O společenském kritiku ze 14. století, Tomáši Štítném, slýcháme už na základních školách. Zpravidla však pouze bývá vzpomenut jako jeden z Husových předchůdců. Omezené množství vyučovacích hodin obvykle nedovoluje si jej více přiblížit. Byla by to ovšem rozhodně škoda, kdyby se nám jeho známost vytratila zcela.
Ptáte se, proč?! Štítenský zeman totiž patřil mezi znamenité, moudrostí obdařené vypravěče. Navíc mnohé z Tomášových myšlenek, jimiž české středověké společnosti předestíral jediné možné východisko z prohlubujícího se úpadku a mravní krize, neztratily na aktuálnosti ani dnes. Vedou totiž čtenáře ke znovuobjevování základních křesťanských pravd. A právě z nich vyvěrá nenahraditelný duchovní zdroj, vyživující samotné kořeny naší evropské civilizace.
K barvitosti a čtivosti Štítného děl přispívají i drobné, poučně laděné příběhy. Nacházíme je rozesety v řadě jeho prací. On sám ovšem náměty svých moralizujících a místy až satirických příběhů nevymýšlel. Čerpal je jak z bible, jež mu byla základní studnicí poučení, tak i ze spisů evropských autorů, které díky svým obdivuhodným jazykovým znalostem překládal do češtiny. Navíc velice pozorně naslouchal vyprávění obecného lidu. Ač sám příslušník privilegované vrstvy, bedlivě zaznamenával šprýmovní historky, jež do Prahy přinášeli vandrovní, kramáři a učenci ze všech koutů souvěké české říše. Tedy i z východní Moravy. Těchto glos pak využíval jako obrazných příkladů počínání správného, i varování před jednáním chybným, které nakonec vždy postihuje své nositele. Štítného často úsměvná exempla pak ani v současnosti neztratila svoji vypravěčskou a etickou hodnotu. Určitý problém pro obeznámení se s nimi může přinést jen jejich zachycení v tzv. staré češtině autorovy doby. Jistě se tudíž nijak neprohřešíme, převyprávíme-li si do moderního jazyka tři Tomášem ze Štítného zaznamenané historky.
Monarcha a pirát
Byl jednou dopaden obávaný námořní lupič, postrach rejdařů. Toho pak přivedli před legendárního dobyvatele světa, Alexandra Makedonského. I otázal se jej velký vládce: „Proč jsi loupil, dopouštěl se ničemností a lidem na moři škodu činil?“ Smělého lotra, nedoufajícího již v záchranu života, se zmocnila sebezničující troufalost. Jako by mluvil se sobě rovným, odpověděl na otázku otázkou: „A proč ty, loupíce, nedáš pokoje všemu světu?!“ A hned před úžasem zkoprnělým králem pokračoval: „Že já se nějaké lodi zmocním, nazýváš mě loupežníkem. Ale že ty s vojskem táhneš a uchvacuješ, světovládce si říkáš. Byť se ke mně štěstí obrátilo, stal bych se řádným člověkem, ale čím tobě jde více pod ruku, tys vždy horší.“ Je určitě zbytečné dodávat, že tak opovážlivou, a zároveň pravdivou řeč král králů už dlouho neslyšel. Neočekávaně se v něm však namísto zlosti probudil obdiv. Alexander totiž nade všechno ctil odvahu. Na chvíli se zamyslel nad obsahem pirátových slov. Pak rozhodl: „Já změním tvůj úděl, abys nemohl svojí zločinností vinit štěstěnu. Dám ti veliký majetek. Nyní máš příležitost dokázat svá tvrzení skutkem.“ Onen slavný panovník tak opět před svými hodnostáři i celým světem prokázal, že stojí vysoko nad nimi. A to nejen silou svého meče. Vida, předeslal Štítný, jak i velikým králům prospěje, dokážou-li snést pravdivé napomenutí.
Lepší malá újma než velká zlost
Hajní odnepaměti dohlíželi na řádné hospodaření v lese. Našel se ovšem i jakýsi nesvědomitý chytrák, který si na úkor vrchnosti namastil kapsu. Nakonec se to však přece nějak proláklo. Jeho pán zahořel spravedlivým hněvem. Rozkázal uprostřed léta svému služebnictvu, aby se milého hajného chopilo a nahého ve vlhkém lese za trest přivázalo ke stromu. Měl se provinilec stát po zásluze terčem štípání mouchám a komárům.
Po nějaké době však zloba ustanovitele přešla a popadla jej zvědavost. Poslal tedy sluhu, aby zjistil, co se s myslivcem děje. Když ten přišel na místo, nalezl provinilce posetého hmyzem. Probudil se v něm soucit. Už, už chtěl z hajného tu havěť odehnat. Tu k jeho nezměrnému úžasu začal trestaný prosit, aby je neodháněl. „Tito komáři jsou již sytí. Odeženeš-li je, přiletí na jejich místo hladoví a budou mě štípati tím více!“ Sluha se kvapně vrátil ke své vrchnosti a vše pravdivě vylíčil. Pána celá epizoda rozrušila. Hluboce nad ní přemýšlel. A konečně mu svitlo: „Tento hajný se už dosti obohatil. A své práci rozumí. Zbavím-li se ho a jeho místo dám chudému, bude mě nový nenajedenec více obírati.“ I propustil potrestaného hajného a navrátil mu jeho úřad.
Zamilovaný rytíř
Nějakému rytíři podařilo se získat přízeň vytoužené paní. V sladkém roztoužení slíbila mu stát se v noci jeho milou. Šlechtic se zpočátku tmy ani dočkat nemohl. Jak se však večer blížil, zmocňovala se kavalíra stále větší tíseň. Hryzli jej totiž obavy, zda bude schopen vyvolenou svého srdce náležitě obšťastnit. Což jestli selže, a ona se od něj s posměchem odvrátí? Nakonec už to nevydržel. Rozhodl se, že přírodě trochu napomůže. Nedaleko od něj žil obratný apatykář. Právě za ním se zamilovaný pošetilec rozeběhl. Když zacinkal zlaťáky, nasliboval mu mastičkář přímo divotvornou medicínu. Zákazník si pro ni měl přijít až po setmění.
Jen se zešeřilo, bušil už nedočkavý milenec na dveře lékárny. Apatykář měl preparát přichystán. Rytíř jej popadl a kvapil za svou milou. Tady spláchl nechutnou medicínu loňským vínem a již se měl k paní. Sotva však ulehli na lože, v rytířově břiše se něco pohnulo. A znova! A silněji! Milému urozenci se začaly svírat a všelijak kroutit střeva. Od té chvíle běhal ven tak často, že paní raději za dveře dala přistavit svoji záchodovou skříňku, aby se nepronesl. To ještě netušil, že mu jeho apatykář omylem vydal medikament, který nachystal jinému zákazníku – jistému mnichovi, trpícímu nezřízenou zácpou. Jak ovšem dopadl tento řeholník, Štítný se již nezmínil. Jen dodal konečné ponaučení: „Neopatrnost lékařova mnohéť zbavuje života a nemoc ztíží, když neznaje právě stav nemocného a nemoci nepoznaje, sám z své hlavy vymysle sobě, lecicos vezma, bude nemocného mistrovati, až jeho i dokonce dokazí“.