Bľažij Nawka
(IN: Česko-lužický věstník 20, č.3, 2010, s.18 / foto B. Nawka 1956, Serbski institut v Budyšinje, Serbski kulturny archiw)
Velikonoční ohně patří do okruhu obecně známých jarních ohňů, které se dnes soustředily především na noc Walpuržinu (Filipojakubskou) ze 30. dubna na 1. května a které jsou pod názvem „pálení čarodějnic“ dosud živé. Všechny tyto jarní ohně sahají do oné doby, kdy se věřilo na různé dobré a zlé přírodní duchy a kdy se je člověk pokoušel různými magickými jednáními a obyčeji příznivě ovlivnit. K tomu sloužily mezi jinými prostředky taky plameny. Tak čteme například u P. Sartoriho (Sitte und Brauch III, Zeiten und Feste des Jahres, Leipzig 1914) o velikonočních ohních toto: „Ohně září, pole se stávají úrodnými, domy jsou chráněny proti nemoci a neštěstí požáru. V oldenburském Münsterlandu věřili staří mužové a ženy, že musí vyjít z domovních dveří ven, aby alespoň viděli velikonoční oheň, i když pouze z dálky. Také se v plamenech spalovala atrapa zemřelé Zimy (s. 150, pozn.14).“ Velikonoční oheň platil za oheň posvátný.
O velikonočním ohni v Dolní Lužici nám E. Müller (Das Wendentum in der Niederlausitz, 2 Auflage, Cottbus 1921) podává tuto zprávu: „Při přinášení vody o velikonoční noci ve 12 hodin se zapalují velké ohně u toků. Chlapci při nich střílívají z pušek (Gros-Lieskow/Liškov, Skadow/Škodow, Schmellwitz/Chmjelow), šťoufají se navzájem do ohně, anebo přes oheň skáčou (Striesow/Strjažow, Tauer/Turjej). Taky zapalují zuby vidlic nebo stará košťata od ohně (Striesow) (s.159). Až potud několik údajů k tématu z etnografické literatury. Jak ale vypadá velikonoční oheň dnes, existuje ještě něco takového? Odpověď na tuto otázku má podat následující zpráva, jejímž základem je osobní zážitek z roku 1956 v Dolní Lužici.
Na Bílou sobotu 31. března 1956 jsem se vydal do krajiny u Peitze/Picnja. Když jsem přišel k jednomu známému, začínalo se už šeřit. Po srdečném pozdravení se mezi námi rozvinula vzrušená debata o srbských velikonočních ohních v Dolní Lužici. Přitom jsem se dozvěděl, že se o velikonoční sobotě zapalují nejenom veliké ohně, nýbrž už odpoledne a navečer také stará a uschlá tráva na loukách a pastvinách. To jsou však prý jen nepatrné začátky velkých ohňů, které jsou zapalovány teprve okolo půlnoci. Byl jsem nyní velmi napjatý a zvědavý na všechno, co se mělo stát v nejbližších hodinách. Venku se teď již zcela setmělo. Byli jsme právě u příjemné večeře, když nás překvapil oheň v sousední vesnici. Vyskočili jsme každý na své jízdní kolo a spěchali k místu. Avšak brzy se ukázalo, že někdo zapálil pouze malý keř. Pak jsme jeli dále. Bylo už 21 hodin, když jsme v další vesnici vstoupili do hostince. Vesničtí mladíci se zde již shromažďovali. Přicházeli ještě další a další chlapci, ale žádná děvčata. Pálení velikonočních ohňů je totiž výlučně záležitostí jinochů. Sedli jsme si za stůl k chlapcům, abychom se lépe poznali. Když jsme byli v nejlepší zábavě, vyšli najednou někteří chlapci ven. Za nimi následovali brzy všichni ostatní. Na návsi byl pak stručně prodiskutován další plán. Jedna skupina šla do levé části dědiny, druhá se dala napravo. Ptal jsem se na vůdce mládeže. Avšak ten neexistuje. Zde tedy vládne kolektiv a bylo velmi zajímavé pozorovat, jak všechno probíhalo organizovaně bez ostrého rozkazovacího tónu. Připojili jsme se k pravé skupině. Obě části chlapecké komunity nejprve hledaly nějaký polní vůz, který by mohly tajně získat. Radily se, ke komu by mohly jít, kdo by měl dobrý a lehký vozík atd. To však probíhalo velice rychle a už jsme směřovali k prvnímu dvoru. Brána byla ihned dokořán otevřena, potichoučku se někteří vkrádali do stodoly, popřípadě do šopy. Obyvatelé usedlosti především nesmějí nic zpozorovat. Běda hochům, holemi a pěstmi by je rozháněli, přičemž povyk asi sehrává důležitější roli než rány. Je zvykem, že se chlapci nesmějí pouštět do potyček. Jenom domovní dveře smějí přidržovat, aby nikdo z domu nemohl ven, avšak bít se nesmějí. Netrvalo taky dlouho a už pádili chlapci za hlasitého volání a křiku z prvního selského stavení opět ven. To jim však nikterak nevadilo. Podnikavě táhli k dalšímu selskému stavení. Nyní obklopili někteří z nich okamžitě domovní dveře a drželi je pevně za kliku, zatímco ostatní se opět rozhlíželi po nějakém vhodném voze. Avšak brzy zase vyšli ven. Tamní vůz byl totiž plně naložen. Teprve ve třetím stavení se záměr konečně zdařil. Netrvalo nijak dlouho a chlapci už jásavě pádili s vozem dolů po vesnické silnici. Sotva byli ze selského stavení venku, tu už také přicházela selka, hlučně nadávajíc a křičíc: „Wšykne luźe maju woze a rowno naš dejśo braś!“ Avšak chlapci se málo starali o takovou lamentaci a plni dobré nálady spěchali na okraj vesnice. Někteří vedli vůz za oj, jiní ho v klusu postrkovali. Na konci vsi zastavili a nabírali dech. Čekali nyní na druhou skupinu, která se také brzy dostavila. V temné noci nastalo hledání starého, nepotřebného dřeva a jiného palivového materiálu. K němu patřily též staré věnce ze hřbitova. Veškeré shnilé a nepotřebné, které lze nějak sehnat, se na vozech sváželo k tradičnímu místu za vesnicí pod starý buk, kde se odjakživa každoročně zapaluje velikonoční oheň. Kdo například strhl starou šopu anebo něco podobného, ten musí kusem dřeva přispět na tento oheň. Tak se postupně nashromáždila pořádná hromada dřeva, která čněla vysoko do černé Velké noci.
Už se však přiblížila půlnoční hodina a bylo načase rozdělat oheň. Všichni zúčastnění stáli kolem vzniklé hranice a netrpělivě hleděli na zvolna se rodící plameny. Konečně obrovský oheň ozářil temnou velikonoční noc. Hoši si přitáhli celé balíky slámy, které rozprostřeli, aby sedíce nebo ležíce na nich pozorovali oheň a hřáli se. Přitom se zpívalo a prováděli různé šprýmy. Po určité době oheň dohoříval, někteří přes něj přeskakovali a prováděli jiné kousky. Jiní se opět vydali do vesnice, aby tam prováděli různé legrácky. Vysazovali vrata z veřejí, zakrývali komíny, rozebírali žebřiňáky atd. Rozpustilosti se zcela podobají řádění, o němž můžeme u P. Sartoriho číst toto: „Mládež přispívá mohutným křikem a hlukem k zapuzení škodlivých bytostí, které se někdy pokouší napodobovat v divokém počínání. Snad má taky obyčej, pěstovaný v noci májové (který jsme ostatně poznali také za jiných nocí), provádět různé neplechy s pohyblivými věcmi na ulici, vozy a pluhy zavléci někam, nebo je dokonce posadit na střechu a podobné věci, původně za účelem zapudit démony. Ještě jednou vzplanuly na výšinách a pahorcích hořící ohně, které žehnají polím i nivám a zahánějí čarodějnice. Někdy je spálena zvlášť upravená „čarodějnice“ v plamenech (s.171-172).“ Hoši zůstávají u velikonočního ohně, na který stále trochu dřeva přikládají, až do ranních červánků. V této době začíná dívčí část vesnické mládeže s tradičním velikonočním zpěvem. Chlapci se potom rozcházejí domů. Tímto způsobem se takříkajíc střídají ve velikonoční stráži.
Ze všeho toho je patrné, že velikonoční oheň je bývalým pohanským jarním ohněm, který musel okolí chránit před zlými vlivy světa duchů a všem polím, loukám, domům, stájím, lidem i zvířatům požehnat a především je uchránit před veškerým zlem. Je to tedy očistný oheň, který měl vyčistit svět probouzející se přírody a přede vším zlým a zkázonosným chránit. V Dolní Lužici, jakož i v okolí Slepa v severní Horní Lužici se koncentrovaly tyto jarní ohně do období velikonoc, zatímco v ostatní Horní Lužici se zapalují o Walpuržině noci. Oba jsou však původem prastarými jarními ohni. Proto ta velká podobnost mezi průběhem velikonočního ohně v Dolní Lužici a pálením čarodějnic v Horní Lužici.
Z německého originálu Osterfeuer in der Niederlausitz, Märkische Heimat, Heft 6, 1956, s.18-21 na mou prosbu do češtiny přeložil brněnský germanista Jan Pánek (†).