(IN: Magazín Zlín 8, 2013, s.12-13)
Petr Roman z Vítovic pocházel z velmi skrovných poměrů. Svým původem byl jen jedním z mnoha drobných moravských zemanů. Díky odvaze a vojevůdcovskému umu se však jeho jméno brzy stalo známým četnému obyvatelstvu českých krajin i okolních zemí. Do této pozice jej doslova katapultovala účast v husitských válkách. Respektive jimi podnícená poptávka po osobnostech znalých vojenského řemesla. Petr Roman bystře rozpoznal, jaké šance mu bouřlivá doba skýtá. A vsadil vše na jednu kartu. Ač byl držitelem jen nepatrného majetku, pravděpodobně si dokázal z drsných chlapů vytvořit vlastní bojovou družinu. Pak vstoupil do služeb tehdy ještě krále Zikmunda (císařem se Zikmund stal až v roce 1433) a jeho zetě, rakouského knížete Albrechta Habsburského (od 1. října 1423 markraběte moravského). Pod jeho korouhvemi si záhy vydobyl zaslouženého uznání. Již ve druhé polovině dvacátých let 15. století na něm spočinula tíha zodpovědnosti za uhájení důležité katolické pevnosti (Uherského) Hradiště proti husitům. Vítovický zeman totiž dosáhl postavení hradišťského hejtmana (doložen v l. 1429 až 1433). Nejvíce potyček zde asi sváděl se strážnickým velmožem Petrem z Kravař. Opět se osvědčil a za odměnu získal na čas do zástavy pevný hrad Buchlov s příslušnými statky. To již husitské války skončily a Petr Roman se rozhodoval, jak naloží s prostředky, krvavě vydobytými vojenskými a správními zásluhami.
Nejspíše již ve službách vladaře se rytíř z Vítovic sešel s bratry Jiříkem a Lackem ze Šternberka a Lukova, tehdejšími vlastníky Zlína. Ti zřejmě naopak z husitských válek vyšli s majetkovou újmou. Bylo tudíž nasnadě uzavřít oboustranně výhodnou transakci, v rámci níž Šternberci prodali Petru Romanovi celé zlínské zboží. A jakmile došlo v létě roku 1437 k rozpečetění zemských desk, přiměl nový zlínský pán oba bratry, aby mu držbu odkoupeného majetku pojistili zaknihováním. Ziskem Zlína stanul rytíř na svém majetkovém a společenském vrcholu, což se odrazilo i v tom, že od té doby užíval jména místní tvrze i městečka ve svém predikátu. Zdálo by se tudíž, že nastal příhodný čas, aby nový zlínský pán odložil meč a užíval si výnosů ze svého majetku. Ale pohnutá doba sama přímo vybízela schopné válečníky k uplatnění jejich vojenského talentu. V sousedních Uhrách se panovačná královna Alžběta, vdova po našem a uherském panovníku Albrechtu II. Habsburském, snažila zajistit trůn pro svého právě narozeného syna a potomního českého krále Ladislava Pohrobka. V cestě jí však stál jak nově zvolený uherský král Vladislav Jagellonský, tak i převážná část uherské šlechty. Tento nepoměr sil se královna snažila vyvážit tím, že do svých služeb sliby lákala řadu českých válečníků s jejich bojovými rotami. Vedle proslulých stratégů Jana Jiskry z Brandýsa či Petra Aksamita z Kosova se jedním z jejich hejtmanů roku 1440 stal i náš Petr Roman ze Zlína.
Alžběta si za své hlavní sídlo zvolila věrné město Bratislava (tehdejší Prešpurk) na Dunaji. Její rezidenci však onou dobou sužovala vážná potíž. Hned nad městem se pnoucí bratislavský hrad nacházel se v rukou jejích odpůrců, bratrů Juraje a Štefana z Rozgoně. Jednou z prvních rozsáhlejších bojových akcí Alžbětiny strany se tudíž stalo dobývání pevnosti. Obléhání, trvajícího téměř tři měsíce, se zúčastnil i Petr Roman z Vítovic. V tehdejších tamních pramenech byl označován jako „Romanko“. Ovládnout bratislavský hrad se sice nezdařilo, přesto silný nápor přinutil oba Rozgoně ke smírné dohodě. Tito se 18. října 1440 panovnici zavázali nejpozději do 23. dubna následujícího roku vydat pevnost výměnou za Červený Kameň nebo Komárno. Až do doby směny měla posádka bratislavského hradu zachovávat neutralitu.Ve službách Alžběty se Petr Roman ocitl také v zajetí. Byl však na přímluvu moravského rytíře Mendlíka z Greifenberka propuštěn. Na tomto místě je třeba zmínit skutečnost, že čeští žoldnéři se těšili pověsti znamenitých bojovníků a byli najímáni oběma znepřátelenými stranami. A v důsledku svých odvážných služeb očekávali taky náležitou odměnu. I zlínský rytíř čekal vyplacení slíbeného žoldu. Ale ač se Alžběta upřímně snažila jej pro něj a další své hejtmany Jana Zajímače z Kunštátu, Mikuláše z Bítova a Šaumburku i Jana z Messenpeku a Topolčan obstarat půjčkou 3000 zlatých od vídeňské městské rady, neuspěla. Proto uvedení válečníci opustili její řady a stáhli se zpátky na Moravu. Petr Roman z Vítovic se sešel s nepokojným pánem Mikulášem Bítovským na hradě Šaumburku. Odtud 22. února 1441 napsali Bratislavským stížný list na královnu a její ručitele (rukojmí) pro nevyplacení smluveného žoldu. V psaní uvedli i temnou pohrůžku, že chtějí „svého dobývati s Boží pomocí, jakž kolvěk budeme moci.“ A protože oba neměli daleko od slov k činům, už v březnu r. 1441 obsadili spolu s Janem z Messenpeku kostel ve Sv. Juru a vymáhali dávky od poddaných jednoho z ručitelů za vyplacení slíbené částky, hraběte Juraje z Pezinku. Hrabě si byl vědom své odpovědnosti za nevyplacený dluh. Proto se s nimi smluvil, že pokud jim nebude do 8 dní vyplaceno 3000 zlatých, postoupí jim zabraný kostel ve Sv. Juru do majetku. Protože se zlaťáků skutečně nedočkali, nechali odehnat na Moravu množství dobytka. Dnešní západní Slovensko pak Petr Roman se svými komplici napadal i v následujících letech. Ještě v roce 1445 jej zastihujeme spolu s dalšími spojenci Messenpekem, jeho přítelem Janem Čapkem ze Sán, Pankrácem ze Sv. Mikuláše a Puklicem z Pozořic při plánu táhnout na hraběte Juraje z Pezinku. To už samotná královna byla třetí rok po smrti.
Poté uherské zprávy o zlínském rytíři umlkají. Jen z pozdějších žalob, jež zmiňovaly dluhy v souvislosti s odkupem hradu Světlov, můžeme usuzovat, že se v roce 1449 zúčastnil tažení moravských stavů proti zemským škůdcům, na němž k zisku fortifikace vlčnovskými vladyky došlo. Nevíme ovšem, jak se stavěl k obležení Šaumburku a Kelče svých přátel Jana a Zikmunda z Bítova a vynucenému odprodeji zmíněného lenního zboží moravskému zemskému hejtmanu Janu Tovačovskému z Cimburka 8. května 1451. Soudě podle půhonů, podávaných u zemského soudu v Olomouci, začal se více věnovat hospodaření na svých zlínských statcích a správě majetku. Ve čtvrtek den památky sv. Jakuba, apoštola Páně (25. července) 1448 potvrdil listinu, kterou jeho předchůdce Zdeněk Lukovský ze Šternberka udělil Zlínským městská práva, „ve všech a všelijakých artikulích bez umenšení“. V tomto roce též nechal spolu se svým bratrem Mikulášem vložit do zemských desk odprodané Vítovice. Sebevědomí Petra Romana však přesto zůstávalo značné. Svědčí o tom jeho souboj o hrdlo. Duel podstoupil s jistým Nekřtinou (snad z rodu Krčmů z Koněpas) nejspíše v první polovině šedesátých let ve šraňkovém dvoře Jana Tovačovského z Cimburka. Že pro něj střetnutí dopadlo vítězně, svědčí další historické zprávy, které jej na rozdíl od Nekřtiny zaznamenávají mezi živými. Stal se tak patrně prvním jménem známým moravským šlechticem, který vyzval (pobídl) k osobnímu hrdelnímu souboji.
Snad právě uvedený střet přiměl zlínského pána, aby si se svým bratrem Mikulášem pojistili r. 1464 vzájemné dědění majetků pro případ smrti jednoho z nich. Zdá se však, že přežil i tohoto svého sourozence. Dožil se ještě jednoho rozsáhlého konfliktu, a tím byly česko-uherské války (1468 – 1478). V té době už jej postihoval pokročilý věk, a tak se vzhledem k mlčení pramenů do konfliktu asi výrazněji nezapojil. Podle Z. Pokludy se Petr Roman z Vítovic naposledy připomíná 28. května 1472. Tehdy ve Zlíně postoupil panoši Jindřichovi z Ostrova a Tušic zástavní právo na majetkové díly v Březolupech a Zlámanci za 535 uherských zlatých, které sám za tentýž obnos obdržel od konventu vizovického kláštera. Nezanechal po sobě žádné potomky. Proto vše, čeho nabyl, připadlo jako odůmrť zeměpánu. Tím se hlubina zapomnění nad zlínským rytířem i jeho strach nahánějícím jménem uzavřela.