(IN: MF Dnes – Vých. Morava 12, č.41, s.4 ze 17.2.2001)
Od nepaměti docházelo na vesnicích ke chlapeckým střetům. To si zpravidla dvě skupiny soupeřících hochů v lokalitě osobovaly dominantní postavení. Sotva se jedna skupina ocitla v blízkosti druhé, začaly se vzájemně slovně napadat. Popichování a stupňované nadávky pak často ústily až v potyčku. Někdy tato rivalita nepřetrvala odchod vůdců válčících stran, jindy se přenášela i na nastupující generace. Ale jen málokterá z těchto pranic mívala dohru až u městského soudu, tak jako náš příběh.
Ostatně toho dne – bylo to zrovínka o svatodušním úterý roku 1652 – ani v Třeběticích u Holešova nic nenasvědčovalo tomu, že se má stát něco mimořádného. Místní pacholci se pozvolna shromáždili na návsi, aby si v paprscích slunce dopřáli zaslouženého oddechu. Za klobouky měli pro ozdobu zastrkáno bílé travní peří. Co však čert nechtěl, právě v týž čas se količínská čeládka vracela z místního kostela domů. Když tak míjela své přespolní protějšky, jednomu opovážlivci to přece jen nedalo, aby si nerýpl. Jmenoval se Jan Handačík a sloužil u sedláka Tihelky v Količíně. „Husarů nejni a teď jich je několik“, utrousil na adresu podivné okrasy mládeneckých hlav.
Kdoví, z čeho všeho si je pak ještě v legraci dobíral. Avšak to není podstatné. Neboť už jenom zmíněná poznámka Třebětickým dokonale hnula žlučí. V jejich nitru vzplál pomstychtivý hněv. To by tak hrálo, aby se nám ten drzoun vysmíval. Ovšem, uprostřed vesnice – sedlákům na očích – se neodvážili něco začít. Dali tedy hlavy dohromady, aby se smluvili, jak toho rýpala ztrestat. Netrvalo dlouho a o Handačíkově osudu bylo rozhodnuto. Zosnovaný plán ovšem měl zůstat v tajnosti až do holešovského jarmarku. Právě tehdy, totiž, že „jej do plachty vzíti musejí“!
V kýžený čas se obě společenství do Holešova skutečně vypravila. Ale přímo na jarmark už patrně nedorazila. Někde po cestě na sebe totiž ti vykutálení čeledíni narazili. Rozumí se, že v Třebětických jen stěží potlačovaný hněv rázem vzplanul. Strhla se strašlivá mela. „Tu začnouce z nahoře dotčené příčiny mezi sebou různici, bitku stropili“. Políčky, pěsti a kopance svištěly vzduchem. Další vývoj událostí pak zásadně ovlivnil fakt, že se do rvačky zapletli i selští synkové: „A vtom jsou někteří synové otcovští nevinně zbiti a na zdraví jim nemálo ublíženo“!
Hospodáři samozřejmě nemohli připustit, aby kdejaká holota žebrácká tloukla jejich potomky a budoucí držitele gruntů. Protože při rvačce tekla krev, nemuseli žádat o zjednání spravedlnosti fojta, ale rovnou se obrátili s žalobou na městské právo v Holešově. Purkmistr a rada města tedy zahájili vyšetřování. Pečlivě vyslechli zúčastněné. A ve vychladlých hlavách třebětických čeledínů začínalo být víc a více ouzko. Na základě šetření totiž holešovští konšelé vynesli rozsudek. A rozhodli, že „za přestoupení to jsou Třebečtí do vězení dáni a Količínští mají sobě na dědině, na těch, kteří toho příčinou byli, náhrady vyhledávati“. Pod tlakem spravedlnosti došlo rovněž ke smíření aktérů konfliktu. Navzájem se zavázali více toho jedna ani druhá strana nevzpomínati, nemstíti se a tím méně si kdy vytýkati, co se stalo. Jak tomu velel tehdejší obyčej, smír stvrdila vzájemná úmluva o potrestání případných narušitelů sjednaného pokoje. Dochovala se až do dnešní doby a zní následovně: „Pakliže by se kterákoliv strana vtom čeho dopustila, jeden na druhým se mstil, to naň v městě, městečku nebo dědině svědky dvěma a v poli jedním prokázáno bylo, ten každý vrchnosti své má bez milosti složiti 50 tolarů říšských a za přestoupení své vězením trestán býti, a z toho při právě odpovídati. Slíbili za Količínský za zachování pokoje a pokutu uloženou Jíra Kristýnek, Mikoláš Košina, Jan Hnát, Macek Houserek; za Třebětský Martin Pišťák, Ondra Matlafous, Pavel Odložil a Václav Turek. Slibují všichni rukou společnou a nerozdílnou“.
Celý smírčí zápis nese datum 8. června 1652. Toho dne jeden ze zmíněných ručitelů, a sice Mikuláš Košina, ještě naprosto netušil, že přesně za půl roku bude před holešovským soudem v roli obžalovaného stát on sám. Navíc v souvislosti s ještě povedenější taškařicí. Ale to už je jiný příběh…
Událost zaznamenává Červená kniha holešovská, uložená in: SOkA Kroměříž, AM Holešov, B-a 2, inv.č. 24/1.