(IN: MF Dnes 11, č.301, s.6)
Nakažlivé epidemie lidských pomluv a klepů se v minulosti nezastavily ani před kněžskou sutanou. Ostatně ne nadarmo už apoštol Jakub napsal:"Jazyk pak jest oheň a svět nepravosti." Tak i v Holešově počalo se roku 1655 mezi sousedy šuškat, že se "dvojctihodný kněz Jan Kýžanský, ten čas farář vizovský," zapletl nejen se ženou místního provazníka, ale i s manželkou rektora holešovské školy, Jiříka Těšínského.
Jak se duchovní správce až ze vzdálených Vizovic ocitl v nactiutrhačných řečech holešovských měšťanů, zůstává záhadou. Stejně tak dlouho zůstávalo tajemstvím, odkud tyto pichlavé fámy berou svůj původ. Teprve když první z křivě nařčených žen - manželka Pavla Provazníka - vznesla žalobu na právo města Holešova, došlo k odhalení hlavního aktéra pomluv. Postižená paní totiž žalovala pro šíření zmíněných klevet - taková hrůza - dokonce svého vlastního muže. Prý se "manželky svej a manželky Jiříka rektora na poctivosti jich, totiž Pavel, dotejkal".
Purkmistr a konšelé holešovští se rozhodli skandální aféře učinit ráznou přítrž. V přesně stanovený den si nechali předvolat všechny ty, kdo měli s předloženým případem cokoliv společného. Nezbývalo tedy ani faráři Kýžanskému, než se spolu s vlachovickým páterem, Alexandrem Šotkovským, vydat na strastiplnou cestu. V Holešově však žádná ze tří stran nedokázala prokázat druhým vinu. Proto celá věc posouzena tak, že se "to vše toliko skrze klevety a snad nětco také z přísnosti Pavla Provazníka protiv jeho manželce stalo". Proto taky týž Pavel své ženě, manželům Těšínským i knězi "náležitý odpros učinil". Všechny tři strany se rovněž pod pokutou zavázaly "více toho nikdá v zlém nespomínati". Za dodržení slibu se zaručili holešovští měšťané: ze strany Provazníkovy Jan Prandlík a Mikuláš Špalek, za Jiříka Těšínského Václav Vítůj a Kašpar Koukola. Navíc holešovský písař do městské knihy připsal:"Zvláště pak Pavel Provazník se tímto zápisem zavazuje, že chce s manželkou manželsky obejvati, je v ničemž nepořádném nehyzditi". Dosáhla tedy jeho žena náležitého zadostiučinění.
Taky Jan Kýžanský mohl být spokojen. Avšak příliš klidu mu již na tomto světě dopřáno nebylo. Z osidel lidských pomluv sice vyvázl, ale jeho snaha obrátit vizovické evangelíky na katolickou víru byla vcelku neúspěšná. Stěžoval si rovněž na místní vrchnost, že mu nevyplácí 100 zlatých, které se páni Dóczyové zavázali svým farářům pro větší podporu rekatolizačního úsilí dávat. Snad právě to byly důvody, pro něž již záhy musel Vizovice opustit. Závěrem roku 1657 totiž na zdejší faře zastihujeme už nového správce - Matyáše Křelovského. A tak paradoxně nebýt obvinění z milostných pletek, byl by dnes farář Jan Kýžanský patrně zcela pohřben a zapomenut v mase jiných bezejmenných lidských osudů.
Událost zaznamenává Červená kniha holešovská, uložená in: SOka Kroměříž, AM Holešov, B-a 2, inv.č. 24/1.