Ze soudních lavic východomoravských 16. století

(IN: MF Dnes 9, č.267 – příloha Jihovýchodní Morava dnes, s.10; Magazín Zlín 2, 2013, s.12-13)

Když Ignác Tkač v devatenáctém století vydával knihu brněnských naučení, vedenou uherskohradišťskými konšely v letech 1447-1509, připojil ke svému záslužnému dílu i „dodatky do r. 1540“. Jednalo se o stručná rozhodnutí zpravidla v méně obvyklých soudních jednáních ze vzpomínané doby, která hradišťská městská rada sama nedokázala dobře rozsoudit, a proto se na spravedlivý verdikt doptávala konšelů z Brna. Městský písař pak odpovědi pečlivě zaznamenával do zmíněné knihy ze zcela praktického důvodu. Pokud by se totiž v budoucnu vyskytla potřeba řešit obdobný případ, tak aby byl okamžitě po ruce návod, jak jej spravedlivě rozsoudit.

Uvedené zápisy soudních rozhodnutí (tzv. nálezy) se však netýkaly jen samotného Uh. Hradiště. Toto významné královské město představovalo totiž tenkrát vyšší soudní stolici pro celou řadu východomoravských měst, městeček i význačnějších vesnic. Za všechny jmenujme alespoň Zlín, Napajedla, Slavičín, Valašské Klobouky, Bojkovice, Hluk, Kunovice, Veselí nad Moravou a Uherský Ostroh. Všechna tato místa měla právo ve sporných případech, kdy některá z tamních obecních rad nebyla schopna vynést spravedlivý verdikt, žádat Hradišťské o naučení, jak správně rozhodnout. Celá písemnost je nám pak nejen jedinečným dokladem řešení některých sporů na přelomu 15. a 16. století, ale i barvitým obrazem bezprostředního života našich dávných předků. Jak tehdejší soudy vypadaly v praxi, naznačují tři následující případy.

Co stálo ukousnutí nosu

V 16. století naši předkové ještě neznali kung-fu ani box. Zvítězila-li v hádce dvou chlapů prchlivost, užívaly se při rvačce často velmi primitivní způsoby zápasu, k nimž by se dnes nesnížila ani leckterá příslušnice slabšího pohlaví. Žádnou výjimkou zřejmě totiž nebylo, když se dva načepýření kohouti navzájem drápali, škrábali, tahali za vlasy, ba dokonce kousali. Tak se taky stalo, že v jedné tahanici kterýsi výtržník sedlákovi nos ukousl.

Podle dobového obyčeje ovšem nad případy, kdy tekla krev, ztrácel soudní pravomoc místní fojt. Bylo tudíž nutno neblahou záležitost předat nejbližšímu městskému právu. Tady si však nevěděli rady, jak viníka spravedlivě potrestat. Podobný případ totiž nikdo nepamatoval. Proto se taky obecní rada obrátila do Uherského Hradiště se žádostí, kterak v té věci postupovat. Ale ani hradišťští konšelé nevěděli, co si se zapeklitým případem počít. Dotázali se tedy vrchního práva v Brně. A odtud konečně přišlo následující řešení: „Na to vás naučujem, že ten, ješto sedlákovi nos ukusil, fojtovi vinu propadl jest pět funtúv, kterýžto každý funt 20 grošů činí, a s tím, kterémuž nos ukusil, má se umluviti a dosti za to učiniti. Pakli peněz nemá, tehdy právo chce, aby svůj nos dal za druhý nos podle práva.“

O odnětí panenství 

Ztráta panenství představovala pro svobodné děvče v 16. století vážnou společenskou degradaci. Před veřejnou hanbou i vyobcováním z příslušné sociální vrstvy existovala pro dívku připravenou o věneček zpravidla jediná záchrana – přimět mládence, který ji svedl, aby si ji vzal. Nebo v krajním případě poskytl velmi vysoké odškodné, pro něž by byl jiný nápadník ochoten přimhouřit obě oči.

To však vždy nešlo tak hladce. Aby děvče samo dbalo na svou čest, stanovilo právo velmi tvrdý postup při prokazování viny. Dotyčná měla mít při styku čistou bílou košilku, aby na ní ulpěly stopy krve. Dále musela křikem upozornit, k čemu došlo. I tak ovšem docházelo k opomenutí, jak vidno z dalšího soudního řízení: „Jakož Mářa s otcem svým na Ondřeje žalovala, že by jí panenství odjal, a on jí toho stojí ve při, naučujem vás, poněvadž Mářa mlčela a nekřičela a ve třech dních znamení takové krvavé na košulce neukázala, ani svědomím provedla: chce-li jí Ondřej prázden bejti, má to obdržeti dvěma prsty na kříži, že vinen není podle práva.“

O nedůvěryhodnosti ženského svědectví

Jak vyplývá z předešlého případu, tam, kde stálo tvrzení mužské proti ženskému, zpravidla bylo dáno za pravdu muži. Základním pramenem pravidel společenského jednání našich nábožensky založených předků totiž byly biblické příklady a ponaučení. Podle soudobého posuzování záznamů Písma pak první žena světa – známá Eva – svedla svého muže Adama k prvotnímu hříchu a přivodila tak pád člověka. Lidstvo od té doby provází nemoci, neřesti a fyzická smrt. Proto se v minulosti pohlíželo na ženu jako na stvoření mdlé, snadno náchylné podlehnout pokušení a hříchu. Takovéto nazírání se, samozřejmě, odráželo i v soudní praxi 16. století. Svědectví (v tehdejším jazyce svědomí) ženy u soudu platilo méně nežli mužovo, a v některých případech nebylo soudem přijímáno vůbec. Příkladem se může stát i toto naučení: „Ačkolivěk obapolně některá  svědomí ženská vystavili, však protože ženy v tejto míře a při podle práva nemohú svědčiti, ani jich svědomí tuto příjemno jest, tehdy Anička, chce-li naříkání Markéty nevinna bejti, má nevinnu svú sama dvěma prsty na kříži očistiti vedle práva.“

            

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz