(IN: Česko-lužický věstník XXI, č.4, duben 2011, s.28-30 / foto Rafael Ledźbor 2006)
Každoročně o velikonoční neděli se v hornolužické vesnici Wotrow (německy Ostro) odehrává pozoruhodný obyčej. Ráno o čtvrt na sedm se obcí rozlehne hlas zvonu, svolávajícího věřící ke mši. Za jeho zvuku se k tamní návsi začínají sjíždět jezdci na koních. Oblečeni jsou většinou ve starších, obnošených šatech. Na nohou mají vysoké jezdecké boty. Ani koně nejsou nikterak naparáděny. Jezdci se na wotrowské návsi řadí po dvojicích za sebou. Jejich řazení však není nijak nahodilé. Již týden dopředu, na Květnou neděli po bohoslužbě, se účastníci domlouvají, která dvojice pojede v čele. Musí mít mírné koně, neboť tento pár poveze korouhve. Je určena taky druhá a třetí dvojice. Zhruba uprostřed jízdního průvodu má své místo „kantor“. Důležitou složkou obyčeje je totiž zpěv, který vede právě kantor. Ten se snaží, aby zejména v přední části průvodu zaujali místo dobří zpěváci.
Přibližně v šest hodin a dvacet minut se průvod rozjede na malé návrší ke kostelu. Tady se zastaví. Z bočního vchodu do kostela jim farář a jeho pomocník vynesou nejprve dvoje korouhve. Ve Wotrowě mají dva páry korouhví: staré a nové. K objíždění polí se většinou užívají staré korouhve. Mají vyšitý světle žlutý kříž v rudém poli. Ale v roce 1991 a 1992 jsem byl svědkem též toho, že si jezdci k vykonání obyčeje vzali korouhve nové, které Wotrowským vyšila Marja Lebzec, rodačka z nedalekých Kanec. Tyto nové korouhve se pak vždy užívají při známé odpolední jízdě křižáků (jěchanje křižerjow). Se kterými korouhvemi jezdci objíždění polí (jěchanje wokolo polow) vykonají, závisí především na tom, která dvojice korouhví se prvnímu páru předá. Korouhve se podávají zezadu nebo z boku, aby jejich červená barva nepoplašila koně. Tyč, na níž je korouhev uchycena, se zasune do podpěrného pouzdra, které mají oba nosiči upevněno na dolním konci pravého třmenu. Pouzdro je volné, aby se v případě splašení koně dala korouhev odhodit a neohrožovala tak svého nositele. Jak je to praktické, jsem měl možnost se přesvědčit na vlastní oči.
Po předání korouhví pak farář nebo jeho pomocník předá kěbětarovi (kostelníkovi), který jede vždy na levé straně druhé dvojice, kříž s ukřižovaným Kristem (Boža martra). Kříž je obvinut štólou. Jak mi sdělil wotrowský farář Jurij Král, štóla má význam vzdání pocty Ježíši Kristu, který za odpuštění našich hříchů trpěl na kříži. Krucifix nyní vozí Konrád Čornak. V posledních letech se levému jezdci ze třetí dvojice dostává cti nést sošku Zmrtvýchvstalého Krista (Zrovastanjenjeho Chrysta). To je naprosté nóvum, jež jsem zaznamenal až v roce 2006. Tato soška se v průvodu Wotrowských nikdy dříve nevyskytovala. Snažil jsem se doptat, odkdy ji ve Wotrowě užívají. Ale odpovědí mi bylo zatím jen pokrčení ramen.
Po předání těchto neodmyslitelných atributů obyčeje zpravidla objede celé jízdní procesí za zpěvu křesťanských písní – kěrluší – jedenkrát kostel s přilehlým hřbitovem a zamíří ve směru předem dohodnuté trasy. Během této objíždky se k průvodu ještě přidávají opozdilci i jezdci z některých vísek wotrowské farnosti. Ale v devadesátých letech jsem byl svědkem i toho, že ůčastníci objížďku kostela vypustili a rovnou zamířili na smluvenou trasu. Směr pouti velikonočních jezdců je každý rok jiný. Jednou jejich jízda směřuje na jih do Kašec (něm. Kaschwitz), či do Žuric (něm. Säuritz), jindy do Swinarnje (Schweinerden), do Krěpjec (Kriepitz) nebo Jawory (Jauer). Pokud je dobré počasí, trasa objížďky se natáhne, je-li škaredě, objíždění se zkracuje. Ke své pouti průvod využívá vždy cest se zpevněným povrchem – tedy asfaltových nebo s kamenným dlážděním. Je to dáno tím, že většina jezdců má koně vypůjčené, nikoliv vlastní. Jejich dočasní pánové je nestihnout dostatečně zajezdit. Když takové zvíře ucítí pod kopyty měkkou zem, některé se začne plašit a stane se nepokojným.
Při průjezdu vesnicemi procesí zpívá křesťanské písně a chvalozpěvy zvané, jak už bylo řečeno, kěrluše, při cestě mezi poli a nivami se modlí růženec. Písně nezpívají jezdci zpaměti, ale z tenkých sešitků, kde jsou tyto natištěny. Každá kěrluše má své číslo. Dříve kantor vyvolal číslo písně, která se má začít zpívat. Tato zpráva se roznesla po celém průvodu, jeho účastníci si píseň rychle vyhledali a mohli začít zpívat. Dnes se to dělá údajně tak, že si stejně jako u odpolední jízdy křižáků účastníci už předem domluví pořadí písní. Čísla tohoto pořadí se natisknou na tenký papírek, který si každý vlepí do svého sešitku s kěrlušemi. Tímto pořadím se pak účastníci při svém zpěvu řídí. Je asi zbytečné uvádět, že všechny zpěvy a modlitby se dějí v hornolužické srbštině. Wotrowští jsou mezi Srby uznávaní jako velmi dobří zpěváci. Zásluhu na tom má bezpochyby rodina Cyžů, v níž se dědí působnost kantora. V současné době tuto funkci zastává Tobias Cyž.
Jízda se zpěvníčkem v ruce je ovšem náročná na vedení koně. Otěže se totiž musí držet jen v jedné ruce, aby se dal ovládat kůň. Pruhy otěží se tedy zpravidla drží mezi palcem a ukazováčkem a mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Pohybem ruky v zápěstí je pak kůň veden doprava či doleva. Jěchanje wokolo polow se děje pomalou jízdou. Člověk dokáže jezdce předehnat pouhou rychlejší chůzí. I tak se jízdní procesí často trhá. Zejména zadní část zaostává. Tehdy je možno uslyšet kantorův výkřik: „Kusk pomalšo, abo dočakame“! Průvod se zastaví, srovná a opět pokračuje v jízdě. Před vjezdem do každé vísky se rovněž zastavuje a opět uspořádává do celistvé formace. Trhání a zvětšování rozestupů je dáno už samotnou délkou jízdního procesí. Jen v roce 1991 jsem zběžně napočítal přes sedmdesát účastníků průvodu. A to i přesto, že bylo chladné, deštivé počasí. Trasa celé jízdy převážně tvoří nepravidelný okruh. Jen když se např. jeli připomenout starým lidem do Swinarnje, kde byl do roku 2000 charitativní dům pro přestárlé lidi, objeli se zpěvem jedenkrát swinarnjanskou náves a po stejné cestě se vraceli do Wotrowa. Když jindy zase projíždějí Jaworou, kde je kaplička, obestoupí ji na koních a se sejmutými čapkami i klobouky se modlí.
Celý obyčej je ryze mužskou záležitostí. Účastníky jsou pouze Lužičtí Srbové od čtrnácti let nahoru mužského pohlaví a katolické konfese. Přesto na počátku devadesátých let mezi nimi byla i jedna Srbka, která sportovně jezdila na koni. Oblek na sobě měla jezdecký, a tak mnozí účastníci ani nepoznali, že je mezi nimi žena. Tehdejší kantor, Jurij Cyž, se tvářil, že o tom neví. Co se týče profesního rozvrstvení, účastní se jěchanja wokolo polow, kterému ale ve Wotrowě říkají spíše rańše jěchanje – na rozdíl od odpoledního jěchanja křižerjow – všechny sociální vrstvy mužské populace. V průvodu vedle sebe jedou zemědělec, řemeslník, úředník či lékař. V krajině vyznívá celé procesí impozantně. Jestliže svítí slunce a ranní červánky lemují svěže se zelenající koberec polí a luk, uprostřed něhož se vine dlouhá šňůra hlasitě se modlících jezdců, doprovázená klapotem kopyt a nachem standart v jejím čele, působí celkový obraz na případného pozorovatele velmi sugestivním dojmem. Přesto bývá přihlížejících málo. Nejčastěji se s nimi můžeme setkat po návratu do Wotrowa. Pokud jezdci dorazí do vesnice dříve, než skončila mše, objíždějí wotrowský kostel a přilehlý hřbitov tak dlouho, dokud bohoslužba neskončí. Pak odevzdají zpět křesťanské atributy svého obyčeje. Poté popojede průvod trochu dopředu, takže obestoupí celou horní část kostelního objektu, koně postaví hlavou ke kostelu a modlí se Jandźel Knjeza (Anděl Páně). Poté už se jezdci mlčky rozjíždějí do svých příbytků.
Tak tedy vypadalo jěchanje wokolo polow především v letech 1990 – 1992 a 2006, kdy jsem měl možnost je osobně zaznamenat. Podle pamětníků však dříve jezdili jen samotní wotrowští sedláci. Do druhé světové války se účastnilo objíždění polí do padesáti jezdců. Všichni účastníci měli své vlastní koně. Vyjíždělo se o páté hodině, aby jezdci stihli být už o půl sedmé nastrojeni na mši v kostele. Objížděla se především ta pole, na nichž bylo naseto nejvíce pšenice. Zdůvodňovalo se to tím, že z pšeničné mouky se peče hostie.
V roce 1940 vyšlo nařízení, že srbští faráři musí opustit lužickosrbské farnosti a nahradí je Němci. Tak se na wotrowskou faru dostal řeholník Othmar Franke. Ten ale Srbům ve vykonávání obřadu nebránil, jenom stanovil, že se ho mohou zúčastnit osoby až od 17 věku. Rovněž srbské kěrluše měly být postupně nahrazovány německými. Na konci války Wotrovským řadu koní pobrali Němci a po nich Rusové. Proto pole objížděli jen nejzámožnější sedláci a jejich synové či čeledíni – tak do třiceti mužů – a to i přesto, že věková hranice pro účast opět klesla na 14 let. Postupně však počet účastníků opět narůstal. V padesátých letech však mezi nimi došlo k rozkolu. Srbský učitel Michal Nawka upravil dosavadní kěrluše do spisovné srbštiny a složil i některé nové. Konzervativní část chtěla ponechat staré chvalozpěvy, druhá část zpívala jejich novou versi. Další novinkou bylo, že se v průvodu začali objevovat i obyvatelé vísek z wotrowské farnosti. Prvním byl údajně Bjarnat Rab z Jawory, který prý prohlásil: „Když se musím celý rok o koně starat a běhat kolem něho, ať ho aspoň pořádně využiji.“ Wotrowští proti tomu nic nenamítali – nevadilo jim to.
Brzy však přišla skutečná zkouška. Násilná kolektivizace! V roce 1961 si již říkali, že nepojedou, když jim pole beztoho už nepatří. Stačilo málo a celá Lužice přišla o ojedinělý obyčej. Naštěstí to Wotrowským nedalo a nakonec přece jen jeli. Objížďku polí, byť krátkou, vykonali i v roce 1970, kdy údajně napadlo na Velikonoce hodně sněhu. Družstevní technikou si prohrnuli cestu, aby vůbec mohli jet. To už neměli vlastní koně, a tak byli nuceni je shánět (hoľić) a půjčovat na Velikonoce bezmála po celé tehdejší NDR. To trvá prakticky až dodnes, i když chovatelů koní mezi Lužickými Srby přibývá. Kam až vzpomínky pamětníků sahají, konalo se objíždění polí ve Wotrowě každý rok. A dokonce i v roce 1945, kdy už vojenská fronta byla blízko. Jen jednou, ještě za kantorování Pawola Cyže, skrápěl zdejší oblast takový liják, že se rozhodli přesunout rańše jěchanje na velikonoční pondělí.
Tolik ze vzpomínek pamětníků. Zbývá říci si pár slov o genesi obyčeje. Podobné objíždění či obcházení polí, jaké nacházíme ve Wotrowě nebo Wostrowci (něm. Ostritz), vycházelo z dávných pohanských rituálů, spjatých s vytvářením magického kruhu. Věřilo se totiž, že za dodržení přesně stanovených podmínek při jeho vykonání je prostor uvnitř tohoto kruhu chráněn před zlými silami. Nejednalo se ovšem pouze o pole. V Lužici vládla představa, že obehnání obce plužní brázdou či brázdami podle pevně stanovených pravidel chrání její obyvatele před zhoubnými epidemiemi (např. morem). Katolické církvi se podařilo části těchto obřadů propůjčit křesťanské atributy a využívat je tak k posilování křesťanské víry. Opačnou cestou se vydal protestantismus. Jako příklad můžeme uvést případ rakečského pána Hanse Christoffa von Ponickau. Jak v církevních pramenech vypátral známý německý badatel E. Schneeweis, uvedený šlechtic roku 1597 zakázal Srbům objíždění polí s kříži. Zapověděl taky farářovi a kostelníkům, aby jim tyto kříže vydávali. Neuposlechnutí se mělo trestat pěti tolary ve prospěch kostela. Objíždění polí se tak udrželo až do 19. století toliko v katolických oblastech Horní Lužice, kam patří i Wotrow. O objíždění polí ve Wotrowě nás informuje už Katholska protyka za Hornju Lužicu na lěto 1869, vydaná v Budyšíně v roce 1868. Zmínka o obřadu se pak opakuje i v dalších protykách až do roku 1872. Dále nám Katolski Posoĺ z roku 1884 (str.73) podává zprávu, že v některých vsích, kde není kostel – konkrétně v Miĺočicach a Jawoře – vyjíždějí „křižerjo“ už ráno v pět hodin do polí. Kdy v těchto vsích obřad ustal, mi není známo. Ludvík Kuba zaznamenal, že v devíti vesnicích slepské farnosti obcházela děvčata o velikonoční noci se zpěvem pole. Jak sám uvedl, dívky věděly, že na Božím požehnání je vše závislé. Tedy i úroda. To mě zaujalo a ptal jsem se mladších Wotrowanů (do 40 let), zda věří, že objíždění polí přinese větší úrodu. Všichni dotázaní rozhodně a shodně odpovídali, že ne. Jejich motivací k účasti je pouze uchovat hezkou tradici. Myslím si, že uvedené chápání je důsledkem násilné kolektivizace. Združstevněním polí se porušil pocit bezprostřední existenční závislosti na výsledku žní. Nicméně důležitá funkce stmelování lužickosrbského etnika ve wotrowské farnosti a uchování slovanského jazyka obyčeji nadále zůstává.
Závěrem svého příspěvku musím srdečně poděkovat za údaje, které mi poskytli, a především za trpělivost, kterou se mnou a mými neustálými, všetečnými dotazy měli, svým informátorům. V první řadě musím vzpomenout tři muže z Wotrowa: dlouholetého místního kantora Jurije Cyže (kantorem v letech 1967 – 2002), dále zesnulého faráře Jurije Krále a rovněž dnes už zemřelého učitele Cyrila Nawku. K dalším informátorům v letech 1991/92 patřili: Jurij Hajdan (60 let) – rolník, Pawol Čornak (66 let) – rolník, Pawol Cyž (65 let) – rolník, Jurij Delan (67 let) – rolník, Jan Jož (64 let) – rolník a dřívější kěbětar, Jurij Wjeňk (82 let) – stolař, Cyril Weclich – rolník, Jurij Čorlich (85 let) – rolník z Kanec, Bjarnat Rab (56 let) – z Jawory, Jurij Hančik (69 let) – rolník z Jawory.