Hrad pro markraběte

(IN: Malovaný kraj 41, č.6, 2005, s.3)

Hrad Malenovice u Zlína nechal vystavět samotný moravský panovník – markrabě Jošt Lucemburský. Lze tak usuzovat ze skutečnosti, že stejnojmenná obec pod pevností je ještě nejméně k roku 1371 doložitelná jako vesnice a nejspíše teprve zároveň s jeho zbudováním dosáhla postavení městečka. Došlo k tomu zřejmě někdy v poslední čtvrtině 14. století. V té době docházelo často k neshodám mezi Joštem a jeho bratrem Prokopem. Jedním z hlavních důvodů významného stavebního podniku proto asi bylo nepřátelské počínání lukovských Šternberků, patřících k Prokopovým stoupencům. Jošt na opevňovacích pracích nešetřil, což ještě dnes dokládají zbytky původního obvodového zdiva na jižní a západní straně. Právě ony nám umožňují zjistit, že plošná výměra obestavěného hradního prostoru měla délku 51 metrů a šířku 25 metrů a byla tedy na svoji dobu značně rozlehlá. Šířka hradebního zdiva z lomového kamene pak přesahovala dva metry. Avšak nejdůležitějším bodem fortifikace se stal hradní palác v její jihozápadní části. Právě v něm se totiž nacházely obytné prostory vyhrazené pro markraběte.

Jošt si svého nového sídla asi příliš neužil. Nejspíše jeho rozsáhlé zadlužení způsobilo, že již v roce 1399 hradem vládl moravský zemský hejtman Erhart z Kunštátu. Po jeho smrti na počátku 15. století přešly Malenovice do majetku rodiny ze Šonvaldu. Jejich mocenský vzestup však tragicky ukončily husitské bouře. Již v roce 1420 se Hynek ze Šonvaldu ve vojsku krále Zikmunda zúčastnil bitvy u Vyšehradu, kde zahynul. To však zdaleka nebyla jediná pohroma, kterou malenovickým pánům střety z husity přinesly. V roce 1423 byl jimi zajat Jan z Lichtenburka, manžel Hynkovy sestry a dědičky hradu Anny ze Šonvaldu. A posléze se v rukou husitského pána, Smila z Moravan, ocitl i samotný hrad. Během válek se ukázalo, že stará opevnění již nejsou schopna čelit zdokonalující se dobývací technice, zejména stále razantnější dělostřelbě. Právě v době pohusitské došlo k pronikavé přestavbě palácové části. Větší zabezpečení vstupu do hradu si zřejmě vynutilo vztyčení průjezdní věže, která nahradila starou původní bránu. Ale asi nejvíc obranyschopnost posílil mohutný nasypaný val, jenž prstencovitě obepnul z východní a severní strany vlastní hrad a snad dokonce i poměrně rozsáhlou vnější plochu.

Lichtenburkové spolu s jinými katolickými pány povstali proti českému králi Jiřímu z Poděbrad a na jihovýchodní Moravě získali velice cenného spojence v uherském hejtmanu Blažeji z Podmanína. Na druhou stranu mu ovšem v úhradu za dlužný žold museli Malenovice zastavit. V srpnu 1470 zde Blažeje obléhal samotný král Jiří. Po jeho smrti (1471) Moravu ovládl uherský král Matyáš Korvín. Další z jeho předních vojevůdců Vilém Tetour z Tetova někdy v první polovině osmdesátých let malenovický hrad od Lichtenburků odkoupil a učinil si z něj své hlavní moravské sídlo. Když si pak jeho tři synové mezi sebou dělili zděděný majetek, připadly Malenovice nejmladšímu z nich – Václavovi. Byl to zkušený hospodář, nábožensky velmi tolerantní, v roce 1549 přijatý do panského stavu. Takový strmý vzestup samozřejmě nalezl odezvu i v proměně středověkého hradu ve velkolepé reprezentativní sídlo. Stísněné obytné místnosti získaly podobu prostorných komnat. Vedle pohodlnějšího bydlení a renesančního vzhledu byly tehdy Malenovice i dobře opevněny. Působnost Václava Tetoura dosud na hradě připomínají architektonické fragmenty: ostění oken a portálů v některých místnostech a především dvojice aliančních erbů majitele a jeho dvou manželek – Aleny z Levic a později Mandaleny z Vlčnova – umístěných ve svorníku klenby a na pozůstatku vstupního portálu.

Ve šlépějích svého otce se snažili jít i Václavovi synové Fridrich, Kunc Kašpar a Burjan. Převzetí zadluženého panství zlínského je ale nejspíš finančně dosti zatížilo. V roce 1570 byl Burjan Tetour nucen začít malenovické zboží rozprodávat. Hrad šel z ruky do ruky, až jej v r. 1573 získal Vilém Bítovský ze Slavíkovic. Právě za vlády tohoto rodu došlo v českých zemích k pokusu o sesazení vládnoucích Habsburků. Zatímco Ferdinand II. slavil vítězství na Bílé hoře, pobili v lednu 1621 vzbouření Valaši jeho císařskou posádku v Malenovicích. V těchto tragických časech zdědila hrad Anna Veronika Bítovská. Tato paní se vepsala do srdcí svých poddaných založením malenovického špitálu 28. září 1661 „pro zešlé a nedostatečné lidi, kteří by sobě sice jinačí živnosti a vychování potřebného zaopatřiti nemohli.

Po dalších majitelích, kteří se na Malenovicích poměrně rychle střídali, získal fortifikaci v r. 1692 František Karel Lichtenštejn-Kastelkorn. On a jeho nástupci dali objektu konečnou, možno říci dnešní podobu. Zejména olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna, který vládl hradu v letech 1739-1747, se snažil přizpůsobit jej vzhledu a potřebám barokního zámku.

Posledními šlechtickými majiteli se v roce 1804 stali Šternberkové. Ti zde sídlili až do doby druhé světové války, do stavebních úprav však již investovat nechtěli, a tak hrad pozvolna chátral. Jako poslední z rodu Šternberků tu žil pan Jaroslav, který si za druhé světové války získal úctu místních obyvatel svým vlastenectvím. Po válce hrad přešel konfiskací do vlastnictví československého státu a díky záchranné akci Státního památkového ústavu v Brně došlo k rozsáhlé opravě zchátralých budov. Od roku 1953, kdy objekt převzalo Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, slouží hradní prostory k prezentaci výstav, jako depozitáře i pracovny této instituce. Pro všechny, kteří by se na malenovický architektonický skvost rádi vypravili, na závěr uvádíme i návštěvní hodiny: květen až září 10.00-12.00, 13.00-17.00 (kromě pondělí); duben a říjen o víkendech 10.00-12.00, 13.00-16.00. 

Moje články

26.08.2014 14:35
Tento článek je zatím ve stádiu rozpracování. Zatím můžete přejít na moji hlavní stránku.

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz