(IN: Zlínské noviny VIII, č.77 (příloha nedělník) ze 4. 7. 1997; Budík 6, 1998, s.57-59)
Mistr Jan Hus stále je nejznámější českou osobností ve světě. Jeho vlastní národ mu však zůstává ještě hodně dlužen. Statečný betlémský kazatel je v povědomí naší veřejnosti dosud vnímán jako rozhodný kritik sociálního útlaku. To mu samozřejmě nelze upřít. Jedná se však o značné zúžení jeho významového profilu. Navíc zbaveného vlastní podstaty těchto snah, jež tkvěla v mistrově vroucí křesťanské víře.
„V naději sluha Ježíše Krista“, jak sám sebe označoval, je však pozoruhodný svými neohroženými postoji k celé řadě dalších dílčích problémů, s nimiž se soudobá společnost potýkala. Na ukázku jsem si vybral jednu zvláště zajímavou oblast z jeho rozsáhlého zápasu na poli záchrany člověka. Tím spíše, že jde o téma dodnes aktuální: o pověrčivost! Či-li o pravý opak toho, čím si Hus vydobyl největší obdiv. Totiž víry!
Ano, pověry jsou zakořeněny zejména ve světě lidí bez stálé víry v pevný základ a původ všech věcí i dějů – Boha. A těch v dnešní tzv. postmoderní době rapidně přibývá. Tak někteří vkládají své naděje do nejrůznějších kamínků, jiní do působení magických obrázků a fólií, jejichž sledováním lze údajně načerpat léčebnou energii, další vyhledávají služby kartářek apod. Proto se to taky v současné době jen hemží šarlatány, vydělávajícími nemalé částky peněz právě na lidské pověrčivosti. Prostě jak je vidět, v negativních projevech se lidstvo příliš nemění. Ovšem s čím přišli církevní činitelé na konci XIV. století v braniborském Wilsnacku, to se přece jen s dnešní pověrčivostí srovnat nedá. Tady totiž z ničehož nic objevili tři hostie, jež údajně potily krev Páně.
To však samo o sobě nestačilo. Hned nato se roztrhl pytel s dalšími nadpřirozenými jevy a zázraky. Tak například roku 1386 mlynářka Markéta uvízla pod soukolím a byla rozdrcena. Druhý den se vzývala svatá krev wilsnacká a Markéta nejen obživla, nýbrž i ozdravěla. A vyprávělo se o zázracích ještě hrubšího zrna. Neuvěřitelné historky brzy přilákaly zástupy poutníků, hledajících pomoc ve svých trápeních. Podvod začal bohatě vynášet. A tak nebylo divu, že se brzy po celé Evropě objevila řada míst s napodobeními. V Čechách záhy už nepostačovala ani zázračná hostie v Chrudimi. Klášterní řeholníci v Mnichově Hradišti dokonce naváděli prostý lid, aby se klaněl tamní posvátné borovici.
Jan Hus všechny tyto hnusné podvody veřejně pranýřoval. Nejenže ze slov Písma dokládal jejich nepravost, ale dal si i tu práci, aby vyhledal svědky rozhlašovaných „zázraků“ a hovořil s nimi. Tak získal důkazy o falešném pozadí zmiňovaných jevů. Na jejich základě pak dosáhl toho, že samotný pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka na církevních synodách v letech 1403 a 1404 vydal přísný zákaz uctívání těchto a podobných předmětů. Navíc pod dojmem domácích odhalení jmenoval arcibiskup tříčlennou komisi, jež měla prověřit zprávy z Wilsnacku. Jejím členem byl i Jan Hus. Vyšetřovateli pořízené protokoly podávají velice zajímavá svědectví. Například měšťan pražský Petřík, maje postiženou ruku, obětoval wilsnacké krvi ruku zhotovenou ze stříbra. Nebyl však uzdraven. I čekal tři dny v místě, aby se dozvěděl, co o té ruce budou kněží říkat. A tu třetí den v jeho přítomnosti kněz kázal: „Děti, slyšte nový zázrak! Jakýs měšťan pražský byl vyléčen krví Kristovou od skrčené ruky a na znamení toho obětoval tuto ruku stříbrnou.“ Leč Petřík, který stál dole, zvedl poté ruku a zvolal: „Kněže, co lžeš! Vidíš, ta ruka má jest tak jako dříve seschlá!“ Nebo: o dvou ženách se vyprávělo, že byly slepé a díky svaté krvi opět nabyly zraku. Úředně však obě vyznaly, že vůbec nikdy slepé nebyly, pouze je časem bolely oči. Často se naopak zjistilo, že se nemoc postiženému po návštěvě Wilsnacku ještě zhoršila.
Následkem vyšetřování uvedené komise pražská synoda v létě r. 1405 přísně zapověděla věřícím veškeré poutě do Wilsnacku. Tento zákaz pak měl být každou neděli ohlašován z kazatelen. Rovněž se přísnému postihu vystavovali všichni, kdo by dál šířili pověry o zázračnosti borovice a jiných model. Hus se pak se vzpomínanými podvody vypořádal i ve svém traktátu De sanguine Christi (O krvi Kristově). Jde o pozoruhodný spisek. Nadepsán je totiž otázkou: „Utrum Christus omnem sanguinem, qui de corpore suo effluxit, in eodem corpore hora resurrectionis glorificavit? (překlad: Zdali Kristus všechnu krev, jež z těla jeho vytekla, v těle svém v hodinu vzkříšení oslavil?)“. Podle Husa – jak zde dokazuje – Pán Ježíš tělo své vydal jako oběť za člověčenstvo; zasloužil tedy, aby celé tělo jeho, každý vlas, nehet, prst… a tudíž také všechna krev jeho, bylo oslaveno v hodinu vzkříšení a s tímto pak oslaveným tělem vstoupil na nebesa. Není tedy na Zemi a nemůže být žádných relikvií z osoby Kristovy. Proto, co se ukazuje jako domnělá relikvie osoby Ježíšovy – Kristova předkožka v Římě, vousy Jeho v Praze atd. jsou podvrh. Bylo by jistě žádoucí pro malověrné, míti na Zemi nejen krev Kristovu, ale i Krista samotného – pak by ovšem víra, opřená o smysly, neměla žádné ceny. Dále rozvíjí tvrzení: zázraky jsou jen pro nevěřící (zde, samozřejmě, nemá na mysli ty úžasné zkušenosti, které podnes věřící zažívají ve svých životech – např. proměna při opravdovém obrácení se nevěřícího člověka, zvládnutí zkoušky nad naše síly apod.), jest znamením malé víry žádati zázraků.
Že i tímto svým neohroženým vystupováním v zájmu Boží pravdy obracel betlémský kazatel proti sobě zášť příslušníků kléru, které tak připravoval o tučné zisky, a tím pádem si už dláždil cestu ke kostnické tragédii, jistě netřeba dodávat. Přesto však obecně tato problematika zůstává v katolické církvi dodnes nevyřešena. Dokladem nám může být i případ Jana Sarkandera. Po celá staletí nebyl znám jediný jeho prokázaný zázrak. Sotva se však začala zvažovat Sarkanderova kanonizace, jako na objednávku se vyskytly modelové ukázky „obzvláštní“ Milosti Boží. Otázkou teď zůstává, zda se u nás ještě najdou důvěřiví Petříkové, ochotní nosit „světcovým“ církevním zástupcům své „stříbro“ v očekávání zázraku.
Ale vraťme se zpět ke kostnickému mučedníkovi. Jak snad přesvědčí čtenáře nadepsané řádky, máme u M. Jana Husa stále ještě co poznávat a připomínat si. A hlavně čemu se učit. Někteří křesťané možná namítnou, že ve znalosti bible už jsou dále, než byl tento „v naději sluha Ježíše Krista“. Je-li tomu skutečně tak, je to jistě chvályhodné. Dokážou se však – při svých obdivuhodných znalostech – měřit s betlémským kazatelem i v hloubce a opravdovosti své víry, prokázané důsledným osobním životem?
Jako doklad a potvrzení opravdovosti i síly mistrovy osoby můžeme na závěr uvést svědectví, jež o něm a jeho druhu Jeronýmovi Pražském již v polovině XV. století vydal sám jejich odpůrce – papež Pius II.: „Žádný z mudrců nevytrpěl podle podání s takovou silou Ducha smrt, jako tito smrt upálením."