(IN: Magazín Zlín 23, 2017, č.12, s.13.)
Stejně jako lidé i lidská sídliště mají své osudy. Člověk v nich nacházel domov, obživu a ochranu. Místní komunita umožňovala jedinci lépe obstát v proměnách času. A působení obyvatel pak - ať už příznivě nebo záporně - poznamenávalo dějiny obývaného místa. Vzájemnou provázanost živého s neživým můžeme vidět i v tom, že se důležité historické mezníky obce stávaly i významnými okamžiky v životě jejích obyvatel.
Právě naše město Zlín mělo letošního 1. listopadu příležitost si jednu takovou zvlášť významnou událost své minulosti připomenout. Abychom se s ní mohli seznámit, musíme zalistovat hodně hluboko v běhu času. Psal se rok 1397. Na Moravě jen nedlouho předtím dočasně utichl konflikt mezi vládnoucími Lucemburky. Jeden z nich, markrabě Jošt, prodal zlínskou tvrz s městečkem a příslušnými vesnicemi pánu nedalekého hradu Lukov Zdeňkovi ze Šternberka. Zlínští tím asi nebyli příliš nadšeni. Sídliště náležející zeměpánu se vždy těšila větší míře svobody i ochrany. Pan Zdeněk si toho byl nejspíš vědom. A cítil potřebu nejen si své nové poddané naklonit, nýbrž získat v městečku Zlín rovněž silnou mocensko hospodářskou základnu, jež by zvyšovala jeho společenskou prestiž. Proto právě 1. listopadu 1397 vydal zdejším obyvatelům privilegium "na svobodu městskú všech obchodúv a požitkúv tak tím způsobem vším a právem jako město Brno a město Olomúc k věčnému užívání." Původní pergamenová listina s latinským textem se nám, bohužel, nedochovala. Právě citovaná stručná informace o obsahu dokumentu se nalézá až v potvrzení zlínských výsad z roku 1594. A zdá se, že už tenkráte zdejší obyvatelé smyslu všech v něm obsažených artikulů dost dobře nerozuměli. První, kdo se nepříliš jasnou zprávu pokusil objasnit, byl významný zlínský rodák a uznávaný historik Karel Stloukal. Porovnal její znění s textem jiných listin ze 14. století. Zejména těmi, které v letech 1384 a 1385 moravská markrabata Prokop a Jošt vydala městu Bzenci. Dospěl tak ke zjištění, že Zdeněk ze Šternberka udělil Zlínu městská práva. Zlínské nadání je v podstatě volným překladem latinské formule, jakou se ve druhé polovině 14. století městské výsady propůjčovaly. Šlo o mimořádně důležitou donaci. Můžeme tak usuzovat i z toho, že Šternberk toutéž listinou Zlínským udělil i právo odúmrti. To znamená, že pokud některý místní usedlík zemřel bez mužského dědice, jeho často po dlouhá léta střádaný majetek nepřipadl vrchnosti, ale nejbližším příbuzným. Dokonce jej při absenci přímých dědiců mohl odkázat komukoliv z řádných obyvatel Zlína.
Bohužel, K. Stloukal význam nadání přecenil. Domníval se, že udělením městských práv se městečko automaticky povyšovalo na město. To se ovšem neslučuje s pravomocemi, které šlechtický pán měl. Povýšit sídliště na město jednorázovým právním aktem mohl jen panovník. Ostatně další zápisy Zlína jako městečka (lat. oppidum) tuto verzi prokazatelně vyvracejí. V éře marxistické historiografie proto došlo k novému výkladu. Zmiňovaným privilegiem mělo dojít k "rozšíření městských práv". Městskými právy se však na konci 14. století rozuměl pevně daný soubor výsad. Marně bychom ve středověkých pramenech hledali termín "rozšíření" či "zkrácení" městských práv. Přitom vyhotovovatelé tehdejších právních listin - notáři - souvěké terminologii rozuměli daleko lépe, než nejlepší současní badatelé. Musíme se proto vrátit ke Stloukalovu prvotnímu zjištění. Jako důkaz, že se 1. listopadu 1397 skutečně Zlínským dostalo městských práv (městečka v té době písemně fixovaná městská práva mít mohla a nemusela) nám může sloužit fakt, že jsou ve zprávě z roku 1594 udány městské právní vzory - Brno a Olomouc. Jiné město jako právní vzor je v středověkých listinách jmenováno jen tam, kde je udíleno městské právo. Jeho právy a naučeními se pak obdarovaná obec měla spravovat. Tím, že pan Zdeněk nechal uvést hned dvě města, dal nejspíše možnost Zlínským samotným rozhodnout, kterým právem se budou řídit. Zlín se rozhodl přijmout městská práva brněnská. Soudní naučení bral z (Uherského) Hradiště, jež se jimi rovněž spravovalo. Městskými právy se v pozdním středověku rozumělo především právo hrdelní, právo užívat vlastní pečeť a vedení městských knih. Zvláštními privilegii ovšem mohly být tyto výsady vydány vrchností i samostatně kterékoliv obci, aniž by ona obdržela městská práva jako taková.
Podrobněji se seznámit s celou problematikou může čtenář v příspěvku „Městská právní fundace a statutární postavení středověkého Zlína, Slovácko 40, 1998, s.143-160“. Pro nás je nejdůležitějším, že Šternberk před 620 lety využil maxima svých pravomocí k udělení vskutku významných svobod. Ty se, mimo jiné, staly důležitým předpokladem k tomu, aby Zlín později postavení města skutečně dosáhl. Ne nadarmo je proto dodnes součástí znaku našeho města erbovní znamení pana Zdeňka - osmicípá zlatá hvězda na modrém poli.