(IN: Vsetínský pivovar, Kde se pivo vaří (brožurka ke stejnojmenné výstavě), Vsetín 1996; výtah in: Kde se pivo vaří, Zlínské noviny z 21. června 1996 – příloha)
„Lukrécie Nekšovna z Landeku na Vsetíně, Lukově a Rymicích Albrechta Václava Eusebiusa z Valdštejna a na Heřmanicích, manžela svého milého, na své dědičné zboží a dědicství svobodné a žádnému v ničemž nezávadné, totiž na zámek Vsetín s městečky, vesnicemi, kostelními podacími, z dvory poplužnými, pivovarem, mlejny, pilami k témuž zámku příslušejícími … přijímám na pravý a jednostejný spolek a činím jej toho všeho již psaného zboží pravým společníkem a po smrti své nápadníkem.“ To jsou autentická slova ze zápisu moravských zemských desk, v nichž ponejprv slyšíme o vsetínském pivovaře. Zaknihování bylo provedeno na počátku roku 1610 a nemusíme tudíž nijak pochybovat, že zařízení tu stálo již nejpozději v roce předcházejícím.
O deset let později propuklo na Moravě povstání zemských stavů, k němuž se připojili i protestantští obyvatelé Valašska. Ve válečné vřavě však utrpěl i pivovar. Celé vsetínské panství pak proslulý Valdštejn již krátce po Bílé hoře prodal Zdeňku Žampachovi z Potštejna. Po smrti jeho nástupce Petra kardinála Pazmányho došlo k vyhotovení inventáře vrchnostenských objektů. V tomto vzácném dokumentu ze 17. dubna 1637 se nám zachoval i soupis vybavení zdejšího pivovaru. To obnášelo: 1 pánev, 2 kádě velké, 10 kádí menších, 3 džbery, 3 korce, 1 nálevka, 30 beček pivních, 1 štok kamenný, 2 lopatky a 17 lisů. Mimoto bylo přímo v zařízení k dispozici 109 měřic sladu a v zámeckých sýpkách 68 měřic chmele. Ještě v prvé polovině 17. století slyšíme i o vsetínském sládkovi. Roku 1644 je zmiňován Jiří Hajdušík se ženou Kateřinou, dle K. Koblihy později označovaný jako „sládek ze Vsetína“. Ovšem již 18. srpna 1648 slavil Martin Kratochvíle, sládek vsetínský, sňatek s Markétou, dcerou mlynáře odtamtéž. Mezi jejich svatebními svědky nalézáme místní honoraci: samotný městský purkmistr Jiří Diblík, důchodní písař Marek Frýdecký a Ondra Kožišník.
Z roku 1666 pochází zmínka o dalším pivovaru na panství, a to v Halenkově. Na počátku 18. století objevujeme pivovary rovněž v Liptále a Hovězím. Že se však pivo tady všude vařilo již dříve dokládá název pozemků mezi Hošťálkovou a Liptálem – Pivovařiska. Z cenového odhadu části Lhoty u Vsetína 3. července 1677 se dále dozvídáme, jak vysoké kvóty chmelového nápoje měli usedlíci ve vesnicích panství stanoveny k odebrání. Tak fojt byl povinen vrchnosti vyšenkovat dvě, sedlák jednu a podsedník půl bečky piva ročně. Majitel panství si tak z titulu svého postavení zajišťoval stálý odběr produktů vlastního hospodářství. Přibližně v této době se ve Vsetíně vařilo 11 beček a na várku piva se dávalo 15 měr sladu. Mohlo se do roka minout 50 várek, což představovalo 550 beček. Počítajíc za bečku piva 6 zlatých 40 krejcarů, vynášelo tak zařízení ročně asi 3 667 zlatých. I po odečtení nákladů znamenalo jeho provozování pro majitele slušný zisk. Navíc se při pivovaře mohlo vykrmit do roka 30 volů a 12 vepřů, což vyneslo dalších 436 zlatých.
Již od roku 1652 nacházelo se panství vsetínské v rukou uherského rodu Illešházyů. Ti jako dobří katolíci nezapomínali ani na církev. Dle děkanských matrik dostával vsetínský farář z pivovaru ročně 32 věder piva a taky farář prženský od roku 1686 16 věder. Za Mikuláše z Illešházu rovněž došlo k vyhotovení inventáře movitého hraběcího majetku. Jeho záznam, pořízený v roce 1722 slovenským úředníkem Ferencem Palmou, nám zachoval detailní soupis pivovarnických nástrojů. Pivo u nás vždy bylo vítaným spotřebním artiklem. Proto se stávalo součástí i odměňování všech vrchnostenských úředníků. Deputátních dávek se však domáhali i duchovní správci. Okolo roku 1772 vyhrál administrátor vsetínské fary spor o důchod 150 zlatých, víno a pivo, na což měli místní faráři právo údajně už od dob Valdštejnových, ale majitel panství to tehdy odpíral. Prženský farář jej ovšem nezažaloval, nechtěje míti mrzutosti. Ve stejné době se však na Vsetínsku vzmáhal odpor poddaných proti rozsáhlým robotním povinnostem. Jedním z center nevole bylo Hovězí, kde se na srocení lidu navrhovalo táhnout na Vsetín, zmocnit se piva v pivovaře, dobytka ve dvoře a přepadnout zámek. Robotní bouře však záhy ustoupily bouřím náboženským.
Na začátku 18. století ovšem již vsetínským panstvím vládl relativní pokoj. A právě v tuto dobu zde začíná podnikat židovská rodina Donathů. Víme, že Jáchym Donath přeměnil dva spadlé domy naproti mlýna v koželužnu a od roku 1815 mu patřila palírna. Emanuelu Donathovi byla v roce 1820 povolena výroba rosolek a likérů. Právě Emanuel dosáhl roku 1833 pronájmu vsetínského pivovaru za 6 000 zlatých ročně od posledního šlechtického majitele panství Josefa Fridricha Michala Bernarda rytíře z Wachtleru, který dal mj. vsetínskému zámku současnou klasicistní podobu. Nová správa se pozitivně projevila zavedením pořádku v hospodaření. Již ve čtyřicátých letech se v pivovaru vedly peněžní deníky, 1. února 1854 došlo k vyhotovení nového pivovarního inventáře. Z Bečvy se vybudoval nový přívod vody a roku 1885 byl do pivovaru instalován nový parní stroj. Na počátku devadesátých let zařízení produkovalo 200 várek ročně, což představovalo více jak 7200 hl. Jeho držitelé rovněž bránili Vsetínským v pořízení měšťanského pivovaru.
V druhé polovině 19.století zámek a hospodářské objekty bývalého feudálního velkostatku postupně skupovali bratři Thonetové z Vídně. Ti získali též zdejší pivovar. Thonetové provoz technologicky zmodernizovali. Pivo se tehdy prodávalo se značkou „Parostrojní pivovar velkostatku Vsetín“. Posléze se provoz osamostatnil a vznikla „Thonetova pivovarní společnost Vsetín“. Před zavedením strojního chlazení pivovar využíval jako zdroj ledu pro chlazení piva ve sklepích nedaleké Semetínské rybníky. Na počátku 20.století pivovar vařil v průměru za rok 10 000 hektolitrů piva.Za působení Thonetů se výroba neustále zvyšovala až nad hranici 30 000 hl uvařeného chmelového moku ročně.
V roce 1945 byla na podnik jako na majetek Němců uvalena národní správa. Produkce pak již pravidelně překračovala třicetitisícovou hranici vyrobeného moku ročně. Po znárodnění v roce 1948 byl provoz součástí společnosti Slovácké pivovary národní podnik se sídlem v Jarošově, v roce 1953 se dostal pod křídla národního podniku Valašské pivovary. V roce 1960 byly vytvořeny kraje a s touto změnou souvisel vznik uskupení Severomoravské pivovary a sodovkárny n.p.. Tehdy pivovar vyráběl sortiment: 8˚ světlé pivo sudové, Vsetínské světlé pivo 10˚, Vsetínské tmavé pivo 10˚, Vsetínský světlý ležák 12˚, Vsacan světlý ležák 11 %, Vsacan speciál světlý ležák 12 %. Na konci 80.let minulého století se vlastnící společnost přeměnila na státní podnik Pivovary Přerov. Po privatizační vlně na počátku devadesátých let 20. století byl pivovar součástí firmy Moravskoslezské pivovary Přerov a.s. Smlouvou o prodeji části podniku ze dne 9.6.1995 byla část Moravskoslezských pivovarů Přerov a.s. - pivovar Vsetín, prodána společnosti Ostravia, spol. s r.o. se sídlem v Ostravě. Od března roku 1996 je pivovar kmenovou firmou s názvem Vsacan, pivovar Vsetín, s.r.o.
DOVĚTEK MARKA KODEDY: V roce 1997 pivovar uvařil pouze 10 000 hektolitrů chmelového moku. Podnik se dal označit jako krajně nerentabilní a společnosti Ostravia narůstaly nesplacené závazky. Proto se rozhodla výrobu vsetínského piva ukončit. V prosinci 1997 se pivo Portáš vařilo naposledy, v lednu 1998 byl pivovar uzavřen. Všech 29 pracovníků obdrželo zároveň výpověď. V konkurenci s giganty pivovaru nepomohla ani skutečnost, že se pivo na Valašsku vařilo už více než tři sta let. Vsetínští hostinští se sice v místním tisku kasali o nezájmu pivařů o Portáše, že byli donuceni přejít k jiným značkám kvůli zákazníkům. Pravda bude asi trochu jinde. Ostravská firma nemohla do pivovaru nasypat tolik peněz, nezbytných pro „péči o zákazníka“ adekvátní té době. Tak obchodní zástupci velkopivovarů z Nošovic a Plzně měli v hospodách dveře otevřené. Přivezli s sebou sklenice, ubrusy, tácky a …nové pípy.
Majitelé společnosti Ostravia tvrdili, že již od srpna 1997 hledali potencionálního investora, který by finanční injekcí či majetkovým vstupem pozvedl upadající pivovar. Úspěšní ovšem nebyli. Zadlužená společnost Ostravia posléze upadla do konkurzu. Na technologii i budovy společnosti vypsal soud výběrové řízení a majetek získala firma, která předložila nejvyšší nabídku. Věřitelé byli vyplaceni. Zajímavostí bylo, že ve vsetínském pivovaru pracoval od roku 1966 jako vedoucí výroby a v letech 1983-1995 jako ředitel Jan Dohnal, který v roce 2003 otevřel ve městě vlastní minipivovar. Když se Moravskoslezské pivovary rozhodly vsetínské provozovny zbavit, měl v úmyslu podnik koupit a pokračovat ve výrobě. Banky ovšem pro jeho podnikatelský záměr neměly pochopení. Dnes i díky nim vsetínský pivovar, postaletí výrazně spoluutvářející místního genia loci, je tak již minulostí.
Údaje až do první republiky čerpány z pozůstalosti vlastivědného badatele Karla Koblihy, uložené v SOkA Vsetín, Karel Kobliha, inv.č.254 a 299.
.jpg)