Ztracený hrad Pulčiny v dokladech i ústní tradici

(IN: Zlínské noviny XI, č.183, s.4 – úterý 8.srpna 2000 pod názvem "Ztracený hrad Pulčiny dohlížel na zemskou stezku ze Slezska")

Sotvakdo asi ví, že jeden z nejmalebnějších koutů Valašska - Pulčínské skály - dodnes ve svém názvu ukrývá jméno dávného, středověkého hrádku. Zub času totiž na pevnůstce odvedl vskutku "poctivou" práci. Jen několik drobných pozůstatků ve skalní stěně umožňuje ještě určit, kde pevnůstka kdysi stávala. Právě jeden z těchto artefaktů propůjčil místu i jeho současné pojmenování - "Schodky".

Pověst praví, že v pradávných časech sloužil brumovským pánům člověk jménem Pučina. V odměnu za jeho statečnost a věrnost mu vrchnost darovala zdejší neobydlené hvozdy. Nový držitel půdy tady založil dvorec, u něhož záhy vyrostla i nová osada. Obojí pak dostalo společný název podle svého zakladatele. Tolik lidové vyprávění. Skutečnost však asi byla prostší. Původní pojmenování hrádku znělo "Plučiny", což naznačuje porušení přirozeného půdního povrchu působením vody či lidské činnosti v těchto místech.

Jedno pravdivé jádro však pověst přece jen obsahuje. A sice příslušnost lokality k velmi významnému moravskému hradu Brumovu. Ten zdejší hrádek zastiňoval vskutku důkladně. Proto nám písemné prameny výslovně Pulčiny zmiňují teprve v 15. století. Ovšem podle archeologických nálezů tady nějaký strážní objekt stál již v dobách posledních Přemyslovců. Jeho posláním patrně bylo zajištění bezpečnosti na důležité zemské stezce, vinoucí se ze Slezska přes Vsetín a Horní Lideč dále dolinami Střelenskou a Vlárskou do sousedních Uher. Právě na dohled pulčinské hlídky svíral starobylou trasu Lomenský průsmyk. Ještě někdy za vlády moravských Lucemburků (1348-1411) došlo k její stavební proměně ve skutečné feudální sídlo. Roku 1426 pak Zikmund Lucemburský vydal dvě listiny, jimiž východomoravské hrady Světlov, Brumov a Pulčiny (Zwethlo, Brumo et Pluzyna) daroval své choti, Barboře Celjské. Královna ovšem byla vyhlášená záletnice a intrikánka. A právě na to jednou šeredně doplatila. Když totiž vyjednávala o zbavení svého zetě, Albrechta Habsburského, kandidatury na český a uherský trůn, ocitla se na čas uvězněna. Majetek jí pak dopálený manžel její dcery rázně zabavil.

Ve čtyřicátých letech celou brumovskou doménu spravovali slavičínští Cimburkové. Jeden znich, Miroslav z Cimburka, si Pulčiny načas zvolil dokonce za své hlavní sídlo. Pro náš hrádek to bylo patrně nejslavnější období v historii, i když v něm nechybělo ani řinčení zbraní. Velmož totiž zaměstnával ve své družině nepokojnou čeládku, kterou v dobách obecného míru svrběl meč v pochvě. Není tedy žádným překvapením, když například 17. prosince 1446 žaloval pana Miroslava šlechtic, Oldřich Štos z Bránic, protože pulčinští zbrojnoši "zlúpili mé lidi na svobodné cestě". V oněch nepokojných časech však, bohužel, nešlo o nic výjimečného. Taky bychom se zmýlili, kdybychom si mysleli, že Cimburk na zemském soudě sedával jen na lavici obžalovaných. Tak 3. června 1447 pohnal pulčinský pán před právo Mikuláše ze Šaumburka za loupežné přepadení (Valašských) Klobouk. Zároveň si stěžoval i na Jana z Kladník a Jana ze Svárova, kteří ve snaze přimět jej k vydání majetku ve vesnici Bzová vyplenili obec Šumice.

Skutečným postrachem široko daleko se však stal až Miroslavův synovec, Bernart z Brumova. Při svých nájezdech pronikal hluboko do sousedních Uher a Rakous. Dokonce ani český král, Ladislav Pohrobek, netroufal si jej znepřátelit. Proto v roce 1454 nezkrotnému válečníkovi zapsal do zástavy hrady Brumov a Pulčiny (Pulczic) v částce 1600 kop grošů českých. Moc a pýcha páně Bernartovy stoupaly natolik, že o šest let později nerozpakoval se vyhlásit válku samotnému uherskému panovníkovi, Matyáši Korvínovi. Teprve Jiří z Poděbrad jej důrazně přiměl k zachovávání pokoje a pořádku.

Byl to rovněž král Jiří, který v roce 1466, i o rok později, brumovskou zástavu pojistil svému přednímu rádci a diplomatu, Janu Jičínskému z Cimburka. Příslušný zápis královských register ovšem již Pulčiny nezmiňuje. Zda vzal hrádek za své při pustošivém vpádu (1466) Václava Bělíka ze slovenské Lednice na východní Moravu nebo někdy později – to opravdu nevíme. A tak se na závěr musíme opět spokojit s tím, co o zániku pevnůstky vypráví lidová pověst.

To si prý jednou pyšný a zlý Bernard usmyslil postavit most, po němž by přímo z hradu mohl v kočáře sjíždět až k Lidečku do kostela. Záměr to byl vskutku pompézní, zdánlivě však neuskutečnitelný. A tu kterýsi chytrák hrdopýškovi nakukal, aby zařízení nechal vyrobit z kravských koží. Brzo nebylo v širokém okolí dobytka. To už k dokončení mostu chyběla pouze jediná kůže. Ale kde ji vzít? Vtom se drábům doneslo, že vdova na samotě u lesa stále ještě opatruje jednu kravičku. Žena je však uvítala nářkem a prosbami o slitování, ukazujíc na svých třináct malých dětí, které mlékem své Rudky živila. Ale drábi byli jako z kamene. Kvílející vdovu odstrčili a zvíře odvlekli. Hospodyně prý proklela je, most, i jejich pána. Konečně však mohl Bernard sezvat okolní panstvo, aby je ohromil novým dílem. Vydal se s nimi na prohlídku mostu za asistence drábů, obdivných výkřiků a chvály . Mohli být tak někde uprostřed cesty, když se zčista jasna ozval hřmot, země se rozestoupila a vznešená společnost se i smostem propadla rovnou do pekel. S pánem vzal zasvé i pulčinský hrádek.

Kdoví, jak to všechno doopravdy bylo. Možná na to přijde, kdo navštíví toto romantické místo a po letitých schůdcích, tesaných do skály, vystoupí až na sám její vrchol, aby se nechal okouzlit jedinečnou podívanou na zdejší krajinu.

Kontakt

Milan Krajča krajim@centrum.cz