IN: Lidová demokracie (tehdy noviny Čs. strany lidové) v roce 1992; Zlínské noviny-páteční příloha z 9.dubna 1993.
Velikonoční obyčeje a zvyklosti Lužických Srbů poutají pozornost široké veřejnosti i odborníků svou poetičností a malebným koloritem. Třebaže i v Lužici velká část tradičních folklórních projevů mizí, zejména v katolických oblastech se stále ještě o svátcích Božího zmrtvýchvstání můžeme setkat s nesrovnatelným bohatstvím živoucí lidové kultury, opírající se o stálost křesťanské víry. Vždyť kolik mravních hodnot a tvůrčího potenciálu celých generací je prodchnuto jen nejznámějším lužickosrbským obřadem, zvaným „jěchanje křižerjow“. Spočívá v osmi dlouhých průvodech jezdců na koních, jež ze svých farních obcí nesou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista. Ve srovnání s tím musí se nám jevit průběh velikonočních svátků u jejich německých spoluobyvatel jako strohý a nevýrazný. Není proto divu, že pro Lužické Srby se „jutry“ staly jakousi národní slavností.
V minulosti významnou roli při vzniku a konání četných obřadů sehrávala Velká noc. Tak tomu ostatně bylo i u nás a jiných křesťanských národů. V představách starých Lužičanů byl zvláště silně zakořeněn obraz zápasu sil dobra-prosperity a zla-zmaru, vrcholící právě této noci. Na jejím počátku, za soumraku, nabývaly „temné“ síly největší moci. Člověk se proto před nimi musel mít na pozoru. Prováděly se tudíž různé magické úkony, jež měly obyvatele lidských příbytků chránit před jejich působením. Například už na Velký pátek se dveře stájí a chlévů označovaly ochrannými kříži, nejčastěji kreslenými posvěcenou křídou. Na Bílou sobotu upalovali Srbové na hranici z březového proutí atrapu Jidáše. Ohořelé konečky větví, zbylé po ohni, zastrkávali do střech svých domků, aby je uchránili před bleskem. Doporučovalo se též, aby hospodyně před setměním zametla světnici ze čtyř koutů směrem doprostřed a smetí vyhodila na ulici. Pak byl vnitřek obydlí chráněn před zlou mocí.
Ta však v průběhu noci ustoupila působení pozitivních sil, spojených se zmrtvýchvstáním. Vítězství Syna Božího nad smrtí se snoubilo s vírou vesničanů o těchto chvílích. Tyto představy našly odraz a vyjádření v četných pověrách a obyčejích. V době od půlnoci až do rozednění je prý všecka voda posvěcená a má léčivou i omlazující moc. Na některých místech se také uprostřed noci vycházelo do polí, aby se tam z plátěných ošatek roztrušovaly vaječné skořápky k zamezení růstu plevele a zajištění plodnosti půdy. Věřilo se, že čím výše se skořápky vyhodí, tím vyšší naroste len. Hospodáři nezapomínali ani dát dobytku ke krmení trochu zeleného osení. Aby nečisté síly více neškodily, byly „zaháněny“ tlukotem, práskáním a střílením.
Kořeny takového chápání průběhu Velké noci lze najít již v předkřesťanském období. Jsou spojeny s pohanskými představami o zániku starého a zrození nového roku v předjarním období. Připomeňme si, že v pohanských kalendářích začínal nový rok právě na počátku jara. V četných mýtech a bájích se tak projevoval vliv prostředí, jež člověka obklopovalo a z něhož čerpal svoji obživu. Praskání ledů, tlení starého listí i odumřelých stonků spolu se záchvěvy zimního počasí zvolna ustupovaly přílivu slunečních paprsků a pučící zeleně. V myšlení dávných předků tyto úkazy znázorňovaly vítězství duchovních sil vegetace a plodnosti nad démony nepohody a zmaru. Symbolizovaly domnělé každoroční znovuzrození přírody.
Dnes už je většina těchto představ a obřadů i samotným Lužickým Srbům neznámá. Naštěstí pro nás některé z nich v první polovině minulého století, tedy v době vrcholného rozkvětu, svým lyrickým půvabem a duchovním bohatstvím upoutaly pozornost Jana Arnošta Smolera (3.3.1816 – 13.6.1884). Byl to přední lužickosrbský nakladatel, publicista, vědec a organizátor. Stal se vůdčí osobností srbského národního hnutí v 19. století. Popis průběhu četných obyčejů včlenil do svého jedinečného souborného díla, zachycujícího kompletně život Lužických Srbů v oné době. Publikace se jmenuje Volkslieder der Sorben in der Ober und Niederlausitz a vyšla celkem čtyřikrát – naposledy roku 1984 v Budyšíně. Zalistujme v ní nyní společně a nechme se okouzlit vyobrazením několika obyčejů, jež se každoročně odehrávaly v Lužici právě o Velké noci:
„Po celou dobu postní i o velikonocích, v každý sváteční večer a rovněž o tzv. svatovečerech slovanské dívky zazpívají na návsi duchovní písně. K tomu účelu se vytváří tolik zpěváckých skupin (zvláště, je-li vesnice veliká), kolik je tam skupin přadláckých, tu a tam se však sjednocují v jeden chór. Za stejným účelem se v mnoha obcích sjednocují i mládenci. Každá skupina má svého předzpěváka a předzpěvačku (zanošéŕ, zanošéŕka). Zvláštní pozornost věnují Veliké noci. Jakmile odbije půlnoc, zpěváci započnou svoji obchůzku vsí. Před každým domem se zpívá hospodáři a hospodyni, každému odrostlejšímu dítěti i každému chlapci jedna píseň. Vzhledem k množství zpívaných písní to obvykle trvá až do bílého rána, kdy vyzvánění zvonů zve na bohoslužbu. Za to se ve všech domech připravuje pro každého zpěváka pěvecké družiny malý peněžní dárek, o nějž se pak její členové podělí. Předzpěváci obdrží o něco víc. Kde takové sdružení mají, mládenci tam sami vybírají peníze a dívkám věnují pouze částku podle místních zvyklostí, obvykle jim však nechávají celý výtěžek.“ (Smoler 1984, s.222)
„O slavnosti Velké noci byla už zmínka při řeči o zpěváckých sdruženích; zbývá však dodat leccos zajímavého. Během ní se mnoho střílí z pistolí a pušek a každý se snaží, aby polil druhého vodou. K dosažení tohoto cíle se lidé vyzbrojují ručními stříkačkami a řádně pokropí každého bez rozdílu osoby – kdo se nechá vidět do prvního zazvonění. Jen velikonoční zpěváci a zpěvačky jsou toho ušetřeni. Také dobytek se zkrápí vodou a není-li příliš chladno, jede se s koňmi do brodu. Neboť velikonoční vodě se připisuje zvláštní síla. Mnoho dívek chodívá před východem slunce k řece nebo potoku a naberou si plný hrnek vody, aby po omytí zůstaly krásné a zdravé. Při tomto úkonu se však nesmí vydat ani hlásek, ale je nutno jít mlčky tam i zpět. Také je vhodné nabrat při čerpání pramínek (vodní předěl), podobající se šňůrce, který se vyskytuje v každé tekoucí vodě a přenést jej rukou do nádoby. Kdo má štěstí a chytí jej, ten získá tak velkou šňůru perel, že se vejde právě do oné nádoby. Co se slunce týče, o tom se věří, že (při východu) na velikonoční ráno třikráte do výšky poskočí.“ (Smoler 1984, s.223)
Vybrané pasáže z německého originálu přeložil brněnský básník Josef Suchý (†).
Každoročně v hornolužické obci Wotrow obcházejí na Velký pátek po obědě srbské dívky vesnické kříže, u každého z nich postojí, zazpívají písně oslavující Pána Ježíše (kěrluše) a pomodlí růženec. Tento obyčej je zván "Chodźenje ke křižam" / foto Milan Krajča 1992.