(IN: Malovaný kraj 38, 2002, č.1, s.7)
Lokalita se nachází jižně od Vlárského průsmyku při vesnici Dolná Súča. Je to již na Slovensku, jen malý kousek za českou státní hranicí. Dávná geologicko-tektonická činnost nám zde zanechala pozoruhodný vápencový útvar. Pojmenován je velmi příznačně jako "Krasín". Pěší turisty k němu od Slavičína a Šanova přivádí zelená turistická značka. Motoristům ovšem nezbývá nic jiného, než podél Vláry projet na Slovensko, v Nemšové zahnout doprava a před Trenčínem znova odbočit vpravo. Pak již unikátní vápencový masiv nelze minout.
Na členitém vrchu Krasína stával ve středověku pevný hrad. Od západu střežil údolí řeky Váh. Přesnější datum založení není známo. Jako většina feudálních sídel v této oblasti prošel i on rukama Matúše Čáka z Trenčína. Aspoň roku 1318 se připomíná jeho služebník Dionýz, „castellanus de Zuchan“. Po smrti trenčínského magnáta Súču vojensky ovládl uherský král, Karel Robert. V moci místních panovníků pak hrad zůstal bezmála do konce 14. století. Teprve poté, kdy 31. března 1387 konečně dosednul na uherský trůn ještě mladičký syn našeho Otce vlasti, Karla IV. – Zikmund – pevnost takřka přestala být součástí korunního majetku. Novopečený král totiž k udržení moci potřeboval kolem sebe spolehlivé magnáty a rádce. K těm nejvěrnějším mezi nimi patřil polský šlechtic Ctibor ze Stibořic. Právě jemu panovník odměnou za jeho služby postupoval jeden povážský hrad za druhým. V roce 1393 došlo i na Súču.
Během husitských válek však strategicky významnou pevnost získala Zikmundova manželka, Barbora Celská. Tato paní pak roku 1431 povolala dvanáct důlních stavebníků z Kremnice, aby pracovali na jejím zesílení. Zapomněla ovšem na důležitou skutečnost! Ani sebepevnější hradby nic nezmohou tam, kde chybí vůle obránců je hájit. Péčí o súčské zboží pověřila Mikuláše Soboňu, kastelána na Vršatci. Podobně, jako Barbořin likavský kastelán Jan z Messenpeku i Soboňa se brzy spolčil s husity, právě proti kterým měl oba hrady i celou zemi bránit. Ani po husitských válkách si však uherská královna Súče příliš neužila. Popudila totiž intrikami proti sobě svého zetě, Albrechta Habsburského. Aby mu zabránila stát se českým a uherským králem, neváhala se ani spojit s českou husitskou šlechtou. Albrecht ji za to uvrhl do vězení a zkonfiskoval její majetek. Súču spolu s dalšími povážskými hrady pak 11. června 1439 zapsal své ženě Alžbětě. V té době k pevnosti náležely vesnice Nemšová, Horná a Dolná Súča, Hrabovka, (Horné) Srnie, Kolačín i Podhradie (Waralija). Ačkoliv pak ještě téhož roku Habsburk zemřel, Barbora už navrácení fortifikace nikdy nedosáhla. Co se ale nepovedlo vdově po císaři Zikmundovi, dokázal její synovec, Oldřich Celský. Jeho majetek však odpočátku vzbuzoval závist uherského gubernátora, Jana Huňadyho. Ten v padesátých letech využil dočasné Celského ztráty vlivu na královském dvoře a Súču i s Trenčínem mu jménem Uherské koruny prostě zabavil. Odtud pramenila ona zarputilá vzájemná nenávist mezi dvěma nejmocnějšími muži království, jež měla pro oba jejich rody tak tragické důsledky.
V roce 1474 náležel hrad uherskému šlechtici Dumbáďovi (Dwmbagy). Právě v tom čase se jeho místní kastelán, Matyáš Chalupa, dostal do sporu se zástavním pánem nedalekého Brumova, Ladislavem z Podmanína. Ke hradu totiž v Nemšové náležela i mýtnice, kde se od trhovců, projíždějících po zemské stezce Vlárským průsmykem, vybíralo mýto. Dumbáďovi služebníci zřejmě požadovali mýtné i od brumovských poddaných. Podmanický, přední slovenský válečník své doby, si samozřejmě něco takového líbit nenechal. Jeho brumovský kastelán Juraj Praznovský s ozbrojenci vtrhl na majetek pana Dumbádě u Nemšové a tam způsobil netolerovatelnou škodu. Mýtného, který právě počítal peníze, okradli o 50 zlatých, stříbrné i zlaté prsteny a další věci. S tímto se nespokojili a některé Dumbáďovy lidi i familiáře hroznými ranami zasáhli, žádnými vinami je nevyhledávajíce. Vicežupan Mikuláš ze Zamarovců a šlechtičtí soudci Trenčianske stolice vyslali Tomáše Hodase z Bobrovníku, aby celý incident na místě vyšetřil. Ten nalezl tři Dumbáďovy familiáře od Podmanického čeládky nadmíru krutě zraněné, kteří Chalupovu žalobu potvrdili. Dříve však, než mohl soudní spor v uvedené kauze skončit, Dumbáď nejspíše zemřel. Aspoň o rok později Súča údajně jako odúmrť připadla uherskému králi Matyáši Korvínovi. Ten si ji ovšem neponechal nadlouho. I s Trenčínem ji daroval svému přednímu oblíbenci, Štefanu Zápolskému.
Štefanův syn Jan po bitvě u Moháče (1526) usiloval o uherský trůn. Vojsko jeho protivníka, českého krále Ferdinanda I., však hrad dobylo. Panovník jej pak už roku 1534 zastavil svým stoupencům z rodu Thurzo. Ani oni se ovšem z nově nabytého majetku netěšili dlouho. Krátce nato se totiž pevnosti zmocnili přívrženci Jana Zápolského - Jan a Rafael Podmaničtí, vnuci již vzpomínaného brumovského pána Ladislava. Ti roku 1536 zřídili pod hradem vojenský tábor. K jeho zásobování činili loupeživé vpády i na sousední Moravu. Tím nejvíce trpěl zdejší šlechtic Burjan Světlovský z Vlčnova - původně rovněž stoupenec Zápolského. Bratři z Podmanína udrželi Súču ve své moci až do smrti Jana Zápolského. Teprve v roce 1544 slíbili věrnost Ferdinandu I. Ale ještě i potom o navrácení dobytých majetků smlouvali. Súčský hrad údajně Rafael Podmanický s podmínkou vyplacení odevzdal až 10. listopadu 1549.
Pevnost však válečnými časy hodně utrpěla a postupně chátrala. O její přestavbu nebyl zájem. Naopak! Uherský a český král Ferdinand I. pověřil (1550) svého vojenského velitele Mikuláše ze Salmu rozbořením fortifikace. Posloužila pak tudíž jako zdroj snadno dostupného stavebního materiálu obyvatelům podhradí. Dnes už po někdejším hradě není na Krasínu takřka památky. Zato zde, ale, lze nalézt romantické prostředí rozmanitých skalních výčnělků, jež jsou domovem drobných živočichů i vzácných skalniček. Podmanivost místa umocňuje i působivý rozhled po malebném panoramatu krajiny, do níž je hora zasazena.
Dvojvrchol vápencového masivu Krasín - na samém okraji vlevo se nalézá ostrožna, na níž hrad stával.