(IN: Malovaný kraj 50, 2014, č.4, s.12-13)
Ke klíčovým středověkým fenoménům u privilegovaných vrstev bez nadsázky patřila čest i míra urozenosti. Jejich pouhé pohanění (nářek cti) často vedlo až ke krveprolití a válkám. A není divu! Újma na cti měla tenkráte pro postiženého nejen eticko společenský, ale i praktický dopad. Jak napsala naše přední odbornice na danou problematiku, Jana Janišová, infamie (zhanobení) měla za následek diskvalifikaci šlechtice ze šlechtické obce a tím zbavovala možnosti zasahovat do politického dění země na jednáních zemských sněmů, účastnit se zemského soudu i před touto institucí vést spory, týkající se na cti a urozenosti ukrácené osoby. Aby se postižený šlechtic mohl domoci spravedlnosti nenásilnou cestou, vznikly na Moravě zvláštní, tzv. rokové soudy, jimž předsedal český maršálek, a od nichž bylo možno se odvolat k samotnému panovníkovi. Někdy však nedokázal pomoci ani tento opravný prostředek, jak dokládá spor, o němž si budeme vyprávět.
Drama s tragickými důsledky se začalo odehrávat po smrti Jana Cornštejnského z Lichtenburka, nejvyššího komorníka olomoucké cúdy, v roce 1453. Vše tenkráte nasvědčovalo tomu, že po něm nejen hrad Malenovice, ale i jeho lukrativní úřad převezme některý ze tří jej přeživších synů – Albrecht, Hynek nebo Štefan. Soudě podle pozdějších tvrdých postojů, měl asi nejblíže ke kýženému postu prostřední Hynek Bítovský. Mladičký český král Ladislav Pohrobek však nejenže Lichtenburka nepotvrdil, ale na zmíněný post olomouckého komorníka dosadil Pročka z Kunštátu a Opatovic. Bratři z Lichtenburka zahájili proti panu Pročkovi nactiutrhačnou kampaň, v níž ho dokonce obvinili z nepanského původu, a tedy nehodného zastávat udávaný post. Poté panovník své rozhodnutí odvolal. Taková dehonestace člena svého rodu však vzbudila nevoli všech pánů z Kunštátu. Jejich nejvýše postavený příslušník, Jiřík z Poděbrad, správce království českého a králův český kancléř Prokop z Rabštejna se svým vlivem nejspíše zasadili o to, že král Ladislav posléze Pročkovo jmenování znovu a definitivně potvrdil. Synů Jana Cornštejnského se zmocnil sžíravý vztek. Přesto však zvolili nejprve diplomatickou cestu. Hynek Bítovský vstoupil do Pohrobkových služeb a zdá se, že se mu podařilo získat si důvěru českého krále. Obnovení sporu o přednost v komornickém úřadu však přišlo pozdě. Dva dny po jejím projednávání, 23. listopadu 1457, totiž Ladislav Pohrobek zemřel. A nový král, Jiřík z Poděbrad, pak samozřejmě Pročka v jeho úřadě neodvolatelně potvrdil.
Zejména dva starší Bítovští však ani poté nepřestali dělat zlou krev. Ještě 22. listopadu 1460 žaloval Proček z Kunštátu Albrechta z Lichtenburka a Malenovic, že mu slíbil nepřekážeti v komornictví olomouckém, ale klíč od zemských desk a komorní registra po svém otci mu stále nevydal. Je to patrně jeden z posledních záznamů, zmiňujících Albrechta naživu. O týden později pohnal Kunštát před zemský soud i Albrechtova bratra Hynka ze 600 hřiven grošů. Vinil jej, že mu svým lživým haněním a překážením v komornictví připravil veliké náklady a škody. Na první stání však musel pan Proček čekat až do počátku roku 1464, kdy po dlouhých letech opět zasedl zemský soud. Hynek se k němu nedostavil. Jeho nedílný bratr Štefan, sídlící na Malenovicích, se nabídl jej zastoupit, což ale Kunštát nepřijal. Kausa byla tudíž odložena na nejbližší zasedání zemského soudu v Brně. Ani tam se ovšem Hynek Bítovský nedostavil. Byl už tenkráte v odboji proti králi a zemi moravské. Tím ztratil svou při. Protože byl pohnán z Malenovic, byly panu Pročkovi jako odškodné přisouzeny vsi Otrokovice a Kvítkovice (dnes součást Otrokovic) na malenovickém zboží. Dne 20. srpna 1464 soudní úředníci potvrdili otrokovickým a kvítkovickým usedlíkům Pročka z Kunštátu za jejich nového dědičného pána. To již moravská zemská hotovost v čele s nejstarším královým synem, princem Viktorinem, obléhala Hynkovo hlavní sídlo, hrad Cornštejn. Jeho pádu následujícího roku pak nedokázala zabránit ani intervence samotného papeže i statečnost proslulého hejtmana obránců, Jana Šarovce.
Zbylým bratřím z Lichtenburka, Hynkovi a Štefanovi, nezbylo, než chystat pomstu na příhodný čas. Ten nadešel již v roce 1466, v jehož závěru papež prohlásil Jiříka z Poděbrad jako kacíře za zbavena českého trůnu a panská opozice, zvaná zelenohorská jednota, zahájila proti Poděbradovi otevřenou válku. Změnu poměrů záhy pocítil i pan Proček. Dne 27. září 1466 žaloval Štefana z Lichtenburka, že mu na jeho dědictví Otrokovicích a Kvítkovicích neoprávněně vybírá 60 hřiven grošů ročního platu. Zemský soud se však v lednu 1467 již nesešel, a tak nebylo, kdo by zakročil, nechtěl-li to Kunštát násilím provést sám. Někdy na přelomu jara a léta téhož roku si navíc Bítovští povolali z Uher na pomoc zkušeného válečníka slovenského původu, Blažeje z Podmanína. Jak Podmanický na Moravě řádil, svědčí stížné listy, zaslané samotným Jiříkem z Poděbrad uherskému králi Matyášovi a ostřihomskému arcibiskupu. Blažejova pomoc ovšem nebyla nezištná. Hynek a Štefan byli nuceni postoupit mu do zástavy hrad Malenovice. A v rámci jeho příslušenství, jak později zjistíme, i Otrokovice a Kvítkovice.
V roce 1468 na pomoc všem nepřátelům českého krále vpadl do Moravy uherský král Matyáš Korvín. Poměr sil se tím razantně vychýlil ve prospěch pánů z Lichtenburka. Bítovští toho beze všech skrupulí využili k tvrdé odvetě vůči snadno postižitelnému panu Pročkovi. I navzdory tomu, že ten odmítal proti Korvínovi válčit. Jaké pohromy působili nepřátelé Kunštátovi, svědčí obsahy jeho zoufalých listů, které adresoval biskupu olomouckému Tasovi z Boskovic, sedmihradskému vévodovi a hlavnímu hejtmanu uherského vojska Mikuláši Čuporovi z Monoszló i biskupu pětikostelskému Janu Pannoniovi. Stýskal si v nich, že „mnoho nelibosti, škod a záhub nad svými chudými lidmi trpěl jsem a trpím, i sám svú osobú před některými bezpečen nejsem.“ Úpěnlivě proto prosil oslovené, aby mu zjednali pokoj, jinak by se „na bydle jinam bráti musil.“
Postupně však Morava uznala vládu Matyáše Korvína. Hrad Cornštejn od něj sice Hynek z Lichtenburka už nazpět nezískal a musel se spokojit se zástavou hradu Sádek u Třebíče. Nový moravský panovník jej však odškodnil tím, že jej povznesl do úřadu moravského podkomořího. V roce 1475 se tedy už Proček mohl na zemském soudě „připovědět (veřejně ohlásit svůj nárok)“ ke vsím Otrokovice a Kvítkovice. To dokládá, že je předtím neměl ve své moci. A nejspíše je nezískal zpátky do svého vlastnictví ani poté. Když se totiž o rok později majetkově spolčil se svým bratrancem Janem Heraltem z Kunštátu i s bratry z Veitmile, ve výčtu příslušných osad se obě lokality neuvádějí. Nevíme, jak dlouho Blažej z Podmanína držel Malenovice. Nejpozději po jeho smrti v roce 1480 se však navrátily původním vlastníkům, Bítovským z Lichtenburka. Když tedy roku 1492 Štefanovi synové Půta a Albrecht z Bítova vkládali Vilému Tetourovi z Tetova hrad Malenovice do zemských desk, mohli bez okolků hned po městečku Malenovice uvést do zápisu i Kvítkovice a Otrokovice.
Ztracený hrad Cornštejn se Hynkovi z Lichtenburka získat zpět už nepodařilo