Karásek - loupežnická legenda

(IN: Zpravodaj česko-lužické mládeže 3, č.12, 1993, s.87-88 a Zlínské noviny v letech 1992-1995)

Jako tmavá šmouha táhne se dějinami nekalá činnost všelijakých „pobertů, lapků, mordýřů a rabijátů“. Služebníci zločinu, štítící se poctivé práce, nechyběli snad v žádném období lidské existence. Jejich konce bývaly stejně neslavné jako způsob života: temná kobka, konopná oprátka či ruka někdejšího druha zpravidla dokonaly jejich neblahé dílo. A lidé, jimž dříve působili strach a utrpení, na ně brzy zapomínali. Proč taky ne?! Vždyť trápení a obav z nejisté budoucnosti bylo na světě i tak stále dost a dost. Jen nemnohým z těchto výlupků se poštěstilo dál žít svůj posmrtný život ve vzpomínkách a vyprávění pamětníků. Tato hrstka „vyvolených“ měli jedno společné. Prostému člověku neublížili, zato však byli postrachem mocných tohoto světa, kteří lid nemilosrdně odírali a zbídačovali. Mezi „rytíře podsvětí“ pronikl i český loupežník Karásek. Jeho postava se provždy stala součástí východoněmeckých pověstí a pohádek.

Jan Karásek se narodil roku 1765 na Smíchově v rodině stolaře. Vyučil se řezníkem a šest let údajně tuto živnost provozoval po všelijakých moravských vsích, než byl obviněn ze zlodějství. Po odpykání čtyřletého trestu pobýval v Mělníce. Měl se stát vojákem, tomu on se ale vyhýbal. Proto ho znovu zavřeli – tentokrát v Terezíně. Odtud se mu podařilo uprchnout do Saska. Tady zpočátku zkoušel štěstí stolařskou prací i v jiných profesích, ale nakonec zapadl do loupežnické tlupy. Brzy se stal jejím vůdcem. Ač byl všemi mastmi mazaný chytrák, přece ho po několika letech i s deseti kumpány dopadli. Dne 8. srpna 1800 Karáska v Budyšíně odsoudili k trestu smrti. Později byl rozsudek změněn na doživotní žalář, který si musel odpykávat v Drážďanech. Tam taky v roce 1809 zemřel.

V příbězích, kolujících dodnes v Horní Lužici, kde asi nejvíce působil, vystupuje Karásek často jako dobrodinec chudých, které obdarovává ze své kořisti. Obětmi jeho přepadů jsou pouze bohatí kramáři, statkáři a mlynáři. V mnoha vyprávěních též představuje falešného průvodce, převádějícího ženy či řemeslníky, jež se strachují obávaného loupežníka, temným hvozdem. Teprve při loučení se jim dává poznat a ohromené chudině vtiskuje do mozolnatých dlaní několik zlatek. Ještě dříve však, než stačí pominout úžas poutníků, mizí v tůni lesního houští stejně náhle, jako se objevil.

V jihozápadním cípu budyšínského Ortenburgu je do hradní zdi vklíněna starobylá věž. Kdysi dávno sloužila jako hradní vodárna. Od roku 1740 se její součástí stala i šatlava. Do ní byl Karásek po svém zatčení načas uvržen. Lapkova proslulost přiváděla k věži zástupy lidí z dalekého okolí. Každý den v poledne strážný na chvíli pootevřel okénko Karáskovy cely, aby do ní mohl proniknout závan čerstvého vzduchu. Toho využívaly děti, které dole stály se svými rodiči a volaly: „Karásku, jsi ještě tu?“ A on jim odpovídal: „Karassek ist noch nicht weg (Karásek ještě není pryč)!“ Tato hra slov se pak stala až do první světové války oblíbenou zábavou chlapců ze Židowa.

Někteří staří lužickosrbští obyvatelé obce Budestecy (asi 7 km jižně od Budyšína) ještě pamatují vyprávění svých rodičů, podle nichž bylo na nedalekém kopci Šmórcu loupežnické hnízdo. Odtud prý raubířská cháska ostrým zrakem sledovala důležitou obchodní stezku z Budyšína do Lubije a odtud dále do Zhořelce i Slezska. Dokud loupežnickou chásku nepochytali, nezůstal její bedlivé pozornosti ušetřen žádný kupecký povoz. V hoře samotné pak prý bylo vybudováno tajné sklepení, do něhož se ukládala naloupená kořist. Pověst praví, že se tento poklad dosud nikomu nepodařilo najít. Čeho nám v ní lidská paměť, bohužel, již nezachovala, je odpověď na otázku, zda poklad patřil Karáskovi, či jeho následovníku „českému Václavovi“. I on byl v Lužici zajat. Osudu svého slavného předchůdce a krajana však zůstal ušetřen. Podařilo se mu totiž ze svého oděvu splést provaz a s jeho pomocí utéci.

Dávno už oba výtečníci nejsou mezi živými. Ale někdejší vodárně budyšínského hradu, v níž byli oba uvězněni, se dál lužickosrbsky říká „Karasekowa wěža“ a německy „Karrasekturm“.

K tvorbě článku užito brožurky E. Krawce, Budyske powědki, Budyšin 1990; Ottova slovníku naučného i vyprávění Hanky Tarankowe z Budestec, jíž patří mé srdečné poděkování. 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz