(IN: Echo latina 2, 1994, s.24)
Patráme-li dnes po nejstarší historii našich obcí, jsou pro nás jedním z nejdůležitějších informačních zdrojů zemské desky. Takto se již ve středověku začaly označovat původní tzv. trhowe kwaterny. K jejich zavedení přiměl roku 1348 české a moravské stavy Karel IV. a od té doby se do nich zapisovala veřejná prohlášení, učiněná před zemským soudem. Týkala se prodejů, postoupení, směn atd. větších statků dědičných, jejichž cena převyšovala 100 kop grošů. Na Moravě byl od roku 1350 jediný zemský písař, který vedl zemské desky (učíval se kratší název „dsky“) pro oba zdejší soudní obvody: cůdu brněnskou i olomouckou. Zapisovat do nich směl však pouze se svolením obou nejvyšších komorníků příslušných obvodů, podle nichž pak jednotlivé knihy získávaly pojmenování. Zlínsko příslušelo ve středověku do rámce cůdy olomoucké. Chtěl-li se tedy místní nabyvatel svobodného statku (šlechtic, duchovní, měšťan, svobodník – nikoliv však prostý poddaný) bezpečně chránit před případnými neoprávněnými nároky či dokonce zcizením, nebo se pojistit před tím, aby zeměpán (král, markrabě) na statek po smrti prodávajícího nesáhl právem odúmrti, musel přimět postupujícího, aby před soudem zemským nebo před úřadem desk zemských učinil veřejné oznámení o prodeji a odstoupení takového statku. A co je pro nás badatele nejdůležitější, nechal toto přiznání řádně písemně zanést do zemských desk. Tím bylo právní sjednání úředně potvrzeno a dokonáno. Jakákoliv jiná svědectví (listiny, svědků) v takovémto případě přestávalo platit.
Již v nejstarším moravském právním kodexu – Tovačovské knize – se praví: „dsky… všeho práva konec a všech jistot jistota jsú.“ Její autor, nejvyšší moravský hejtman Ctibor z Cimburka († 1494), se též roku 1480 zasloužil o rozhodnutí zemského sněmu užívat k pořizování zápisů do desk namísto latiny českého jazyka: „… pro menší práci a lepší rozum těm, kteří latině neumějí; neb mnozí latinu k svému rozumu vykládali, protož aby prostý rozum český stál.“ Šlo o nezbytný krok. Rozvoji práva, hospodaření, evidence i vědních oborů přestávala k vyjadřování stačit nedostatečná slovní zásoba latiny. Ta tak byla v 15. století obecně vytlačována národními jazyky. Zásluhou znamenitých odborníků P. Clumeckého, J. Chytila, K. Demutha a A. Wolfskrona byly naše nejstarší, latinsky psané desky již v polovině 19. století vydány tiskem. Každému, koho vzrušuje pátrat v naší středověké minulosti, je tak díky jejich obětavé práci umožněno využívat obsahu tohoto důležitého historického pramene. Bohužel však i dnes mnozí nadšenci slepě opisují vše, co jim přijde pod ruku, aniž využijí možnosti si četné zprávy ověřit. To se týká i záznamu, který jsem si pro ukázku zápisu trhových desk vybral. Albrecht ze Šternberka jím přiznal větší díl lukovského panství svým příbuzným. F. V. Peřinka ve svém záslužném místopisném díle o někdejším vizovickém okrese, snad v závislosti na starší práci Řehoře Wolného, uvedl jeho mylnou dataci do r. 1437. Podnes se pak s tímto chybným letopočtem můžeme setkávat v některých příspěvcích. Zpráva, jež je zároveň nejstarším písemným dokladem o existenci obcí Hvozdná, Hrobice a dávno zaniklých vsí Janova (u Hrobic) a Ježova (u Kostelce) však pochází z roku 1446. Zajímavá pro nás je určitě i tím, že učinila definitivní tečku za majetkovými rozbroji uvnitř rodu lukovských Šternberků, započatými někdy kolem roku 1407. V té době došlo ke sporu mezi Ješkem, otcem již zmíněného Albrechta a jeho synovcem Albrechtem ze Šternberka a Zlína v důsledku společné držby Lukova, jehož zlínský pán zřejmě násilím obsadil. Ješek Lukovský si pak taky činil nárok na zlínské zboží. Teprve synové obou hlavních aktérů konfliktu po letech dokázali zase najít společnou řeč. Ku prospěchu nejen svému, ale i zdejšího obyvatelstva. Patrně k jejich usmíření přispěly i husitské války, jež rovným dílem ohrožovaly obě znepřátelené větve rodu. A nyní již k vlastnímu textu zprávy. K názvům obcí připojuji v závorkách původní pravopisný tvar. Autentický latinský zápis pak lze najít ve vydaném díle vzpomínaných autorů Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Text der Olmützer Cuda, Brünn 1856, kniha X, str.385, č.415:
„Albert ze Šternberka, jinak z Lukova, Lackovi ze Šternberka a z Lukova a jeho dědicům polovinu hradu Lukov a polovinu městečka před hradem Lukov, též vsi Vlčková (Wlczkow), Držková (Drzkow), Kašava (Kassawa), Zdislavov (Zdislawow), Všemina (Wsseminu), Janov (Janow), Neubuz (Nebuz), Dešná (Dessnu), městečko Slušovice (Slussowicz), Hvozdná (Hwozdnu), Štípa (Sstipu), Ježov (Zezow), Hrobice (Hrobicze), Veliková (Wolkow), Lužkovice (Luzkawicze) s podacím (právem) ke kostelům na těchto statcích, se dvory, mlýny, rybníky, řekami, loukami, pastvinami, lesy, horami, hraničními mezníky a se všemi náležitostmi, které odedávna k polovině hradu a ke statkům výše uvedeným patří, nic sobě či dědicům svým právem vrchnostenským k vlastnictví si neponechávaje, dává a vkládá (do desk) v dědičné držení.“
Závěrem je ještě třeba dodat, že případní zájemci mohou do vydaných středověkých zemských desk nahlédnout v badatelně kteréhokoliv okresního (SOkA) či zemského (MZA) archivu, nebo ještě jednodušeji si je vyhledat přímo on-line na stránkách Centra medievistických studií.