Říčka Januštice nese jméno rebela

(IN: MF Dnes-Východní Morava 12, č.10, s.6  ze 12.ledna 2001)

Přímo ve Zlíně napájí řeku Dřevnici vydatný severní přítok. Na mapách jej nalezneme označený jako Fryštácký potok. Ale žádný rodilý Zlíňák mu neřekne jinak než Januštice. Přitom však sotvakdo ještě dnes tuší, jak bystřina k tomuto svému názvu přišla. Jeho původ totiž leží v jednom skutečném příběhu, jenž se odehrál už na počátku 17. století, tedy daleko mimo dosah lidské paměti.

Nový hospodář na mlýně

Již tenkráte stával výše proti proudu Januštice kostelecký mlýn. Obhospodařoval jej člověk ctný a dobře zachovalý jménem Jan Štika. Zařízení vynášelo, a navíc se hospodář mohl pyšnit zdatnými syny. První, taky Jeník, po otcově smrti převzal usedlost. Do roku 1619 úspěšně vyplatil příbuzenské podíly a nároky, které na mlýně vázly. Mezitím mu jeho žena Manka přivedla na svět deset zdravých ratolestí. Zdálo by se tudíž, že dokonalé štěstí mlynáři, jemuž se v důsledku tehdejší nestálosti příjmení říkalo „Januštík (čili zkráceně syn Jana Štiků)“, už nemůže nic narušit. Zrovínka v onom roce 1619 však došlo v zemi ke svržení panovníkova nástupce, Ferdinanda II. Habsburského. Ultrakatolický vládce se ovšem nemínil vzdát. Právě ve chvíli, kdy moravští stavové v Brně holdovali Fridrichu Falckému, vpadli na Moravu hordy divokých žoldnéřů z ukrajinsko-ruských stepí, které pro Habsburka v Polsku naverboval holešovský pán, Ladislav z Lobkovic. Lisovčíci, jak se těmto profesionálním hrdlořezům říkalo, táhli k Vídni, zanechávajíce za sebou proudy krve a spálenou zemi. Ušetřeno nezůstalo ani lukovské panství,  náležející účastníku povstání a evangelíku, Janu Adamovi z Víckova. Už následujícího roku pak oddíly Ferdinanda II. ovládly dokonce i hrad Lukov. Soldateska, opojená svojí mocí, bezohledně drancovala a páchala násilí na bezbranném lidu. V této době, plné ukrutenství a surovosti, došlo k vyloupení mlýna a patrně i ke smrti mlynáře. Jeho nástupcem se stal Václav Januštík.

Nový držitel ale nebyl z těch, kdo ohnou hřbet a poddajně trpí křivdu. Už dříve se přidal k povstání obyvatel východní Moravy – Valachů – vyprovokované nesnesitelným řáděním soldatesky. Revolta byla zahájena úspěšným dobytím hradu Lukova na konci roku 1620. V průběhu následujících let se válečná štěstěna klonila hned na stranu katolického, a hned zase protestantského tábora. Ale odboj valašských evangelíků neutichl. Během této vřavy si náš hrdina velice rychle osvojil vojenské řemeslo a strategii. V roce 1624, kdy Valaši u Fryštáku rozprášili 7 karnyt obávaných lisovčíků pod polským rotmistrem Strojnowským, velel už Václav vlastní družině. A dlužno říci, že se osvědčil jako velice schopný hejtman. Ještě i v současnosti musí vyvolat zasloužený obdiv, jakou rozsáhlou a skvěle fungující výzvědnou síť si dokázal v poměrně krátkém čase vytvořit. S pomocí tohoto aparátu hbitě získával hlášení o pohybu vojenských oddílů, rozmístění posádek a podobně v širokém dalekém okolí. Jedno z hlavních míst, kde si jeho stoupenci a pomahači předávali drahocenné zprávy a přijímali pokyny, bylo ve Zlíně na kavatě. Snad to souviselo i s tím, že zde žila jedna ze dcer nebohého Jana Januštíka – Kateřina. Právě jí hejtman vzbouřenců vyplácel podíly po její matce a pěti sourozencích, kteří v lesích na útěku před zdivočelými habsburskými žoldáky umrzli. Tady, mezi zlínské spojence, někdy po sv. Šimonu a Judovi (28.říjnu) roku 1626 dorazila cenná informace o Martinu Panenkovi z Březůvek a jeho obdivuhodném skutku.

Útok na Velehrad

Jednalo se o člověka, který pouze o vlásek unikl jisté smrti. Když totiž Martin v lesích velehradského kláštera vysekával dutiny s včelstvem, byl dopaden. Ouředník na Velehradě, Václav Žďánský, jej nechal tak příšerně zbít, že ho druhý chlap polomrtvého sotva z kamene vyzdvihl. Zdálo by se tedy, že dá včelám nadosmrti pokoj. Ale když on neměl ani na skývu chleba. Jakmile pookřál, hlad jej opět přivedl do velehradských lesů. Znova byl lapen a odveden na Velehrad. Strach před smrtícím bitím jej dohnal k výkonu, za nějž by se nemusel stydět ani známý útěkář Jiří Kájínek. Vylámal se z vězení, v temné noci slezl klášterní zdi a uprchl. Januštík velice bystře rozpoznal, jakou cenu pro něj Panenka může mít. V této těžké době nebylo co mlít, a tak zvláště v zimě opatřoval sobě, rodině i svým tovaryšům nezbytnou potravu, výstroj a výzbroj jiným způsobem. Navíc musel získávat peníze na odvod povinných platů. Činil tak tedy obdobně, jako to prováděla žoldnéřská vojska. Totiž přepadáním statků stoupenců protivné strany a opatřováním si životně důležité kořisti. Zimy, jak už naznačeno výše, bývaly v oněch těžkých časech, panečku, pěkně mrazivé. Přežít jednu z nich někdy znamenalo více než vyhrát bitvu. Že tato dobová strategie zbídačovala prosté poddané příslušníků obou táborů, kteří se ničím neprovinili, je jistě samozřejmé.

K Januštíkovým nepřátelům - jako zastáncové katolicismu a habsburské nadvlády - náleželi i držitelé velehradského kláštera. Tady se tedy z jeho pohledu rýsovala vítaná příležitost zásobit se vším potřebným. Bylo jen nutno získat informace o vlastním terénu, rozmístění hlídek, hospodářských budov, stájí a jiných objektů na klášterní půdě, jako i o počtech možných protivníků. A tyto údaje mu mohl poskytnout právě Martin Panenka. Vyslal tedy dva své přátele, Černouška a Pelíška z Kudlova, do Březůvek, kde se uprchlík skrýval u svého bratra. Ti se jej snažili přesvědčit, aby se k rebelům přidal. Martinovi se zpočátku do nového dobrodružství vůbec nechtělo. Teprve když přišel do Zlína, dal se přece jen k účasti na zamýšleném podniku přemluvit.

Velehradskou správu mohl varovat už předcházející vpád do Mistřice a Kněžpole. Ty však byly majetkem královského města Hradiště. Snad si tedy místní opat, Jan Vencelius z Nešvic, řekl, že by jistě povstalci na sebe tak neupozorňovali, kdyby proti nim něco zamýšleli. To ovšem ještě neznal troufalost Valachů. Ti znenadání, jako blesk z čistého nebe, přepadli samotný klášter. Přitom se zmocnili rozsáhlé kořisti. Ztratili se pak stejně rychle jako se objevili. Ještě na konci roku 1628 se pak Venceliův nástupce, Jan Griefenfels, zhrozil nad tragickým obrazem zkázy a zmaru, který zde povstalci zanechali. Jak vlastnoručně zaznamenal, našel klášter zpustošený, jeho poddanské grunty zničené, a všechny dvory a budovy před jeho branou vypálené.

Kdo to nakonec odnesl

Jedno se však určitě přihodit nemělo. Ačkoliv Martin Panenka při všech třech podnicích údajně stranou držel hlídku, někdo jej asi poznal. V každém případě došlo nedlouho poté, kdy se zase od družiny odloučil, k jeho zajetí. Tentokrát byl ovšem uvržen do kobky buchlovského hradu. Tady na výslechu útrpným právem vyznal, že povstalecká rota téměř veškerou kořist z Velehradu (koně, peníze, oděvy, ba i kalichy a jiné věci) odvlekla do Januštíkova mlýna. Z toho jemu košile a nětco jinšího dali a s ním se rozdělili. Koně, uloupeného v Kněžpoli, na němž se Martin přepadu zúčastnil, si pak ponechal sám hejtman.

Zajímavé je, že dle Panenkovy výpovědi se rebelův mlýn nacházel v Lukovci (tak se dnešní obec Lukov až do 19. století nazývala). Jak je ale z jeho slov patrné, sám v něm nikdy nebyl. Snad ho tedy zmýlila skutečnost, že Kostelec v té době příslušel ke hradu Lukov. Anebo šlo o záměrnou dezinformaci? V každém případě mezi vyjmenovanými tovaryši Januštíkovými nenajdeme jediného lukovského souseda. Zato z Kostelce Panenka označil hned tři: Babuštíka, Vaška Jandů a Jana Černých. Dále jmenoval Vaška Navrátilů, Juru Holého, Vaška Čambů, Jana Čeřenků a Jíru Trachtů ze Želechovic; Košturu, Juru Machatého, Jana Mařáků, Jana Vyzachů z Lípy; dále Jana Velehráze a Komána. Matěj Maloček se prý účastnil pouze přepadení Mistřice. Po skončení vyšetřování zasedlo na Buchlově lovecké právo a dne 21. dubna 1627 vyneslo nad Martinem Panenkou rozsudek tohoto znění: „Soudce má vždycky k milosrdenství nežli k k přísnosti náchylnější bejti! Pro ten jeho vejstupek a provinění má od mistra popravního sťat bejti a tak podle práva umříti.“

Jak skončil sám Januštík, dosud není známo. Ještě v roce 1641 osobně odvedl všechny povinné dávky, za jejichž řádné vyplácení se již o sedmnáct let dříve zaručila všecka obec kostelecká rukou společnou a nerozdílnou.  O rok později ale področní peníze kladla už vdova po Januštíkovi. Vzpomínka na kdysi slavného valašského hejtmana pak stále více upadala v zapomnění. Značná proslulost, které se ve své době těšil, však přece jen zanechala stálou stopu jeho jména. Vtiskla je totiž nesmazatelně do pojmenování bystřiny, jež po celá staletí roztáčela kola rebelova mlýna. I nám dnes zůstává známa jako Januštice.

Ústí říčky Januštice za parného léta 

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz