(IN: ZVUK – časopis pro kulturu a společenské dění, jaro 2004, s.39-40; jako součást studie in: Archivní ročenka SOkA Kroměříž 1996, 43-47)
Psal se rok 1633. Pro rektory, jak se tenkrát říkalo hlavním učitelům a představeným školy, čas značně neblahý. A samozřejmě nejen pro ně, ale pro celé naše školství, výchovu a kulturu. Evropa se zmítala ve víru krvavého konfliktu. Do dějin vešel pod názvem třicetiletá válka. Císařský vojevůdce Valdštejn právě slavil své poslední válečné vítězství u slezské Stínavy, zatímco na dvoře jeho panovníka se „za odměnu“ už připravovalo generálovo odstranění. Naproti tomu osmanské Turky na východě zaměstnávala soupeřící Perská říše. Porážka spojence Persie drúzského emíra Fáchruddína v roce 1633 předznamenávala velkolepou ofenzívu Osmanů proti jejich rivalu. Vojensky podstatně méně úspěšně si vedl první Romanovec na ruském trůně, Michail Feodorovič, zabraný do války s Polskem o carskou korunu. To jeho japonský protějšek šógun Iemitsu již vládu své dynastie Tokugawa zabezpečenu měl. Přesto drasticky omezil styky svých poddaných zejména s Evropany a zahájil tak kulturní a společenskou izolaci Japonska. Naopak na druhé straně Pacifiku se Severní Amerika otevírala vzrůstajícímu přílivu nových osadníků z Britských ostrovů. Přistěhovalce sem už nehnala falešná vidina celých pohoří z ryzího stříbra a toků, blyštících se hroudami zlata. Vedla je touha svobodně vyznávat svoji víru.
Takto vzrušená tedy byla doba, když ve východomoravském městě Holešově nadiktoval farář místnímu řídícímu učiteli Václavu Šichovi z Jistebnice soubor nařízení a předpisů, jež měl dodržovat. Oba tenkráte netušili, že tím nejen budoucímu Zlínskému kraji, ale celé naší vlasti zanechávají unikátní historický pramen. Český zápis povinností rektora školy! Jedinečný dokument, odhalující nám lépe než cokoliv jiného dramatickou změnu poměrů ve školství po Bílé hoře (1620). Již sám fakt, že klerik rozhodoval, čím se představený školy bude řídit, ukazuje podřízené postavení rektora (někde zvaného též mistr, školmistr nebo školní správce). V důsledku úsilí o rekatolizaci českých zemí se totiž veškerá oblast výchovy, vzdělávání i vědění opět dostala do područí jediné katolické církve. V městských školách se znovu začal silně uplatňovat duch středověké scholastiky. Poznáme to i ze skutečnosti, jak silně byla výuka poplatná požadavkům tehdejší katolické liturgie a ideologie. Naproti tomu v ní značně potlačeny přírodní vědy (např. aritmetika). Učitelé se stali bezprostředními podřízenými fary, podobně jako třeba zvoníci a hrobaři. Dokonce, jak prozrazuje 7. a 8. bod „Povinností“, rovněž o jejich soukromém životě osoboval si duchovní správce rozhodovat.
Staronové poměry však nenesly jen samá negativa. Měli nyní řídící učitelé zajištěn stálý a pravidelný příjem za výuku, neboť už nebyli vystaveni vrtochům konšelů a stavu obecní pokladny. Vždyť dokonce i peníze za účinkování se žactvem o různých svátcích, pohřbech a jiných příležitostech v kostele šli prostřednictvím tu více tu méně respektovaného faráře. Často podle pevně stanoveného ceníku duchovní autority a odpadalo tak jejich zdlouhavé smlouvání a handrkování. To se samozřejmě ale nevztahovalo na kolední obchůzky po obci. Občas se též knězi podařilo naklonit srdce movitějšího farníka k podpoře vzdělání, či na ně přispět vlastní nadací. A leckde se i dohledem vzdělaného duchovního zkvalitnila výuka humanitních předmětů, ležela-li mu na srdci. Daní za životní jistoty a větší míru vážnosti ovšem byla značná osobní závislost učitele na jeho chlebodárci. Však se na faře taky stravoval.
Jak je tedy zjevné, zápis povinností rektora nám autenticky přibližuje diametrálně odlišný obsah výuky, působnosti i postavení učitele v pobělohorské východomoravské škole. A rovněž odráží společensko-politickou situaci, která tehdy vládla. Z těchto důvodů právě na stránkách ZVUKu dochází k uveřejnění zajímavého doslovného textu dokumentu.
Povinnost pana rektora v škole města Holešova
1. Předně mládež vyučovati katechismu církve svaté katolicské, jenž by v postní časy na Salve1 v kostele říkali.
2. Verše na slavnost Božího těla na procesí říkati jazykem českým, i v Květnou neděli2 i Veliký pátek anebo před jitřním Veliké noci, tolikéž nějaké komedie krátké držeti, když koledy bývají žákovské.
3. Povinnost pana rektora aby byla vyučiti mládenečky ž[almy] neb 4 vocum3 svaté hymny zpívati, když se jde s Božím tělem k nemocným při městě, ministrovati před oltářem ke mši svaté, tolikéž uctivé poklony s fakulemi4 při službách Božích, když potřeba bude.
4. Když se mše svaté slouží čtené, buďto concerty5 nebo nějaké mutety6 vyzpívati, obzvláště když větší svátkové se trefí kostelní, anebo letannii v pátek buďto latinským jazykem nebo českým, aneb Stabat mater dolorosa.7
5. Mládence cvičiti ve zpěvích fikurovaných8, tolikéž v vokabulářích9, v crammatice a argumentích z moravského na latinský.
6. Na pohřebích buď velikých anebo malých lidí křesťanské písně zpívati a pánův literátúv10 se dožádati ku pomoci zpěvu.
7. Zsprávci svému duchovnímu poslušenství zachovati, v potřebách důležitých a potřebných časně se raditi a tak, jak se mají ceremoniae držeti při chrámu Božím. Tolikéž, kdy nějaká potřeba se ukazuje, cedulku anebo psaním podle naučení a rozkazu napsati, a co se doví anebo slyší od správce a faráře duchovního, to v tajnosti míti a zachovati, leč by toho hodná a slušná potřeba ukazovala.
8. Pan rektor atě se varuje lidí těch a obcování přílišného, onichžto zlá pověst běží, rúzných svár a rozbroje pro pohoršení dobrých lidí; s dobrými, vážnými, poctivýma a křesťanskýma lidma rozprávěti, jich se raditi, je vážnost míti, slovy náležitými uctíti, ožralství a ponočních toulek se vystříhati.
9. S panem páterem, kdy potřeba bude a povolán jsouc, bez výmluvy k poctivým lidem dá se najíti a co bude zapotřebí, dle možnosti vykonati.
10. Mládež zpovědi svaté vyučovati a je cvičiti, kteří by hodni byli, ke stolu svatému vésti.
11. O to se zstarati a pilný pozor dáti má, kde by nějaké postranní učení dítek se začínalo.
12. Mládež v škole ráno 4 hodiny a odpoledně 4 vyučovati a nějakého mládenečka, buď disscantistu11 nebo altistu12 držeti.13
Vysvětlivky:
1) Salve Regina (Zdrávas královno) – jedna ze čtyř mariánských antifon. Bývala obyčejně recitována až na konci bohoslužeb a při některých slavnostech, avšak mimo dobu postní. Právě ve zmíněný čas ji nahrazovali žáčci přednesem naučeného katechismu.
2) Poslední neděle před Velikonocemi (lat. Dominica de ramis palmarum) má svým názvem připomínat slavnostní uvítání Ježíše Krista zelenými ratolestmi při Jeho vjezdu do Jeruzaléma před zajetím a smrtí
3) Čtyřhlasně, přičemž každý z účinkujících zpíval podle vlastní hlasové knížky.
4) Se svícny (pochodněmi).
5) V uvedené době krátké skladby pro několik sólových hlasů s eventuální spoluúčastí nástrojů nebo i sboru.
6) Rozumí se moteta: sborové vícehlasé skladby na (v našem případě) text s duchovním obsahem.
7) V překladu „Stála matka bolestná“ – jedna z pěti latinských sekvencí katolické liturgie (propria). Zpívala se v katolické církvi zejména o svátku Sedmibolestné panny Marie (tehdy ještě v pátek po neděli Jubilate). Líčí hoře Ježíšovy matky při smrti Spasitelově.
8) Figurované zpěvy – vícehlasé zpěvy přikrášlované vedlejšími melodickými tóny.
9) Míněna zřejmě výuka latinských slov (vokabulář – slovníček).
10) Literáci – členové pěveckých spolků při kostelech, spravujících se vlastními řády. Oficiálně literátská bratrstva zrušil r.1784 císař Josef II.
11) Dětský zpěvák s vysokým sopránem.
12) Dětský zpěvák s hlubším hlasovým zabarvením (v altovém rozsahu).
13) Záznam povinností rektora in: Moravský zemský archiv v Brně, E 67, kn. 7531, fol. VI.-VII.