(IN: Zlínské listy č.25, s.4 ze 28. února 1996)
„Žízeň je věčná“, praví lidové rčení. A skutečně! Třebaže na přelomu let 1652/53 zakoušeli naši předkové asi výraznější zimu, než na jaké jsme nyní zvyklí my, panu Gabrielovi se lepil jazyk na patro.
Pan Gabriel nebyl leckdo! Zastával totiž na zámku v Holešově úřad důchodního písaře. Což tenkrát znamenalo vedení účetní agendy celého holešovského panství. Měl tudíž na starosti hlavní pokladnu, fakticky rozhodoval o výdajích na provoz velkostatku a majiteli zodpovídal za hotové finanční výtěžky hospodaření. A když tedy takový významný „ouřada“ dostal žízeň, bylo nutno ji uhasit, a to nikoliv vodou. Zastavil se proto v domě Maruše Branecké na doušek vína.
Důchodní písař ovšem nebyl jediný, koho tam ten den vyprahlé hrdlo přivábilo. Mezi jinými se zde rovněž posilňoval jistý Košina z Količína. Snad týž, který ještě před půl rokem urovnával následky střetnutí mezi třebětickými a količínskými pacholky. A ačkoliv se říká, že víno lidi sbližuje, ten den to rozhodně nemělo platit.
Zpočátku snad přítomní nad džbánky lahodného moku zapředli přátelskou rozpravu. Správně však neodhadli svoji pijáckou míru. Vyplývá to z faktu, že si později nikdo nedokázal vzpomenout, čím Košina zavdal panu Gabrielovi příčinu k silnému rozčilení.
In vino veritas! Bohužel, každý našel ve víně tu svoji pravdu, která se naneštěstí navzájem vylučovala s pravdou druhého. Rozkurážení lihovinou se oba jmenovaní pustili do sebe právě ve jménu té svojí jediné pravdy. A tak „k rozhněvání a rúznici bez všeliké příčiny – až k sváru přišlo“.
Količínský usedlík si mohl troufnout se důchodnímu postavit. Jeho obec v té době totiž nenáležela holešovské vrchnosti, ale rytířům z Předmostí. Nicméně žádný z nich nemohl tušit, jaké to bude mít následky, když se do sporu vložil další přísedící – Macek Zvonař. Jak již samo jeho jméno napovídá, plnil v Holešově funkci zvoníka. Taky jej už alkohol notně rozpaloval, snad dokonce víc než všechny ostatní. „Nejsa jemu po tom nic“, chtěl se nejspíš ujmout nevděčné role zprostředkovatele. Nalézal se však ve stavu, kdy nebyl schopen vládnout rozumem svým vlastním. A za takové situace se dostal mezi dva mlýnské kameny. Rovněž na jeho osobu zřejmě začala dopadat příkrá slova z obou stran.
„A vtom se ozval, že půjde na věž kostelní a bude šturmovat, že on nad zvony moc jmá.“ Mackovu pohrůžku asi nikdo nebral vážně, neboť se ho žádný nepokusil zastavit. Taky se již nikdy nedozvíme, jak se tento podnapilý člověk vyškrábal až do zvonice. Jisté je jen to, že se v Holešově zanedlouho zvony skutečně rozezněly. Pravidelnými údery, které každý z domácích dobře znal, svolávaly místní obyvatelstvo do útoku. Že tím pádem nastalo ve městě i okolí náramné pozdvižení, netřeba dokládat.
Jedno plus však Mackova „medvědí“ služba přece jen měla. Dokonale sblížila oba rozhorlené soky. Je to znát i ze žaloby, kterou důchodní písař podal na nešťastného zvoníka u holešovské rady. „Nesluší se pak, aby se na poctivé lidi šturmovalo, zvláště bez poručení pana purgmistra a pánův radních, to jest pan Gabriel na právo purgmistrovské vznesl.“ Městské konšely asi nemusel do takového případu nikdo pobízet. Ihned začalo důkladné vyšetřování. A Mackovi, když konečně vystřízlivěl, z toho do smíchu příliš nebylo. Páně Zvonařovy obavy měly totiž ještě jednu příčinu. Jak nám napovídá fryštácká farní kronika, již samotná funkce zvoníka s sebou nesla určité výhody. Z místních obyvatel bývali ustanovení zpravidla dva – na cti i svědomí řádně zachovalí – muži k vykonávání vzpomínané činnosti. Těm se tím pádem promíjely veškeré robotní povinnosti. Navíc dostávali ke své službě buď zakoupen pár bot (Slušovice), nebo jim byly vyplaceny tři zlatky (Bystřice p.Host.). Můžeme si tedy nyní domyslet, jak se asi Macek třásl, aby v důsledku své výtržnosti o zvonictví nepřišel. Přes všechnu snahu pánů radních se však nepodařilo nic více vypátrati, „nežli že to z ožralství, jsouc bez paměti, učinil.“ Dne 8. ledna 1653 proto mohl městský písař zaznamenat: „A tak musel Macek panu Gabrielovi náležitý odpros učiniti. A on pan Gabriel jemu to odpustil. A nemají sobě toho více ve zlém spomínati…“
Zdá se, že důchodní písař přes své významné postavení neztratil lidskost a smířlivost, když přijal tak mírné narovnání. A to je příklad i pro nás.
Událost zaznamenává Červená kniha holešovská, uložená in: SOkA Kroměříž, AM Holešov, B-a 2, inv.č. 24/1.