bratříci za výkupné vydali svoji pevnost a získali právo volného odchodu. Poté byl Tábor dobyvateli rozbořen. Aksamit ovšem vyšel z války neporažený, což mu přineslo neobyčejný věhlas. I tak významný panovník, jako byl císař Fridrich III., uzavíral s bratrstvem smlouvy coby se svrchovanou mocností. A králi Ladislavovi nakonec nezbylo jiné řešení, než Petra najmout zpátky do svých služeb. Stal se královským hejtmanem na hradě Plaveč, který on už beztoho předtím získal za finanční a vojenskou pomoc od liptovského a oravského župana Petra Komorovského z Likavy do své moci. I nadále však zůstával hlavou vojenského bratrstva, jak dokládá jeho vlastní titulace „supremus capitaneus fratrum (nejvyšší hejtman bratří)“.
Neradi bychom ovšem ve čtenářích navozovali či podporovali mylnou představu, kterou o bratřících v poplatnosti své propagandě vytvářel minulý komunistický režim. Nešlo o žádné bojovníky za sociální spravedlnost a rovnost lidu. Byli to především tvrdí, houževnatí a často i nesmlouvaví muži. Vůči obyvatelům území pod svojí správou vystupovali jako vrchnost a vyžadovali běžné poddanské dávky. Za to jim poskytovali ochranu a pomoc při nenadálém postižení (např. požáru). Odhaduje se, že jich v době největšího rozmachu bylo až cirka 15 tisíc. Takové množství nemohlo jimi spravované území uživit. Museli si tudíž na sebe vydělat. A to rozšiřováním ovládaných oblastí za dobývání i budování nových fortifikací, též pořádáním kořistnických výprav do Dolních Uher. Zdaleka ne všichni jejich příslušníci hledali inspiraci v Božím slově. Na jádro, tvořené převážně bývalými hejtmany a žoldnéři Jana Jiskry, se nabalovaly též pochybné existence nejrůznějších lupičů, lapků a nepokojných zemanů z oblasti celých Horních Uher. A řada z nich si i po vstupu do bratrstva počínala jako bezohlední škůdci, takže nezbylo jiným hejtmanům a správcům, než proti vlastním zakročit se zbraní v ruce.
Jak už jsme nadepsali hned v úvodu, nesmírně zajímavé svědectví o bratřících, a zvláště o jejich vůdci nám zanechal diplomat ve službách Fridricha III. Eneáš Sylvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.). V době, kdy psal o událostech na východě Slovenska, pobýval sám ve Vídeňském Novém Městě a zprávy tedy dostával jen prostřednictvím Aksamitových nepřátel. Jako klerik ostatně k jeho protivníkům sám patřil a jeho postoj se odráží i v uváděné relaci. Nijak zvlášť to však neubírá na její hodnotě. Z jeho listu s datem 12. června 1453 vyjímáme:
„Když se (Aksamit) doslechl, že Jiskru vyhnali ze Spiše, přičemž tento kraj zůstal bez vojska, shromáždil nemalou bandu lotříků, a aniž byl dosazen na jeho místo, vtrhl do kraje. Jednak útokem, jednak lstí dobyl dva hrady, chráněné přírodou a umělým opevněním. Potom rolníky usazené v nechráněných dědinách a mečem i ohněm zastrašené donutil, aby mu odevzdávali potřeby nezbytné pro živobytí, odváděli pravidelné daně a na každý jeho pokyn mu byli k službám. Když na několika vhodných místech vybudoval opevnění a usadil v nich posádku, i opevněná města učinil si poplatnými. Potom, šelma jedna, protože prohlédl, že v mocné zemi se nebude smět dlouho rozpínat bez větších šiků, využil svoji českou vynalézavost a vymyslel si dobré lákadlo, kterým si přivábil mnoho ozbrojenců z nejbližších krajin. Všem, kteří by pod ním chtěli bojovat, slíbil žold: jízdnému týdně 1 zlatý, pěšákovi půl zlatého a každému rovný podíl ze všech daní a kořisti. A cokoliv z dávek a loupeží nashromáždí, to se společně uloží. Když pak nadejde předem stanovený čas dělení, každému se vyplatí zasloužený žold. Zbytek se rozdělí podle hlav, ale tak, jak je zvykem u Čechů (husitského vyznání), ve všem se odvolávajících na evangelium. Ti, co se přidají k vojenskému spolku poslední den v měsíci, dostanou ten samý žold jako takoví, kteří sloužili celý měsíc. Neboť, praví Aksamit, tak učí evangelium, podle kterého dělníci, přicházející jako poslední, se rovnají těm, jež přišli prvé hodiny.
Když se pověst o tomto roznesla, všichni, koho neřest, bída a svědomí vyhnali z domu, utekli se k Aksamitovi, který z nich sestavil vojsko, čítající už pět tisíc bojovníků a budil strach i hrůzu nejen ve Spišské stolici, ale po celých Uhrách. Ani Jan Hunyady, gubernátor, nemůže potlačit expansi tohoto člověka, ač často potlačil větší povstání a zničil početnějších nepřátel, napadnuvších krajinu. Jednoduše se totiž neopováží klást odpor záměrům tohoto uzurpátora, kterému tajně podali ruku i někteří zemští páni, jimž se zdá správcovství Jana Hunyadyho předlouhé a velmi tíživé. Proto byl král Ladislav přivoláván, aby se vypravil proti těm zbojníkům do Uher, pokud nechce slyšet o velkých nepokojích v království…“
List Jana Talafúse z Ostrova a Hukvald Bardějovským, jenž dán na Richnavě 9. dubna 1455.