(IN: Noviny pro Zlínsko-nedělník 2, č.3, s.V ze 14.ledna 2000; Český bratr 77, č.12 a 13 (na pokračování), 2001,s.11)
Mezi unikátní historické prameny bezesporu patří písemnosti, jež nám zanechali následovníci Petra Chelčického. Sdruženi v Jednotu bratrskou dbali především na osobní vztah jednotlivce s Kristem. V organizačním ohledu se vzorem jejich správy stala praxe prvotní církve. Svoji věrouku šířili jak v českých zemích, tak i zejména ve střední Evropě vůbec. V rámci svého působení se setkávali s řadou významných osobností své doby: panovníků, politiků, církevních potentátů a učenců, ale i dobrodruhů a rebelů. Všechna svá jednání pak denominace pečlivě zaznamenávala. Není tedy divu, že její spisy vždy - počínaje Františkem Palackým - přitahovaly pozornost našich předních historiků.
Velkou péči studiu a publikaci zápisků Bratří věnoval též významný český badatel a archivář Antonín Gindely (1829-1892). Ten mimo jiné už v roce 1865 knižně vydal "Dekrety Jednoty bratrské" či-li ustanovení rady presbyterů při řešení palčivých otázek věrouky a veškerého života církve. Z těchto rozhodutí jsme pak informováni o některých zajímavých událostech v jednotlivých sborech na Moravě, ale i v jiných zemích. A ovšem taky o dění na Zlínsku ve druhé půli 16. století, jež pro zamyšlení i pobavení chceme nyní autenticky přiblížit.
Náboženská snášenlivost ve Zlíně 16. století
Jak zjistíme, v samotném Zlíně Čeští bratři působily již za vlády Tetourů z Tetova (do r. 1571). Teprve pod Janem z Kunovic však směli oddávat své věřící i pořídit si vlastní zvon. Tento zlínský pán proslul příkladnou náboženskou tolerancí. Je to znát i z jeho pamětihodné odpovědi na prosbu presbytera Jiříka Strejce a přímluvu svého otce, Jetřicha staršího z Kunovic, kteří jej v lednu 1574 požádali o otevření sboru ve Zlíně. Tehdy Jan na hranickém zámku pronesl: "Nejsemť já na tom, abych komu v jeho víře překážeti měl; nechť každý svou duši opatří, jak nejlépe ví. Nu, na žádost vaši i pana otce přímluvu to učiním. Teď dobří páni (přítomní šlechtici) slyší, poručím jej otevříti. Než věru, nechť mi opatřen jest ten zbor zprávcím hodným! A vy, bratře Jiříku, přičiňte se o to!" Potom hned zavolal úředníka a vydal náležitý příkaz. Tolerantní zlínský pán, Jan z Kunovic, bohužel zemřel mlád už roku 1579. Příznivé klima náboženské svobody však ve Zlíně přetrvávalo a prospívalo místním Bratřím i celému městu.
V roce 1589 se zlínské obci v Janu Cedlarovi z Hofu dostalo dokonce bratrské vrchnosti. Místní sbor sílil. Proto se jeho starší obrátili na vedení Jednoty s dotazem, zda by bylo možné zřídit si vlastní kostelík. Z bratrské synody, na níž se do Lipníka n. B. 5. června 1592 sešli zástupci sborů z Čech, Moravy i Polska, však přišla zamítavá odpověď. Bratřím ve Zlíně totiž chyběly vlastní prostředky ke stavbě svého stánku a netanula ani naděje, že by sama vrchnost záměr realizovala. Proto rozhodnutí obsahovalo doporučení, aby se i nadále "do světnice scházeli".
Skutečnost, že se zlínský pán nechtěl pustit do zakladatelského díla, snad již předjímala rozkol mezi Janem Cedlarem z Pačlavic a správcem sboru ve Zlíně - Janem Brotanem. Ten roku 1598 vyústil až v Pačlavského žádost o knězovo odvolání. Stěžoval si rytíř Cedlar na Brotana, že jej - svého pána(!) - znevažuje, hanlivou písničku o něm složil a je prý dokonce více rybář než-li kněz. On, Jan Pačlavský, k němu žádnou důvěru míti nemůže. Leč presbyteři se na svém shromáždění usnesli výměnu kněze oddálit. Pevně totiž rozhodli vyslat starší kraje nejprve přímo na místo, aby ti se pokusili ožehavou záležitost smírně vyřešit. Jak se však dozvídáme z jiného zdroje, jednání nedopadlo dobře, neboť k Brotanovu přeložení už záhy přece jen došlo.
Požehnání v Napajedlích
Zcela jinak se svojí vrchností vycházel pozdější vydavatel Nového zákona kralického (r.1601) a současný Brotanův protějšek v Napajedlích - Zachariáš Ariston. Jeho kostel v roce 1592 obdaroval Fridrich ze Žerotína kusem pole (rolí) a ovdovělá napajedelská paní, Mandaléna z Kunovic, zároveň nemovitost osvobodila ode všech poddanských povinností. Aristonově pokorné a obětavé zdejší pastýřské službě se dostalo uznání i tím, že pod jeho správu v témže roce starší Jednoty převedli také sbor v Březolupech, kde místní vrchnost navíc sama nabízela rozšíření bratrské modlitebny.
Rovněž držitelé Kvasic, vladykové z Vrchlabí, nechali ve své obci zrenovovat kostelík, i dokonce přistavět věž. Bohulibý skutek však tužby stavebníka nenaplnil. Na vině byla zejména vzdálenost Holešova, pod jehož duchovní správu kvasický sbor náležel, i časté rozvodnění Moravy, způsobující nedostupnost místa. Tamní společenství bez pastýře proto duchovně chřadlo a tenčilo se. Konečně 2.prosince 1591 prodáno celé panství nové vrchnosti. To přimělo presbyterní radu nevyhovující situaci řešit. Od ní tedy o rok později vzešlo usnesení, žádal-li by bratrského kněze též nový pán v Kvasicích (patrně míněna paní Anna z Obrhamu), tehdy měl být péči napajedelského br. Aristona svěřen taky tamní sboreček. I v tomto zplnomocnění je možno uvidět vyjádření důvěry a uznání duchovní práci Zachariášově. Údajně právě do Napajedel byl později odvolán vzpomínaný Jan Brotan. Ovšem ne nadlouho! Prý totiž zde již vzápětí (r. 1600) smrt ukončila jeho neklidnou pozemskou pouť.
Nesnáze s Helicem měli vyřešit Zlínští
Ještě jednou je Zlín v "Dekretech" zmiňován. Děje se tak v souvislosti s velmi rozporuplnou postavou Lukáše Helice. Jmenovaný byl židovského původu, dokonale ovládal hebrejštinu a díky tomu se významně podílel na překladatelské práci redakce Bible kralické. Když se mu však dostalo dočasného propuštění z duchovní služby k navštívení matky, žijící v Poznani, využil toho, aby nedovoleně cestoval po sborech v Polsku a vedl hádky s tamními luterány. V království našeho severního souseda však již od roku 1570 platila dohoda, uzavřená v Sandoměři, o vzájemném respektu, toleranci a spolupráci všech polských protestantů. Takové jednání mu tudíž Jednota už z ohledů náboženských a politických nemohla trpět. Přesto, jako by to nepostačovalo, v samotné Poznani Lukáš Helic vyvolával bouřlivé konflikty nejen s vyznavači učení Lutherova, ale dokonce i mezi Bratřími. V létě r. 1591 se za své chování musel všem postiženým omluvit a slíbit nápravu. Svůj závazek ovšem nesplnil. A tak už o rok později žádali jeho poznanští přátelé, aby pro Helicovo vlastní bezpečí mu byl vykázán pobyt někde na Moravě. Z rozhodnutí vzpomínané bratrské synody v Lipníku n. B. mělo se mu dostat zaopatření právě ve Zlíně, kde již působil nešťastný Jan Brotan.
Jak se však dozvídáme z dalších zpráv, Lukáš Helic to odmítl. Tvrdil, že má svůj vlastní statek ke hmotnému zabezpečení, a tudíž žádnou pomoc nepotřebuje. Brzy se ovšem jeho slova ukázala jako klamná. A když jej opustili i jeho přátelé, nezbylo než bratrskou radu opět požádat o přispění. Usneseno tedy přechovávat ho i nadále v Poznani. Neměl zde však vůbec vycházet z domu a vykonávat duchovní práci. K jeho vydržování byla pro polské Bratry vyhrazena každoroční částka 30 zlatých.
Skutečnost, že pro Lukáše Helice za vhodné útočiště vybrán právě Zlín, podává svědectví o mimořádné náboženské toleranci a bezpečí, které i za převahy novoutrakvismu a přes všechny neshody bratrského správce s místní vrchností ve východomoravském městě na konci 16. století vládly. Tento stav též dokumentuje potvrzení řádů místního luterského literátského bratrstva vzpomínaným Janem Cedlarem Pačlavským roku 1593.
Holešov duchovním ohniskem
Nejen pokoje, nýbrž i štědré podpory dostávalo se Jednotě také od holešovské vrchnosti. Anna z
Holešova, poslední květ moravských Šternberků, se dokonce proslavila tím, jak u příležitosti křtin Jošta Alexandra Haugvice počátkem listopadu 1576 na chropyňském zámku úspěšně obhajovala České bratry v polemice s olomouckým biskupem Janem XVIII. Sám biskup potom přiznal, že s tak mimořádnou ženou "mluvení jak živ neměl, ani jí podobné neviděl". Není tedy divu, že se Holešov v 16. století stal pro vyznavače Chelčického křesťanské obrody městem zaslíbeným. Dne 30. srpna 1573 zde dokonce započala významná synoda starších Bratří. Určila postup věřících proti neřestem, s nimiž se naše společnost, byť v trochu jiné formě (např. místo souvěkých hazardních vášní dnešní herní automaty a rulety), potýká doposud. Usneseno tehdy, "že se nemá nikoli tomu díváno býti a bez trestání pomíjeti, a zvláště opilství, hry v kostky, v karty, v vrhcáby, jimiž se marnosti a lakomství provodí i Boží přikázání "Nepožádáš!" atd. přestupuje." Čehož "ti, kdož se Pána Boha báti a za Bratří držáni býti chtějí, varovati se mají".
Z některých dalších východomoravských sborů
Opět příznačné pro ducha náboženské svobody v Holešově je, že již následujícího roku se ve městě opět konala synoda - tentokrát luterská. A příznivě se vedlo i menším sborům ve Fryštáku a Lukovci (dnes Lukov u Zlína). Právě do Lukovce byla r. 1594 Sestrám ustanovena správkyní jistá Katka z Mezříče. Sestry totiž měly v Jednotě své vlastní duchovní opatrovkyně (snad na základě ep. Titovi,2.kap.,3-5 aj.), ovšem bez kněžského důstojenství. Právě ony zároveň dbaly na čistotu a pořádek ve sborovém domě.
Avšak ne všechněm sborům na Moravě se dostávalo tak příhodných podmínek pro duchovní činnost. Tak pan Fridrich Světlovský z Tetova sice léta Páně 1571 na přímluvu některých šlechticů dovolil otevřít sbor v Záhorovicích u Bojkovic, který sám předtím zapověděl, ale omezil možnosti obživy místních Bratří a zcela zakázal bratrskou školu. K čemuž Jan Blahoslav s lítostí poznamenal:"Suď ducha bezbožníka, jak opatruje poddané své i jejich dítky; bojí se, aby z nich snad učení lidé nebyli, i raději z nich chce míti telata. Toť sluší na křesťanského pána"! Ještě horší situace však panovala na majetcích Haugviců. Například ve vzpomenuté Chropyni zakázala uvedená vrchnost r. 1573 Bratřím nejen oddávat a křtít, ale vůbec se scházet. Doporučeno tedy tamním věřícím obracet se o své duchovní potřeby do Přerova, bude-li aspoň to možné. V opačném případě jim nezbývalo, než se pro zachování víry vystěhovat.
Vzestup a pád
Celkově z "Dekretů Jednoty bratrské" vysvítá neobyčejně čilá náboženská aktivita Českých bratří na Moravě, jež se odtud díky rozsáhlé misijní činnosti přenášela dále - zejména do okolních zemí: Rakous, Německa, Lužice, Slezska, Polska a Uher. Tady všude vyrůstaly nové a nové sbory, které však nadále upíraly svoji pozornost k usnesením na své mateřské moravské půdě. Slibný vývoj drasticky přervalo až bezohledné vyhánění a pronásledování všech evangelíků po Bílé hoře. Po této tragédii celkových našich křesťanských dějin pak české země až do dnešního dne nedospěly k té duchovní výši, jíž dosahovaly už v závěru 16. století.