(IN: Kustod – noviny Okr.vlastivědného muzea ve Vsetíně,1997, s.5; výtah in: Malovaný kraj 34, 1998, č.4, s.10.)
Procházíme-li zpětně minulostí dnešního Slovácka, objevíme v ní celou řadu pozoruhodných osobností. Svojí činností tito lidé ovlivňovali nejrůznější oblasti dění nejen v uvedeném regionu, ale někdy též v měřítku národním či dokonce mezinárodním. Přesto jména mnohých z nich již vypadla z lidské mysli. Mezi vzpomínanými postavami zajisté přední místo zaujímá někdejší středověký hlucký rodák, kterému je věnován tento příspěvek. Jedná se o Jana z Messenpeku, jenž v sousedních Uhrách proslul jako "Pan Jan".
Náš hrdina se narodil někdy před rokem 1412. Již jako dítě asi často pobýval na dnešním Slovensku, kde byl jeho otec Jiří kastelánem královského hradu Orava a později dokonce liptovským županem. Výborná znalost prostředí tehdejších Horních Uher se později stala odrazovým můstkem Janovy vojenské kariéry. V bouřlivém období husitských válek vstoupil po vzoru svého otce do služeb krále Zikmunda. I on spravoval některé jeho liptovské statky. Nacházíme jej zde jako pečlivého úředníčka, o němž by nikdo nehádal, že se z něj v budoucnu vyklube znamenitý vojevůdce. A tady rovněž získal svoji přezdívku "Pan Jan". Čechové jej pak celoživotně jmenovali Janem Hluckým, ačkoliv samotný Hluk s tvrzí a dvorem nedlouho po smrti svého bratra Jiřího prodal a posléze pak roku 1437 vložil do zemských desk bratřím Ctiboru a Arklebovi z Kunovic.
Přibližně v roce 1430 nastal v jeho životě zásadní zlom. Liptovskou stolici dostává do zástavy uherská královna Barbora Celjská, která ustavuje zdejším županem svého milce Hanse Wallenroda. Zároveň patrně obměnila některé kastelány na zdejších hradech včetně Hluckého. Zklamaný Jan přestupuje na husitskou víru a z poslušného služebníčka se mění v nebezpečného odpůrce "Šelmy ryšavé", jak býval věrolomný Zikmund Čechy nazýván. A tak již na podzim 1431 vedl vlastní válečnou výpravu proti toku Váhu. Tou dobou ještě zbrojnoši na hradě Likava naprosto netušili, že právě jimi střežená pevnost je cílem protivníkova tažení do Liptova. V noci ze 26. na 27. září proto mohl husitský oddíl návodem Janovým nepozorovaně přirazit k likavským hradbám. Znenadání vnikl do hradu a v krátké chvíli přiměl zřejmě nepočetnou posádku ke složení zbraní. Že celý úspěšný podnik byl dílem Messenpekovým, je nasnadě. Vždyť ještě koncem roku 1429 je on sám doložen coby královský kastelán právě na Likavě.
Avšak zatímco vítězní husité využívali svého úspěchu pro načerpání nových sil i zásob, sbírala uherská královna Barbora na svém hradě Víglaši vojsko z celé země, jež by zarazilo postup táborů a sirotků, kteří poté rovněž vpadli do Horních Uher a navrátilo Likavu do její moci. Velením armády byl pověřen královský podkoní Štefan Pohárnok. Husitští hejtmané však nezamýšleli pokračovat dále v cestě na východ. Cílem jejich následného tažení se mělo stát západní Slovensko, kam právě z Moravy směřoval třetí proud husitských vojů. Se svým oddílem na Likavě se Jan Hlucký ocitl osamocený v nepřátelské zemi. Hrozilo, že Pohárnok zahájí tažení za znovuzískání jeho hradu, když předtím zaskočí táborské a sirotčí vojsko. A právě tady patrně přišla na pomoc další význačná Messenpekova přednost. On nejen důvěrně znal slovenský terén, ale i své současné protivníky. Celá léta se totiž osobně stýkal se členy panovnické rodiny i příslušníky jejich dvora. To mu umožnilo vymyslet lest vpravdě geniální. Nechal napsat a odeslat výhružný list do Kremnice. Hrozil v něm městu svým příchodem a jeho záhubou. Vystrašení kremničtí Němci o tom hned podávali zprávu Barboře Celjské, doplněnou úpěnlivými prosbami o rychlou pomoc. Kremnica se svými zlatonosnými doly a královskou mincovnou představovala v oněch časech takřka nejdůležitější místo Uher. Proto královna 23. října 1431 Kremnické ujistila, že je svojí silnou vojenskou mocí ochrání. A vskutku! Zatímco husitský konvoj bez obtíží překročil Velkou Fatru i další přírodní překážky a v oblasti Hlohovce se spojil s již zmíněnými oddíly souvěrců, Štefan Pohárnok dál v Pohroní vyčkával, až "Herr Jan" napadne Kremnici. Místo toho však husitská vojska udeřila na Nitru. Dobytí významného hornouherského města tak zpečetilo triumf Messenpekovy lsti. Co je však pro nás důležité: husitská výprava na podzim 1431 přinesla Janu Hluckému značný věhlas. To se odrazilo hned v roce následujícím, kdy on sám organizoval a vedl tažení k Horní Nitře. Završeno bylo dobytím Prievidze a snad i hradu Lednica na moravsko-slovenském pomezí, pakliže k jeho obsazení nedošlo již za loňské výpravy. Jistým pousmáním pro nás může být zjištění, že ještě i tuto expedici královská strana dlouho pokládala za uskutečňování Messenpekovy hrozby Kremnickým a teprve dodatečně shledala svůj omyl.
V roce 1434 zavládl konečně mír i na Moravě. Jan snad, jako mnozí další, byl prostřednictvím kancléře Šlika znovu získán do Zikmundových vojenských služeb. Ale běda! Císař i jeho zeť Albrecht sice měli plná ústa slibů, avšak děravou kapsu. Marně se Jan z Messenpeku a Helfštýna dožadoval svého žoldu. V roce 1439 mu došla trpělivost a jal se dlužných zlatek domáhat násilím. Prospěchářsky přitom využíval konfliktu, jenž mezi stoupenci jagellonské kandidatury na český trůn a Albrechtem II. Habsburským plál v sousedních Čechách. V rámci této soukromé války se zmocnil rovněž dobře opevněného Uherského Brodu. Tady se ovšem jeho snahy již křížily se zájmy prvního muže v zemi té doby - nejvyššího moravského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka. A došlo i na Pana Jana. Roku 1444 nevole mezi ním a moravskými pány dosáhla vrcholu. Se zbraní v ruce jej moravští stavové přiměli k přísaze zachovávat zemský mír a patrně i vzdát se hradu Helfštýna. Obtížnou situaci se Messenpek pokusil vyřešit šalomounsky. Směnil totiž helfštýnské panství, na němž vázly četné jeho dluhy, s Vokem ze Sovince za rožnovské a vsetínské statky (Tímto způsobem a nikoliv odkupem od Jiříka z Kravař, jak se dosud v literatuře mylně uvádí, získal Sovinecký Helfštýn). Pan Vok však nebyl dnešní. Obratně si nechal potvrdit zbavení povinnosti úhrady, „ačby jej kto nařekl o zboží Helfenštejnské právem zemským.“ A tak novopečenému majiteli rožnovského hradu nezbylo nic jiného, než-li odprodat vsetínské statky bratřím Mikuláši, Janovi a Zikmundovi ze Šaumburka. Výnos z prodeje však nejspíše z větší části opět pohltila jeho válečná dobrodružství. Spolu s Čapkem ze Sán jej totiž vzápětí nacházíme svádět šarvátky v Uhrách, Rakousích i Slezsku. Zřejmě znovu pobýval v Uhrách, když byl v květnu 1449 přizván k prostředkování mezi největším škůdcem Moravy – svým starým známým Pankrácem ze Sv. Mikuláše – a moravskými stavy. Tento uherský magnát se stal postrachem celého Podunají. Když byl moravským vojskem přinucen v městě Skalica zahájit vyjednávání, nezvolili si Moravané mezi své vyjednavače nikoho jiného, než Pana Jana. On jako jeden z mála vzbuzoval respekt i v obávaném Pankráci. Lze mu tudíž připsat zásluhu, že zlosyn odprodal své východomoravské hrady Sehradice a Světlov, z nichž mnohé a rozličné záhuby, kteréž jsú se zemi tejto od mnohých let dály a zavázal se k nápravě křivd. Podobně platil i na jiné moravské výtečníky - Bernarda Šumperského a snad i své sousedy Bítovské ze Šaumburka. Právě při té příležitosti asi získal nazpět Vsetín. Naoplátku za něj a jeho spojence zemský hejtman Jan Tovačovský r. 1457 srovnával konflikt s některými hornoslezskými knížaty.
Nyní přišel čas malinko odbočit a povšimnout si vztahu rožnovského pána k jeho poddaným. Jak jsme poznamenali už výše, jevil se v mládí jako nadaný hospodář. Coby kastelán hradu Likava věnoval značnou pozornost kultivaci svěřené půdy. Nebýt souhry okolností, byl by z něj patrně úspěšný byrokrat. Lze předpokládat, že své zkušenosti z uvedených let zúročoval i na svých rožnovských, vsetínských a meziříčských statcích. V oné době si šlechta více než kdy jindy uvědomovala hopodářskou závislost na svém lidu. Proto ze všech sil ochraňovala vlastní poddané. Nejinak činil i Messenpek. Z toho důvodu 19. prosince 1459 Bartoňovi, fojtu v Horní Rokytnici (dnešní Lhota u Vsetína), nejen potvrdil staré výsady, udělené již jeho předchůdcům, ale navíc mu přidal právo vystavět si vlastní pilu na místě, které si sám zvolí. Rovněž bratrům Jindřichu a Václavovi obnovil r. 1462 svobody zuberského fojtství. Přitom texty starých latinských listin nechával přepsat a obnovit zásadně v českém jazyce. I u něj lze pozorovat nesmírně příkladnou hrdost naší tehdejší šlechty na svoji mateřštinu. Již 8. února 1446 povolil meziříčským měšťanům zbudovat a svobodně užívat solnici. Asi nejvíce však obyvatelům jeho držav prospěla ona pověst obávaného válečníka. Třebaže měl hodně věřitelů i nepřátel, neslyšíme, že by se kdokoliv odvážil napadnout a plenit jeho zboží.
Z Janova manželství se Žofkou (Ofka) z Mohylna jsou známi dva potomci. Dcera Alžběta, provdaná za Jindřicha Supa z Fulštejna, a Hlucký mladý. Snad šlo o Jiřího Hluckého, o němž se český letopisec v roce 1474 zmiňuje jako o „panoši z (Kutné) Hory.“ Ten byl roku roku 1473 obviněn, že se zúčastnil spiknutí za účelem otrávit českého krále Vladislava Jagellonského. Vsadili ho do vězení ve věži hradu Karlštejna, kde byl umořen k smrti. Skutečnost, že byl ve vězení, by vysvětlovala, proč 25. listopadu 1475 vznesla nárok (neúspěšně) na rožnovské zboží Regina, manželka Hluckého mladého a ne přímo on sám.
To už byl ale náš Jan z Messenpeku po smrti. Za svého života však svůj rozsáhlý majetek už neudržel dlouho. Vydržování vlastní bojové družiny či dokonce žoldnéřů byla v oněch zlých časech sice prospěšná, ale i velmi nákladná záležitost. Messenpek pro své četné dluhy postupně pozbýval jeden statek za druhým. A zvolna zapadalo i slunce jeho vojenské slávy. Na scénu přicházela nová generace válečníků, jejichž jména již začínala vzbuzovat úžas i obavy po celé Evropě. Za všechny uveďme aspoň bratry Podmanické, Tetoury, France z Háje, Švehlu či Václava Vlčka z Čenova. Rovněž o svou přezdívku "Pan Jan" přišel. V Uhrách tak už nazývali jiného českého dobrodruha - Jana Vítovce z Hřebene. Jan Hlucký zemřel chudý jako kostelní myš, do konce svých dnů zlořečen mnoha poškozenými. Neúprosný příval věků pak odnesl vzpomínky na kdysi slavného válečníka do hlubin zapomnění. A dnes již sotvakterý i z obyvatel samotného Hluku zná jméno muže, jenž střídavě podpíral i kácel trůny některých předních evropských panovníků.